Josef Chybík: Není v tom jen rozum, ale také srdce - 2. část

Středa, 4. Červen 2014 - 0:00
| Napsal:

Ve druhé části rozhovoru s bývalým děkanem brněnské Fakulty architektury nám prozradí tajemství svého učitelského nadání a osvětlí, čeho všeho se mu v jeho pozici děkana podařilo dosáhnout.

Cena Bohuslava Fuchse, proslov děkana Josefa Chybíka - foto © SOFA
Fotoalbum: 
Cena Bohuslava Fuchse, proslov děkana Josefa Chybíka - foto © SOFA
Cena Bohuslava Fuchse, předávání cen - foto © SOFA

Vaše zaujetí se ve stavitelství váže na docela specifické oblasti jako stavění z přírodních materiálů, ekologie budov a téma pasivních domů. Co vás na těchto odvětvích láká? Jaká si myslíte, že je jejich budoucnost?

Mé zaujetí pro přírodu a přírodní materiály nejspíše pramení a bylo ovlivněno prostředím, kde jsem vyrůstal. Pocházím z venkova, z Jeseníků, kde od nepaměti moji němečtí předkové přírodní materiály používali. Dřevo, hlína, sláma i plevy, to vše uměli zpracovat a použít. K tomu cítím sklon. Je to ve mně zakořeněno. Tatínek také pracoval se dřevem. V jeho dílně vždy pěkně vonělo. Když jsem byl ještě malý hoch, postavil si vlastní dřevostavbu – včelín. Sešrouboval ho z dřevěných dílců, které si sám vyrobil. Přesto, že se otec dožil téměř čtyřiaosmdesáti let, včelín jej přežil. Moje cesta k přírodním materiálům tedy začala už dříve, než na škole.

Tady na fakultě je takových nadšenců víc – profesorka Hana Urbášková, si z přírodních materiálů postavila znamenitý rodinný dům a docentka Ivana Žabičková, která se na evropské úrovni zabývá přírodním stavitelstvím, je uznávanou odbornicí na zpracování a použití hlíny.

Stále jsem si ten vztah prohluboval, až jsem došel k tomu, že tento obor není celistvě publikačně zpracovaný. Napsal jsem proto knížku Přírodní stavební materiály. Na trhu zaznamenala překvapivý úspěch a byla brzy vyprodaná. Dokonce jsem za ni dostal i cenu – udělenou nejlepší knize z oblasti technické literatury vydanou v nakladatelství Grada za rok 2009, což mě potěšilo.

Téma přírodních materiálů se věnuji stále. Myslím, že je to oblast budoucnosti, ale jen pro jistou vrstvu stavebníků, kteří se pro tento způsob výstavby rozhodnou a vezmou ho za svůj. Je to spojeno s jiným životním stylem, s jiným prostředím. I když ne tak docela. Jsou i lidé, kteří zastávají významné funkce a profese a také žijí v těchto domech.

Je to úplně stejné, jako s pasivními domy. U nás je stavebníci ještě tolik neobjevili. Ani architekti. Alespoň ne v takové míře, jako v Rakousku. Třeba bývalý předseda evropského parlamentu Pat Cox se před renovaci svého starého irského domu rozhodl, že ji uskuteční v úrovni pasivního standardu a své předsevzetí dotáhl do realizace. Velký boom zaregistrovala architektura z přírodních materiálů také v okamžiku, když si Ronald Reagan na svém texaském ranči nechal postavit dům z nepálené hlíny.

A pak se snažím ještě o jednu věc – narazil jsem na jednu kuriózní knížku věnovanou energeticky úspornému stavitelství, kde se objevují i přírodní materiály. Je určena dětem a nese název "Wir bauen uns ein Passiv-haus". Autorkami jsou dvě praktikující rakouské architektky Martina Feirer a Alexandra Frankel. Obě příjemné dámy jsem poznal na jedné rozsáhlé vídeňské stavbě. Je to názorný příklad, jak malým dětem ukázat, co je všechno potřeba při výstavbě zvládnout, aby dům byl příjemný a energeticky úsporný. Já tuto knihu pro předškoláky nosím do svých hodin.

