Jan Mléčka: Nevěřím na dobré a špatné studenty

Úterý, 14. Říjen 2014 - 8:33
| Napsal:

Hostem dnešního dílu seriálu o učitelích architektury je Jan Mléčka, pro něhož je architektura především posláním a toto přesvědčení se snaží předat i svým studentům na brněnské Fakultě architektury.

Ing. arch. Jan Mléčka - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
Ing. arch. Jan Mléčka - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Adéla Kyselová, Vlčí pole - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Darina Bartková, Architektonický prostor - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Darina Bartková, Architektonický prostor - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Jana Kiliánová, Aktivace pionýrských tábořišť - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Jana Kiliánová, Aktivace pionýrských tábořišť - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Tomáš Mandro, Obnova poutní tradice - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Tomáš Mandro, Obnova poutní tradice - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Ada Žabčíková, Hodnoty krajiny - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Ada Žabčíková, Hodnoty krajiny - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky
Ada Žabčíková, Hodnoty krajiny - foto © FA VUT ateliér Jana Mléčky

Jak přistupujete k práci se studenty, jakým způsobem jim vymezujete mantinely a směrujete je?

Budu mluvit raději o nás, jak to tady vedeme spolu s Jirkou Markem. My se lidi snažíme z jakýchkoliv mantinelů spíše dostat ven. Děcka sem často přicházejí a mají poměrně jasnou představu, co by měli vědět, jak by se měli chovat a také celkem dobře umí kreslit architekturu, tak aby naplnili očekávání a ta věc byla respektovaná. Ale dohromady vůbec nic neví sami o sobě.

Nezbytné pro architekturu je, domnívám se, aby člověk poznal sám sebe. Každý z nás je z velké části utvářen vzpomínkami - tím, co zažil, zkušenostmi, v jakém prostředí vyrostl, jak vnímá pojem domov, nebo co si pod pojmem domov představuje. Tyto věci do jisté míry určují, jak vnímáme prostor a architekturu vůbec.

Studenti v prvním ročníku jsou právě úžasní tím, že dovedou na architekturu nahlížet s bezprostředností. Ve vyšších ročnících jakoby na tuto bezprostřednost zapomněli. Naučili jsme se být architekty. Namísto abychom se jimi přirozeně stali.

Těžko se smiřuji s tím, že nedokážeme architekturu prožívat. Vnitřně. Bytostně. Ale že se ji učíme. Přitom si myslím, že přirozenou schopnost vnímat a utvářet vnitřní prostor má ze své podstaty každý člověk. Každému člověku je dáno, aby si nějakým způsobem vymezoval svůj vlastní prostor. A proto ani nevěřím na "dobré" a "špatné" studenty. Nemám rád elitářství. Je to o pravdivosti vnitřního pohledu studentů na věc.

Mám zájem a jdu za tím, nebo o to zájem nemám. Autoritativní způsob výuky snad kdysi patřil na základní školu nebo na učňák. Na vysoké škole je hlavní, abychom našli sami sebe, svoje místo, svůj vlastní vztah, svou vlastní zkušenost s prostorem. Nikoliv zkušenost, kterou jsme převzali. Ale mít svou prožitou zkušenost, o které jsme aktuálně přesvědčeni. Nemusí být nutně ta nejsprávnější. Ale mít s její pomocí odvahu si vytvořit vlastní názor, a ten dále rozvíjet, upravovat, pokračovat v něm a postupem času se třeba i vůči němu vymezit. Ale strašně důležitý je právě ten vlastní kritický názor, ne pasivně převzatý - ale aktivně vytvořený - prožitý.

Proto mám i radost, když ty práce v ateliéru nedopadnou stoprocentně. I když nikdy vlastně nemůžou dopadnout úplně stoprocentně. Někdy nedopadnou ani moc dobře. Ale pro studenty je důležitá i ta zkušenost, že si třeba rozbijí hubu, a že mají pocit neúspěchu. To, co sami prožili, bude pro ně v praxi nejcennější.

Myslíte tím poučení?

Klidně tomu říkejme poučení. Tato konkrétní zkušenost je pro člověka nesmírně přínosná, byť ji zúročí třeba až za dvacet let. Odnese si z ní ale daleko víc, než z navoněného posteru s perfektně vyrýsovanými půdorysy, pohledy, řezy, legendami...

Domnívám se, že společnost nepotřebuje architekty, kteří soutěží o to, kdo dočůrá výš. Ale spíš jde o to, být bytostně architektem - prožívat povolání architekta jako poslání. Proto je důležité, aby člověk věděl kdo je, odkud pochází, co utváří jeho osobnost, a z toho pak může dál vycházet. To, jak s tím naloží už je na něm. Když člověk umírá, něco po něm zůstává. To ovlivňuje další a další generace.

Nikoliv, že jsme pomyslný vrchol, okolo kterého se otáčí dějiny, ale jakási kontinuita. Je zde určitá zodpovědnost dělat tu věc poctivě. A je ztrátou času surfovat na těch trendech a módnosti. Architektura je nadčasová práce s prostorem.

Právě v tomto smyslu vedete studenty?

Snažíme se všichni společně. Občas tady vznikne taková skoro až rodina - skupina stejně smýšlejících lidí, přátel a kamarádů, kteří se i po dokončení školy občas scházejí a třeba se i rádi vracejí. Je moc fajn, že to někdy může fungovat v tomto úzkém vztahu.

To znamená, že o daném tématu je veden dialog. Tato diskuse je cenná v tom, že jedna i druhá strana se posouvají společně dál, že to není nic direktivního. Není to, že by kdokoliv z nás měl patent na rozum a říkal jim "toto nesmíš, toto musíš"... . Je to oboustranně obohacující spolupráce. O to se snažíme - objevit v každém studentovi individualitu aby on mohl vyrůst, a mohl si vytvořit svůj vlastní názor. A není špatných názorů.

