Olšanské hřbitovy tajuplné

Středa, 6. Srpen 2014 - 0:00
| Napsal:

Jít se jen tak projít na hřbitov možná zní divně, ale v parném letním dni to stojí za pokus. Vydejte se do nejstarší části Olšanských hřbitovů - najdete tu stín, ticho a množství pozoruhodných architektonických miniatur ve formě náhrobků a soch, často z dílny věhlasných umělců.

Fotoalbum: 
Olšany - foto © Jiří Wagner, Neviditelný pes
Olšany - foto © Jana Lukešová, Neviditelný pes
Olšany - foto © Jana Lukešová, Neviditelný pes
Olšany - foto © Jana Lukešová, Neviditelný pes
Olšany - foto © Jana Lukešová, Neviditelný pes
Olšany - foto © Jana Lukešová, Neviditelný pes
Olšany - foto © Jana Lukešová, Neviditelný pes
Olšany - foto © Jana Lukešová, Neviditelný pes

O předminulém víkendu jsme se s manželkou vraceli z vycházky po areálu Nákladového nádraží na Žižkově (zde). Bylo nádherné letní počasí, slunko žhnulo. Cestou jsme se zastavili nakrmit synova kocoura na Olšanském náměstí a pak jsme, tím vedrem už docela vyčerpaní, chtěli počkat na autobus a vyjet jednu stanici nahoru k metru Flora. Autobus nám ale ujel, a tak jsme se rozhodli vyjít těch asi čtyři sta metrů pěšky. Pak jsme si všimli, že v parčíku za kostelem svatého Rocha (což je půvabná barokní stavba Jeana Baptisty Matheye na elipsovitém půdorysu, tak trochu zastrčená za ohradní zdí) je pootevřená branka do Olšanských hřbitovů.

Mezi hroby tráva a plevel. Vstoupili jsme do zcela jiného světa: tady, pod vysokými stromy, bylo přítmí, ruch okolní dopravy náhle zeslábl, až zmizel docela. Sem tam někde zapípal pták, jinak ticho. Za rozpraskanou zdí se objevily náhrobky porostlé břečťanem - některé tak, že prakticky nebyly vidět. Mezi hroby tráva a plevel. Korunami stromů vysoko nad námi občas pronikly ostré sluneční paprsky a osvětlily kousek země, jinde bylo světlo rozptýlené. A všude kolem nás sochy. Hlavně andělé.

Ti tu byli zachyceni v nejrůznějších pózách, někdy teatrálních, jindy naopak strnulých. Řada plastik byla mistrovskými díly dávných umělců z období klasicismu a historismu: Václava Prachnera, Františka Xavera Lederera, bratrů Emanuela a Josefa Maxových, jiné však vytvořili neznámí umělci anebo laici - některé z nich byly půvabné právě svou nedokonalostí. Fascinovaly mne dvě sousedící niky na severní hřbitovní zdi, kde byli vedle sebe dva andělé v naprosto identické póze, jako by to byla jednovaječná dvojčata. A o kousek dál malý horor: památníček dvou dívenek, jimž kočár přejel nohy. Obě tu ležely vytesány z kamene, místo nožiček pahýly...

A hned za hřbitovní zdí podivný útvar - betonová zvonička ve funkcionalistickém stylu. Jak se sem asi dostala a proč? Pomalu jsme kráčeli dlouhou alejí a míjeli ta fascinující díla, vyprávějící dávné příběhy. Mezi hroby z počátku 19. století, většinou zcela skrytými pod břečťanem, se nečekaně objevují náhrobky poměrně nové. Třeba ten, v němž je pohřben Ramesh Chandra Coburdhun, syn indického chargé d’affaires. Narozen 3. 7. 1950, zemřel 4. 7. 1950.

O kus výše, směrem k severnímu okraji této nejstarší části hřbitova, už pochází většina náhrobků z druhé poloviny 19. století. Přibývají hrobky významných pražských šlechticů, měšťanů, bankéřů, podnikatelů. A také umělců, často dávno zapomenutých, jako malířky květin Jenny Schermaulové, spisovatele Václava Žížaly Donovského nebo hudebního vědce Velebína Urbánka. Hezky udržovaný je hrob Karla Havlíčka Borovského a zaujalo mne, že novodobější úprava zdi za náhrobkem se zjevně inspiruje „hermelínovým pláštěm“ nedalekého Plečnikova kostela Nejsvětějšího Srdce Páně - červené cihly a do nich vsazené bílé kamenné desky, které vystupují z líce zdi.

Čím jsou hroby výstavnější, tím víc jsou poničeny. Chybějí zejména kovové prvky: lampy, plůtky, konzoly, svícny, nápisy. Nejhůř dopadly velké hrobky, jakési malé soukromé kaple v románském či gotickém stylu a jindy zas v renesančních nebo empírových formách. Nechybí ale ani inspirace starým Egyptem. Některé se rozpadají, ale najdou se i nově opravené, někdy proto, že je někdo koupil a ozdobil svým jménem. Často jde o díla známých architektů Josefa Niklase, Antonína Barvitia, Josefa Krannera, Rudolfa Kříženeckého, Josefa Fanty, Antonína Wiehla nebo Jana Zeyera, mimochodem bratra básníka Julia Zeyera. Sochy tesali nebo z bronzu nechali ulít Bohuslav Schnirch, Josef Pekárek, Antonín Popp, František Rous, Vilém Amort, Stanislav Sucharda a další. Andělé jsou ovšem rozevlátější než ti v dolní části hřbitova.

Hroby jsou vlastně taková miniaturní architektonická díla (je zajímavé, jak se sepulkrální téma ze současné architektury prakticky vytratilo - dnes mají lidé urnu doma nebo v kolumbáriu nebo si nechají zhotovit uniformní náhrobek z umělého kamene). Potěšilo mne, že tu občas zůstaly původní železné informační tabulky s bohatou dekorací, nesoucí na svém zrezivělém povrchu nápisy jako: Hřbitov Friedhof II. Oddělení Abtheilung 7.

A jsme nahoře u jižní zdi a za ní k nám doléhá lomoz z rušné Vinohradské ulice. Tady stojí malý hrázděný domek s datem 1842 na trámu nade dveřmi, natřený šmolkově modrou barvou - dílo neznámého autora. K čemu asi sloužil? Možná si tu návštěvníci mohli vypůjčit konev na zalévání hrobu, kdo ví.

A na závěr ještě trochu dat: Olšanské hřbitovy vznikly na území někdejší osady Olšany, když v roce 1679 byly louky změněny na morový hřbitov. Původní území se postupně rozrůstalo, dnes zabírá plochu 50 hektarů a byly tu údajně pohřbeny dva miliony Pražanů.

Naše cesta končí. Vycházíme na rušnou ulici a kouzlo je to tam. Hřbitovní vycházku doporučuji všem, a to i v parném létě. A ještě připomínám, že mnohé náhrobky lze dnes adoptovat a přispět různým způsobem k jejich záchraně. Projekt adopce hrobů, jehož jsem, spolu s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným, také patronem, je podrobně popsán na webových stránkách Správy pražských hřbitovů (www.hrbitovy.cz).

Foto: Jana Lukešová, Jiří Wagner