Vidíte nějaký posun v jednotlivých generacích studentů? V jejich zápalu, pracovitosti, nápadech?

Nepatřím mezi morousy, alespoň si to myslím, kteří stále připomínají, jak a co bylo dříve lepší. Žádný negativní ani pozitivní posun neregistruji. Vždy jsou v ročníku studenti, kteří jsou šikovnější a méně zdatní nebo ti, kteří mají větší a menší nadání a větší a menší zájem. Těší mě, že již ve školních lavicích se potkávám s lidmi, kteří se projevují tak, že je na nich patrné, že chtějí velkou část svého života nebo celý svůj život věnovat architektuře. Jsou však i takoví, kteří chtějí jen projít a mít titul inženýra architekta. Nicméně všechny škola kultivuje a dává jim do života dobrý základ. Pak třeba budou dělat práci úplně jinou. Tak to vždy bylo a bude. Já v tom nevidím žádný posun ani rozdíl.

Už v pátém století před naším letopočtem řekl jeden z řeckých filosofů, že má obavu o budoucnost mladé generace a také celého světa. Tak já tu obavu nemám. Zvláště když působím na této škole, která je školou, na níž může studovat jen tenká vrstva z příslušné věkové kohorty – lidé nadaní, zapálení, obětaví a oddaní.

Jste proslulý svým nadšením a uměním vtáhnout posluchače do svého výkladu. Tento zápal se pak pozitivně promítá do znalostí studentů. Dovedl byste říci svou metodu, jakou ve studentech způsobujete toto zaujetí? Nebo je to Vaším charisma a přirozeností?

To je úplně jednoduché: Jestli chceš zapálit, musíš hořet. Mladý člověk pozná, když je mu něco předkládáno, jestli je to jen tak, nebo jestli je to doopravdy. Pokud je přesvědčíte, že to, co přednášíte, jde nejen z hlavy, ale také od srdce, tak oni to přijímají daleko lépe a raději. A taky se jim to potom lépe učí. Kouzlo je v tom, že jim člověk vše předává v lidské celistvosti. Není v tom jen rozum, ale také duše.

Na fakultě architektury jste už před jistou dobou působil jako děkan, jaká jste měl očekávání a vize při prvním zvolením do funkce?

V roce 1999 jsem byl poprvé zvolen děkanem a od 1. února 2000 jsem nastoupil do funkce. Měl jsem tehdy obrovskou obavu, protože jsem ani přesně nevěděl, do čeho jdu. Byl to tehdy nápad pana profesora Miroslava Masáka. Pan profesor přišel tenkrát s myšlenkou, proč třeba já bych nemohl být děkanem. Bylo mi tenkrát čtyřicet sedm roků, což je na děkanský post ideální doba. Máte dostatek zkušeností a také perspektivu, že člověk může být pro společenství, ve kterém působí, ještě poměrně dlouhou dobu prospěšný. To se taky naplnilo, protože jsem byl šest let děkanem – tehdy to byly dvakrát tři roky. A potom jsem mohl vstoupit do děkanské pozice ještě jednou. Myslím si že jsem tu prvotní představu vrchovatě naplnil. Pan profesor Alois Nový, který vedl školu přede mnou, ji vedl velmi dobře. Vyrovnat se mu nebylo úplně jednoduché. Ale protože jsem se obklopil kvalitními proděkany a především, že se mnou spolupracoval akademický sochař Oldřich Rujbr – pro někoho poněkud kontroverzní osobnost, ale pro mě naprosto nepostradatelný partner, podařilo se tehdy spoustu věcí nastartovat a taky provést. K těm nastartovaným věcem patří třeba rekonstrukce školy. A to rekonstruování mi zůstalo ve všech funkčních obdobích. Taky se nám podařilo vytvořit takové studijní programy, které se daly velmi dobře akreditovat. Škola se stala významným architektonickým pracovištěm a věřím, že zůstane i v budoucnosti.