Architekt, kněz, učitel - tři zásadní profese, které jsou nesmírně důležité. Nezajišťují pouze provoz společnosti, ale mají obrovský dar ji posouvat dál. Architekt může mít v současnosti i podobu vědce, kněze, filozofa - vnáší sem nezbytný duchovní přesah. V podstatě je to suplování nějakých vyšších hodnot.

Mě vždy fascinuje, že když je člověk mladý, tak má vlastně nejvíc sil a žádnou zkušenost. Postupně získává zkušenost, kterou se snaží nějak předávat, a sil ubývá. A tak v momentě, kdy zkušenost má pomyslně největší, tak vlastně umírá. Asi je to tak správné.

Pracujete se studenty individuálně, nebo spíše konzultujete ve skupinách?

Dřív jsme experimentovali i s nějakou individuální výukou, ale nejcennější je práce v jedné skupině, která může mít podobu až jakési komunity. Společně sedíme v jednom ateliéru a tříbíme si názory ve společné diskusi. To je pro nás důležité. Když vzniká akademická diskuse, můžu svůj názor svobodně konfrontovat s dalšími dvaceti lidmi. Čerpat podněty. V praxi už na to není prostor.

Škola je vzácná tím, že mám možnost vidět práce a přístupy různých individualit, a nemyslím tím někoho kopírovat. Šest jedinečných let škola umožňuje žít v ohromném nereálném, neskutečném prostředí, kde každý může volně vést úvahy nad prostorem.

Když pak člověk přijde do praxe, tak svou první slušnou bytovku postaví nejdříve za deset let. Možná i déle. Mnohdy se necháme přesvědčit, že barák není prostor, ale že barák je nosný systém, dispozice, fasáda. Rozložen do elementů, které jsou často vnímány jako cíl - atraktivní obálka, ekonomická konstrukce, ale chybí tam ten ucelený prostor.

Zdá se, že vnímání prostou je pro Vás klíčové. Pravdou je, že lidé dnes tráví přibližně 70 % svého času v interiérech. Vycházíte z této skutečnosti?

Můžeme diskutovat o významu vnějšího či vnitřního prostoru veřejných staveb. Ale my začínáme základními stavbami, jako je rodinný dům. Zásadní je, že první činnost, kterou mám s vlastním domem spojenou je odcházení. Zevnitř ven. Nejsem nějaký marťan, který přistane na talíři a přichází k domu. Ráno se neprobouzím jako náměsíčný na pasece a nesestupuji v lehkém oparu lesem, abych mohl znovu a znovu žasnout nad vnější podobou svého domu dřív, než vstoupím dovnitř. Zkušenost domova je opačná. Probouzím se ve vnitřním prostoru. Byl jsem do něj narozen. Pak vycházím směrem ven. Vůbec mě nezajímá fasáda nebo konstrukce, ale pro mě je v tuto chvíli určující kvalita prostoru.

Vnímám zde z Vašeho hovoru dva podhledy na věc - pohled chodce (cizince či návštěvníka) jdoucího po ulici a pohled obyvatele - uživatele domu. Je tomu tak?

Jak říkáte. Pokud budeme chtít vnímaní prostoru takto rozdělovat, pak tyto dva pohledy je asi potřeba držet v jakési přirozené rovnováze. V současné době ale trochu vnímám, že převažuje sochařský přístup, kdy se zabývám hmotou domu a fasádou, a pak se zoufale snažím do něj něco nacpat.

O tom mluví i Jan Bočan, že podstatou architektury je vytváření prostoru a všechno ostatní, že má směřovat k tomu prostoru.

Je to taky o tom, že barák je vnímán jako taková ta velká, dospělá architektura, a pak je tu ta popelka - vnitřní prostor-interiér, který dělají hlavně holky a „interiéroví designéři“... nějaký dobrý lustr, křesílko, tapetka a šup s tím do časopisu. To už je degradace toho tématu.

Studenti se u Vás v ateliéru docela zápolí s Vašimi konzultacemi. Vždy jim jen nadhodíte několik dalších otázek, neporadíte konkrétně. Jen samé náznaky. Je to záměr?

Jednomu sympatickému Švýcarovi vyšlo několik esejů - dohromady se to jmenuje "Promýšlet architekturu". Jako studenti jsme měli to štěstí, že na fakultě byla i filosofie. Pak asi převládl názor, že architekti nemusejí moc přemýšlet, když řeší jen tu dispozici, nebo konstrukci. Že se stačí naučit správná schémata a skládat je jako Tetris do prostoru. Pracovat s prefabrikáty místo toho, abychom byli schopni uvažovat o prostoru, o člověku. Ale tím nemyslím jen prostor, ale i ty funkce k tomu. Neustále se přistihujeme, že něco přejímáme.

Společně se učíme přemýšlet. Povídáme si. Vlastně "UN6 = my si o tom povídáme". Je to hlavně o přemýšlení.

Děkuji za rozhovor.

Také děkuji.

Ing. arch. Jan Mléčka (*1978) - Jedna z nejomílanějších osobností na Fakultě architektury v Brně. Pro studenty může být jeho ateliér nedosažitelnou metou a něčím nepochopitelným, nebo naopak místem pochopení a vlastního rozvoje. Ateliér je prostor společných setkání, akademických diskusí a přátelských vztahů. Každý student je pro něj individualitou a společný ateliér rodinou. Vznikají zde vynikající projekty, které slaví úspěchy v soutěžích. Co za tím stojí? Snad neutuchající pozitivní postoj ...

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.

Klíčová slova: