Potřebuje Praha moderní architekturu? Nová legislativa nestačí, zásadní je důvěra

Úterý, 12. Červen 2018 - 0:34
| Napsal:

Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR) uspořádalo ve středu 30. května přínosnou jednodenní konferenci se slibným názvem Potřebuje Praha moderní architekturu? Chceme výškové stavby? Název sliboval mnohé, jestliže Praha potřebuje takovou architekturu, znamená to, že ji dosud nemá? To evidentně neplatí. Co je tedy vlastně potřeba?

Konference Potřebuje Praha moderní architekturu? A chceme výškové stavby?, sdružení SAR. Zdroj: SAR
Fotoalbum: 

To, co je třeba, bych z jednotlivých vystoupení rozlišil do dvou tematických okruhů (bez nároku na úplnost), které navíc neodpovídají přesně dvěma panelům, do nichž byla rozčleněna konference. První okruh – mluvčími aktivně proklamovaný jako to nejdůležitější – se týkal legislativních otázek, stavebními předpisy počínaje a stavebním zákonem nekonče a především nutnosti toto vše proměnit, protože, jak se hosté dověděli, v současné situaci nelze postavit ani psí boudu.

Nechám-li stranou, že to striktně vzato není pravda, je jasné, že s procesy před zahájením stavby je třeba něco udělat, nikdo to nezpochybňuje, nikdo nesoudí jinak. Byty v Praze asi skutečně chybí, tedy nestaví se dostatečně rychle. Škoda, že také nezaznělo, že stavba bytů nemusí být jen a pouze v rukou developerů. Pro jistotu připomenu, že bytové domy stavívalo též město, kraje, stát, také různá družstva, firmy svým zaměstnancům a jistě by se našel ještě i další původce bytového fondu. Debata se však stále vedla jen k tomu, že je třeba zrychlit a zjednodušit stavební řízení, aby… se velkým hráčům podnikalo pohodlněji. Stát ve službách kapitálu. Nepříjemná otázka, kde se asi vzala nedůvěra nemalé části společnosti k developerům a mnoha jejich aktivitám, raději nikdo ani nenapadla.

Jestliže se zjednoduší a zrychlí povolovací a vůbec přípravné procesy před stavbou, což je jistě dobře, kdo zvládne bránit excesům? Snížit počet zaangažovaných organizací a institucí je patrně další potřebný krok, koho ale vyhodit z kola ven? Každý čtenář má jistě svého vlastního favorita. Samotné stavební úřady? Já navrhuji vypustit z procesu architekty, stejně do toho nemají již dávno co mluvit. Vtipkuji, jenže kousíček jádra pudla v tom je: objednávka bytů, tj. politický, demografický a ekonomický problém se nejlépe vyřeší tak, že se dobře namaže jízdní dráha, přijede kapitál a výsledkem jsou nehezké škatule plné bytů, které netvoří příjemné ulice, nemluvě již o tom, že by dotvářely Prahu. Čest výjimkám! Když se mluvilo o potřebě legislativních změn, téměř vůbec nezazněla potřeba městotvornosti, kvality architektury, ulic, náměstí. Snad se nemýlím, že nejen obyvatelům Prahy ale i jejím představitelům by o to mělo jít.

A ještě poslední dovětek k tématu stavební legislativy. Z některých vystoupení v první části konference jakoby vyplývalo, že Praha nemá současnou ikonickou architekturu – která se prohlásila za žádanou a žádoucí – proto, že současná legislativa brání, brzdí, neumožňuje…

Mrzí mě, že to musím být já, je však třeba říci, že tak to rozhodně není! Kvalitní, špičková architektura vzniká ze šťastného setkání skvělého zadavatele s vynikajícím architektem: když Masaryk pozval na hrad Plečnika, když si osvícení Tugendhatové zvolili Miese nebo když podnikatel Müller trval na tom, že jeho vilu postaví Loos. Legislativa s tím má málo společného. Stát, kraj i Praha fatálně zanedbaly svou roli kulturních investorů. Že to jde, dokazují mnohá malá a střední města ČR, kde i za současných podmínek koncertní sály, knihovny, galerie, školy, bazény, tělocvičny vznikaly a vznikají. Ikonická architektura povstane, když bude nějaký politik natolik prozíravý, osvícený a silný, že o této potřebě přesvědčí a pak ji zrealizuje.

Druhý tematický okruh se různě prolínal několika vystoupeními. Píši o něm jako o druhém, osobně se ovšem domnívám, že důležitostí je první. Společným jmenovatelem tohoto okruhu je důvěra, její potřeba, případně její nedostatek. Je jasné, že jde o téma mnohem širší, než si vymezila tato konference, nicméně ovlivňuje to, co, jak, proč a zda vůbec se v této zemi staví ne méně než všechny vyhlášky a zákony. Pokud stále zaznívají hlasy, které si této otázky všímají, není ještě situace ztracená. Dobrá ale není určitě.

Je dobře, že na konferenci se toto téma otevřelo. Je dokonce velmi dobře, že otevřeně zaznělo, jmenovitě např. ve vystoupení ředitele IPR Ondřeje Boháče, že důvěra lidí se obnoví jen, když vznikající domy a ulice budou kvalitní a krásné. Odvahu a chuť stavět zase přednesl architekt Josef Pleskot, který vybídl k tomu, abychom měli kuráž, tedy důvěru či sebedůvěru, zastavovat problematická území, jako například kolem stanice metra Vltavská a tvořili nebo dotvářeli tak město, jako každá předchozí generace. Že se do řešení takových komplexních a složitých oblastí lze pustit jen s důvěrou lidí, je nabíledni. (A možná právě proto se do nich zatím nikdo nepustil.) Je-li důvěra, mezi lidmi i lidí vůči představitelům města, město si může troufnout i riskovat svůj zápis na seznamu UNESCO. Podobně jako Vídeň, když podporuje podnikatelskou stavbu 66 metrů vysoké věže na okraji historického centra, jak na konferenci informoval zástupce města Vídeň, Rudolf Zunke.

Ač to vlastně neřekl nikdo otevřeně, zdá se mi, že to důležité, co je třeba si z konference odnést, není jen to, že Praha potřebuje další moderní architekturu a obecně celkový rozvoj a že je potřeba pracovat na proměně právního rámce stavitelství v ČR. To ostatně nikdo nepopírá, naopak, všichni souhlasí, ale především nutnost budovat důvěru mezi lidmi a lidí vůči architektuře, architektům, ano, i developerům, také vůči magistrátu a ministerstvům. I nejlépe napsaný zákon potřebuje, jak známo, důvěru těch, kdo se jím mají řídit. Konference tak přinesla hodně zamyšlení, čímž určitě splnila svůj účel a lze se těšit, že Sdružení pro architekturu a rozvoj připraví ještě nějakou další podnětnou akci.