S děkanováním se musela proměnit i náplň Vaší práce na Fakultě. Zkuste prosím popsat tuto změnu. Naučila Vás tato funkce něčemu novému?

Po celou dobu mých děkanských období jsem neopustil pozici učitele. Vedl jsem výuku ve stejném rozsahu, jako kdybych ve funkci nebyl. To znamená přednášky, cvičení, semináře, konzultace, k tomu nekonečné opravování výkresů, písemných prací a testů. Dále jsem publikoval, přednášel mimo školu a zapojoval se do projektů. Bylo to docela náročné. Nedovedu si však představit, že bych byl pouhým 'suchým' úředníkem bez profesního vztahu ke kolegům a především ke studentům.

Mohl jsem také velmi dobře poznávat lidi. A to po všech stránkách, které bych jako řadový pracovník nepoznal. Někdy člověk taky vstupuje do kontaktů, které jsou na hraně mezilidských vztahů nebo situací konfliktních. Tam se lidé velmi dobře poznají. Z nezdarů, které také patří k životu a nevyhnuly se ani mně, jsem se snažil poučit.

Mohl jsem být v blízkosti řady významných osobností. Byl jsem v blízkosti dvou hlav státu – Václava Havla a Václava Klause. Stál jsem na pódiu s Petrem Pithartem. Jednal jsem s ombudsmanem Daliborem Motejlem. Potkal jsem se s nizozemsko-americkým teoretikem architektury Aaronem Betskym, německými architekty Günterem Behnischem a Carlo Weberem. Nezapomenutelná setkání byla s Ivo Hammerem světově proslulým odborníkem na restaurování moderní architektury. To vše jen díky tomu, že jsem byl děkanem a reprezentantem fakulty. To nebyla významná pocta pro mě, ale pro fakultu. Nikdy jsem nevnímal funkci v tom, že mě osobně někam posunuje nebo vyzvedává, ale viděl jsem v tom vždy to, že jsem představitel školy jejíž zastoupení a přítomnost je žádoucí.

Byl jsem u toho, když naše škola navazovala kontakty s třicítkou evropských škol, školami v USA a v Mexiku nebo spolupráci s univerzitou v Krems, kde docent Karel Havliš řeší mezinárodní projekt. Těšil mě každý úspěch, který dosáhli naši studenti. Dokázali své schopnosti a dovednosti již během studia konfrontovat na národní i mezinárodní úrovni. Třeba autory českého nebo vietnamského pavilonu pro EXPO 2015 v Miláně jsou naši současní studenti nebo čerství absolventi! Škola se díky aktivitám profesorky Heleny Zemánkové přičinila o zapsání japonské továrny Tomioka do souboru světového dědictví UNESCO. Byla partnerem při renovaci vil Tugendhat a Stiassny. Nezanedbatelná je spolupráce s řadou měst a obcí, což nedávno dokumentovala rozsáhlá výstava v brněnském Domě pánů z Kunštátu. Vystavovali jsme v USA, v Českém centru v New Yorku.

Ale především jsem pyšný na naše úspěšné a žádané absolventy.

prof. Ing. Josef Chybík, CSc. (*1952) Z Jeseníků pochází Josef Chybík, bývalý děkan Fakulty architektury VUT v Brně (ve dvou volebních obdobích 2000-2006 a 2010-2014). Jeho pracovitost a zaujetí pro stavitelství a architekturu mu dovolily dělat v životě to, co jej baví a naplňuje – navrhovat a stavět domy a učit studenty. Umí předávat zkušenosti a rady mladším generacím i praktikujícím architektům. Činí tak s úmyslem pomáhat vzniku kvalitních a trvanlivých architektonických prací.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.

Klíčová slova: