Jan Šépka: Je lepší začít znovu od nuly než dělat kompromisy

Úterý, 11. Březen 2014 - 0:00
| Napsal:

Společně s rozdělením ateliéru HŠH před pěti lety se rozdělily i školní ateliéry Jana Šépky a Petra Hájka. Ateliér Jana Šépky a Mirky Tůmové funguje nyní na škole desátým semestrem. Jejich rozsáhlé úlohy mají přesah do urbanismu a spojení s potencionálním investorem, neboli samotnou obcí, dodává práci reálný charakter. V rozhovoru jsme si povídali o této spolupráci, ateliérových zadáních i systému práce v ateliéru.

Fotoalbum: 

Má první otázka se týká Vaší bývalé spolupráce s Petrem Hájkem. Vaše školní ateliéry se rozdělily před pěti lety. Jak vnímáte rozdělení s odstupem času?

Vedli jsme s kolegou ateliér společně deset semestrů a zabývali jsme se tématem zahušťování města a prolínání více funkcí v jedné stavbě ( www.hsatelier.org ). Po těch pěti letech jsme cítili, že se témata už vyčerpávají, a že je potřeba udělat nějakou změnu. V té době jsme se rozdělili i v kanceláři HŠH do samostatných subjektů a rozhodli jsme se spolupráci ukončit i ve škole. Myslím si, že to bylo dáno nejenom tím, že se vyčerpávala témata, ale měl jsem prostě i chuť po změně. Když je změna radikální, může vygenerovat něco zajímavého. Je to i krok do neznáma, což mě lákalo.

Měl jste v té době tušení, čím byste se chtěl dále zabývat?

V zadávaných úlohách jsme naráželi na určitý druh témat, která nás zajímala, ale která přesahovala rámec pouze jednoho domu. Začala se týkat celého urbanismu a částí města. Na takový typ úkolu ale nebyl prostor, jelikož by ho studenti za jeden semestr nezvládli. Lákalo mě, zabývat se něčím takovým. Oslovil jsem Mirku Tůmovou, mojí asistentku, respektive bývalou studentku, se kterou jsme začali vymýšlet témata právě tohoto ražení. Pro připomenutí mohu uvést několik zadaných úloh, například nové město u vznikajícího jezera Most pro deset tisíc obyvatel. Zabývali jsme se také Špitálským předměstím vedle historického jádra v Kadani. Řešili jsme Milovice jako město v krajině, nebo Císařský ostrov jako svébytnou lokalitu v Praze. Zabývali jsme se také magistrálou a Hlavním nádražím v Praze. To jsou namátkou některá místa a témata, která měla svým způsobem nějaký problém, ale zároveň i potenciál dalšího rozvoje. Důležitým aspektem při výběru zadání, byl pro nás také zájem měst a městských částí, které s námi chtěly komunikovat a zajímalo je, jakým způsobem budou vypadat studentské odpovědi na tyto problematické úkoly. Zajímá mě dlouhodobější studování nějakého tématu, nechci každý semestr řešit úplně jiný úkol. Snažím se alespoň pro sebe uzavírat některé otázky pomocí dlouhodobějšího zkoumání, které má pak širší dopady a myšlenky. Takovou problematikou se zabýváme systematicky již pět let a v současné době připravuje publikaci, která by měla tuto dosavadní práci shrnout. Kniha by mohla nastiňovat jiné možnosti v plánování strategie koncepce měst. V ideálním případě by mohla sloužit jako nástroj pro přesvědčování politiků o smysluplnosti a přínosu vypsání architektonicko – urbanistické soutěže. (www.ateliersepka.cz)

Přenášíte ještě stále systém práce z kanceláře HŠH do školy?

Já bych řekl, že to je spíše nadnesené. Systém práce z kanceláře nikdy do školy úplně nepřenesete. Jestli tím přesně myslíte, že jsme v HŠH dělali jasné koncepty, které se výrazným způsobem odrazily i v konkrétní práci, což dělám ve své kanceláři dodnes, tak v tomto případě ano. Jinou souvislost mezi kanceláří a školou nevidím. V současné době mě zajímá přenesení reality do školy. Snažíme se, aby se studenti seznámili s konkrétním místem i s investorem, a dokázali naslouchat a vnímat problémy i potenciály, které mohou nějakým způsobem zpracovat každý po svém. Dospěli jsme nakonec k tomu, že úplně konkrétní zadání vlastně nedáváme, což je takové specifikum našeho ateliéru. Spíš než o konkrétní úkol se jedná pouze o zadání oblasti. Místo je potřeba vyřešit a je jen na studentech, co považují a vyberou za prioritní úkoly k řešení. Nechceme do zadání vnášet vlastní vizi, která by je hnala nějakým konkrétním směrem. Úkolem je nejlepší možná odpověď na danou situaci. Ukazuje se, že hledání prvotní volby - co s tím - je to nejtěžší, co můžeme po studentech vůbec chtít. V řadě případů totiž nemusí nutně jít jen o architekturu.

Když řešíte takto velké území, k jakému detailu se pak dostanete. Zůstáváte u urbanismu, nebo se dostanete i k řešení jednotlivých domů?

To záleží na každém studentovi. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozsáhlé území, je většinou výsledkem nějaká kombinace urbanismu a architektury. Navíc studenti úkol zpracovávají v týmech, což je další specifikum našeho ateliéru. Týmy jsou zhruba po čtyřech studentech. Díky tomu mají možnost obsáhnout jak celkový urbanistický koncept, tak jít do většího architektonického detailu. Odpověď je ale na nich. Někdo může zvolit jako výsledek svého uvažování regulační plán, protože dojde k závěru, že je to nejlepší odpověď na danou situaci. Někdo naopak vidí odpověď v konkrétní stavbě. Volba je prostě na studentech. Rád bych v této souvislosti zmínit jednu věc. Řada kolegů ze školy náš ateliér označuje za urbanistický. My to takto striktně nevymezujeme a jsem přesvědčen, že se to ani vymezovat nemá. Podle mě neexistuje jen urbanismus a jen architektura, obě věci se přeci navzájem prolínají, a to se také studentům snažíme sdělit. Když například budu navrhovat novou radnici, a budu přemýšlet, jak ji mám ideálně umístit, tak to samozřejmě souvisí i s urbanismem, a musím se zabývat celým okolím. Musím vědět, proč chci radnici umístit zrovna tam, kam chci, jak bude nový dům reagovat na okolí, a současně s tím se samozřejmě budu zabývat tím, jak bude vypadat. Architektura a urbanismus jsou podle mého názoru jedna věc.

Přicházejí studenti rovnou ve skupinách nebo se rozdělují dodatečně?

Trochu se je snažíme rozdělovat, protože přicházejí ve skupinách jako kamarádi, a většinou chtějí utvořit týmy zjednodušeně řečeno chlapecké a dívčí. V rámci toho, aby se ateliér více stmelil, je schválně trochu rozdělíme. Určitě je to pro ně zajímavá zkušenost. Tým je pestřejší o nové názory, než jen o pohled kamarádů, který do té doby znali. Jsou to také názory někoho, s kým by se zřejmě nedali dohromady, což může být také zajímavé. Takové promíchání samozřejmě přispívá i k tomu, že ateliér mnohem více funguje jako celek. Není to pouze o jednotlivých skupinách. Díky tomu, že všichni připravují podklady, jedou na společný workshop, se o práci druhých určitě víc zajímají. Já sám mám takovou zkušenost ještě ze svých studií. Mnohdy mě víc zajímalo, co si o mém projektu myslí moji spolužáci, než pan učitel. Řadu společných diskuzí nad našimi projekty si pamatuji a bylo to pro mne vždy velmi inspirativní.

Končí tato spolupráce vždy kladně?

Musí. Mám na to i metodu, kterou jsem aplikoval při spolupráci s jinými architekty, takže to znám z praxe. Pokud se tým nedokáže nad určitým řešením dohodnout a jeho členové uplatňují rozdílné přístupy, je nejlepší všechnu práci vzít, shodit ze stolu a začít znovu. Tato metoda funguje nejlépe a také většinou dojde na úplně novou myšlenku, která je lepší než ta předešlá. Nemá cenu dělat kompromisy. To je podle mě cesta špatným směrem. Je lepší začít s čistým stolem.

Na základě čeho vybíráte studenty do svého ateliéru?

Bereme jen studenty z magisterského studia, protože úkoly jsou poměrně složité. Ze zkušenosti víme, že takto těžké úkoly, které mají přesah do urbanismu, mladší studenti nezvládnou. My očekáváme, že studenti už umí navrhovat domy, a že se budeme bavit o architektuře a o celkové koncepci na nějaké vyšší úrovni. Dalším kritériem výběru je určitá míra kreativity studentů. Její míru můžeme částečně vytušit z předložených portfolií, ale samozřejmě je tento výběr do značné míry subjektivní.

Vybíráte si někdy kolegy pro budoucí spolupráci z řad studentů?

Určitě ano. Je to nejlepší možný způsob. Studenty ze studia znám a vím, jaké mají schopnosti a vlastnosti. Když za vámi přijde do ateliéru někdo jenom s portfoliem, tak to nemá takovou vypovídací hodnotu.

Vraťme se nyní k ateliérovým zadáním. Vaše současné zadání pro letní semestr bude řešení oblasti v Semilech, včetně obnovy tkalcovny. Z jak velké části narážíte na téma opuštěných fabrik v této oblasti a z jaké části jde o urbanismus města?

Je to moc zajímavé místo, které je na úplném kraji Semil, a přechází do krajiny. Místo vytváří řeka a náhon. Díky tomu se tkalcovna nachází na ostrově. Místo však není omezeno pouze ostrovem. Bude tam i přesah do dalších částí a bude nás zajímat i návaznost do krajiny. Pro Semily je to místo, které bude představovat obrovský potenciál pro další rozvoj, protože město je rozprostřeno v údolí, a toto je jedno z míst, které se dá poměrně dobře zastavět. Má velmi úzkou vazbu na centrum Semil. V areálu bývalé tkalcovny může vzniknout něco zajímavého, co by sem mohlo přinést nový život, případně i nové pracovní příležitosti. Určitě by zde studenti měli uvažovat o možnostech pro bydlení, protože oblast navazuje na sídliště, které je jedno z největších v Semilech. Jak už jsem ale zmiňoval na začátku, vše záleží na studentech. My nic nepředepisujeme, pouze korigujeme jejich nápady.

Tohle je desáté ateliérové zadání od doby, kdy máte ateliér s Mirkou Tůmovou. Dokázal byste s ohledem zpět říct, co spojuje všechna Vaše témata?

Určitě je to zájem o město a o jeho specifické problémy. Když bych měl trochu popsat způsob práce v ateliéru, což s tím úzce souvisí, tak si myslím, že po těch deseti semestrech jsme se vyprofilovali k celkem systematické práci, která by se dala rozdělit do třech fází. Mám za to, že škola je o jasně stanoveném systému. Nemůžeme nechat studenta úplně plavat, když se zatím učí. První fáze je hledání koncepce, kdy chceme, aby studenti byli na týdenním workshopu v daném místě. To děláme ve spolupráci s městem. Město poskytne zdarma ubytování a studenti mohou poznávat konkrétní místo. Tehdy si mohou místo osahat a zmapovat ho. Někteří studenti dělali mentální mapy, jiní průzkum mezi lidmi, co se jim v lokalitě líbí a nelíbí, navštěvují místní školy atd. Každý podle toho, co uzná za vhodné. Na závěr se uskuteční prezentace před veřejností a zastupiteli, což je hrozně důležitá zpětná vazba, kterou studenti dostanou, a která vnáší do celé věci daleko větší reálnost. Hned potom máme prezentaci ve škole, kam zveme odborníky z řad pedagogů, architektů, teoretiků, tedy spíše odbornou komisi. Studenti zde získají trochu jiný pohled, než od laické veřejnosti. Pokud se v tuto chvíli zjistí, že je prvotní koncept špatný, nebo jde nesmyslnou cestou, tak je nutné začít znovu. Workshop a tato prezentace studenty donutí hned v první třetině semestru naskočit do vlaku, který se s nimi řítí dál, což je věc, která se nám velice osvědčila. Ve dvou třetinách máme další prezentaci, která už je jen ve škole. Zde se pracuje s již hotovým konceptem a hledá se konkrétnější odpověď. Zde se rozhoduje, kam projekt směrovat, zda například k regulačnímu plánu, nebo ke konkrétní architektuře. Pak následuje závěrečná fáze, kdy chceme mít prostor pro dopilování a závěrečnou prezentaci, protože se domnívám, že prezentace k architektuře patří. Pojímáme práci v ateliéru jako jakousi soutěž. Všechny práce mají jasný a stejný výstup. Všichni mají stejné panely, stejné rozvržení, stejně udělané modely, a tak jsme my i přizvaní kritici schopni posoudit, komu se práce povedla nejlépe, a komu naopak nejhůř. Je to důležitá zpětná vazba pro studenty, aby věděli, jak na tom jsou, a jak obstáli. To je možná to nejdůležitější, co jim můžeme nabídnout. Ta pestrá paleta nápadů je ve výsledku dobrá i pro město, kde studenti představí své projekty na finální prezentaci. Jak jsem již zmiňoval, naše práce je někde na pomezí urbanismu a architektury. Je to vize pro určité místo. Snažíme se studenty vést k tomu, aby jasně formulovali, o čem je jejich návrh. Hmoty a architektura slouží k tomu, aby místní obyvatelé i politici dokázali pochopit, co by se s místem mohlo stát. To znamená, že nezůstáváme v poloze územního plánu. Nás urbanismus zajímá, ale ne jen v klasickém slova smyslu. Jsem přesvědčen o tom, že koncept domu a koncept nějakého území lze vymyslet úplně stejným způsobem. Klíčové je, že to o něčem bude, že tam bude nějaký nápad, koncepce, vize. A jen v takovém případě, lze danou myšlenku srozumitelně sdělit i lidem.

Takováto finální prezentace na místě probíhá při každém semestru?

Ano. Takováto prezentace probíhá již od prvního zadání v Mostu, kdy byly návrhy vystaveny na městském úřadě, a byly prezentovány přímo v zasedacím sále. Již od prvního projektu to děláme tímto způsobem a k tomu je doopravdy nepostradatelná součinnost konkrétního města. V poslední době trochu hůř hledáme partnera, protože chceme, aby to byl někdo, kdo má o spolupráci opravdu zájem, kdo nám poskytne ubytování a bude práci podrobovat kritice. Najít takového partnera není úplně lehké. Ještě se vrátím k závěrečné prezentaci. Před 10 lety žádný ateliér na škole nepředepisoval studentům stejnou prezentaci, vše se ponechávalo na nich. I ze zahraniční zkušenosti vím, že mě vždy zajímaly takové ateliéry, které měly jasnou koncepci, kde jsem nemusel příliš přemýšlet, co chtějí sdělit. Podle mého názoru je to důležitá součást prezentace architektury, kterou by se měli studenti naučit.

Co byste popřál svým studentům do budoucna?

Dnes je těžká doba, protože jsme v období krize. Práce pro mladé lidi není tolik. Není ani tolik soutěží, kde by mohli uspět. Já svým studentům obvykle říkám, ať odcestují na zkušenou někam do zahraničí. Možná je to taková poslední příležitost k tomu získat nějaké zkušenosti. Mohou si zdokonalit cizí jazyk, získat sebevědomí. Řada našich absolventů je v zahraničních ateliérech a myslím, že jsou spokojení. Potom se mohou vrátit zpět. Je to na nich. U nás není v současné době situace nijak růžová, aby si například mohli založit kancelář, nebo získat práci v dobré kanceláři. Takže je to velice těžké. Ale to končíme celkem smutně.

Pojďme se rozloučit nějak optimisticky.

Jsem rád, že získávám při práci se studenty zpětnou vazbu. Studentům musíte hodně dávat, ale díky tomu také od nich hodně získáte. Jsou zdrojem inspirace, která pedagoga posouvá v tvorbě dál. Diskuze vás nutí k přemýšlení a architektura je o přemýšlení.

Děkuji za rozhovor.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.