Tomáš Šenberger: Používáme model jako nástroj navrhování, ne jen jako reprezentant návrhu

Úterý, 24. Červen 2014 - 0:45
| Napsal:

Dnes v seriálu rozhovorů s pedagogy zavítáme za Tomášem Šenbergerem, profesorem z Fakulty stavební ČVUT v Praze, vyučujícím na tamní Katedře architektury.

prof. Ing. arch. Tomáš Šenberger - foto © Ondřej Falc
Fotoalbum: 
Hanzlíková, Tůma, Zámečník - Rehabilitace areálu výstaviště - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Grulich, Hladíková, Klingorová - Kralupy, konverze - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Kralupy, konverze - výstava projektu - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
modely - Kralupy konverze, Pavilon Expo 15 - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Formanová - Pavilon Expo 15 - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Vorlíček - Pavilon Expo 15 - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Vězení na ropné plošině - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Vězení na ropné plošině - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Vězení na ropné plošině - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Vězení na ropné plošině - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
Vězení na ropné plošině - foto © FSv ČVUT ateliér Šenberger - Pustějovský
prof. Ing. arch. Tomáš Šenberger - foto © Ondřej Falc

Mohl byste specifikovat formu výuky ve Vašem ateliéru?

Dlouhá léta jsem ateliér vedl s Danem Smitkou, se kterým jsme na Fakultu stavební přišli kolem roku 2006. Jedním z důležitých momentů bylo, že jsme semestr předem naplánovali a měli ho rozdělený na určitě celky s vědomím toho, že student musí pracovat v návrhových sekvencích, z nichž každá v určité fázi musí skončit a nastoupit další.

Druhou důležitou věcí bylo, že jsme vždy ze začátku dbali na kreativní uvolnění studenta. Náš názor na architektonický návrh vychází z představy architektury jako prostorové struktury a ne jako fungující dispozice, nad kterou se vztyčí kolmice. Od začátku jsme tedy se studenty dělali nejprve zcela abstraktní modely, které měly víceméně obecná témata. Velké úspěchy u studentů jsme zaznamenali s trojící témat: otevřenost, technologie a vrstevnatost. Studenti je zpracovávali zcela volnou formou z různých materiálů. Nejednalo se o architektonický model, ale vyloženě o jakési konkrétní sdělení abstraktního pojmu. Model byl samozřejmě bez vztahu k danému tématu, respektive k němu byl vztažen pouze intelektuálně. Dále jsme vytvářeli konceptuální modely, které již byly v měřítku, zasazené do situace a reagovaly na zadání otevřenou prostorovou strukturou. Ta si nekladla nároky na dispozice ani na konstrukční systém, ale vytvářela architektonický objem, který byl prostorový. To znamená, že jsme nikdy nedělali krabičky z polystyrenu, ale vždy jsme vytvářeli prostorovou záležitost, protože v ateliéru jsme od začátku razili myšlenku, že architektura je věcí prostoru a nikoliv objemů, a že se nedá tvořit seřezáváním nebo tvarováním objemů, ale naopak zevnitř jako prostorová skladba, jejíž fasáda je jen jakýmsi řezem v tomto prostorovém konceptu a vychází z vnitřních prostorů.

Další důležitou věcí, avšak dle mého názoru v ateliéru běžnou, je, že jsme od začátku požadovali analýzu zadání a analytickou přípravu studentů na tři věci. První je lokalita, pozemek zadání. Studenti se musejí na dané místo podívat. Druhou je analýza zadání, to znamená vytvoření zásoby typologií k danému tématu. A třetí je rešerše k tématu zadání, nejen rešerše typologická, ale i architektonická se souvislostmi.

Celý ateliér za každou cenu držíme v průběhu semestru pohromadě. Nechceme, aby studenti chodili individuálně konzultovat. Snažíme se připravit program tak, že každá hodina je společná. Tím se pokoušíme vytvářet kolektivního ducha. Pokud je v ateliéru dvacet studentů a dva učitelé, a všichni myslí na jednu věc, pozitivní energie je poté daleko více vnímatelná, než když konzultujete s jedním studentem, to je i prokázané. A daří se nám studenty k této myšlence připojit. Každý druhý týden mají prezentace a předvádějí své práce. Minimálně první polovinu semestru se snažíme držet v tomto chodu. Tímto způsobem se dobře dají odhalit lidé, kteří jsou skutečně kreativní a mají pro architekturu předpoklady a ti, kteří to možná jen předstírají, nebo kteří to vůbec nevědí, jestli předpoklady mají, či nemají.

Jakým způsobem se forma Vašeho ateliéru odlišuje od ostatních ateliérů?

Když jsme na katedru s Danem Smitkou přišli, tak jsme si nevěděli rady s vedením ateliéru ve třech lidech, což zde na katedře bylo zvykem. Tendence na katedře byla taková, že čím více informací student dostane, tím lépe, protože si z nich může vybrat. Já mám názor opačný. Student má dost starostí s tím, aby se naučil pracovat s tématem, které má, a aby se vůbec naučil tvořit. Pokud mu do toho mluví tři dospělí architekti, a každý mu říká něco jiného, má poté v hlavě zmatek, což je dle mého názoru špatná úvaha. My jsme tedy prosazovali, aby byly maximálně dva učitelé v ateliéru, kteří mají společný pohled na věc. Tak jsme to dělali s Danem Smitkou a nyní ateliér vedeme stejným způsobem s Honzou Pustějovským. Já položím tužku, odejdu, on ji vezme a začne kreslit po mně. To je důležité, aby studenti měli jednotné vedení.

Dále jsme se snažili nastartovat ve studentech kreativní postupy, na které standardně nejsou zvyklí, a snažili jsme se ateliér vést více z hlediska kreativity a nápadů, které studenti mají. Záměrně jsme více omezovali, ne však přehlíželi, důležitost typologické stránky, protože jsme si všichni vědomí, že otevírání dveří doleva nebo doprava může student v průběhu projektování opravit ještě mnohokrát, ale nápad, myšlenka, základní architektonický koncept je zásadní. Proto jsme se tomuto pohledu hodně věnovali a vždy jsme se snažili razit cesty, abychom ve studentech kreativitu vzbudili.

Váš přístup v ateliéru je založen na tom, že hlavně z počátku, v konceptuální fázi používáte hodně samotné fyzické modely. Myslíte si, že by bylo dobré rozšířit tento postup i do ostatních ateliérů?

Z Fakulty architektury jsme přišli jako skupina MOLAB (Modelová Laboratoř). Začali jsme využívat model jako skicu, jako nástroj navrhování. Ne jen jako reprezentant návrhu, ale také jako způsob navrhování architektury. To je důležitý moment. Se studenty nekonzultujeme práce na počítači a minimálně do poloviny semestru stavíme modely a skicujeme. Tento postup podporuje kreativitu. Když uříznete kus papíru nebo balsy a začnete ho lepit, tak to, co Vám někdo za pět let postaví z betonu, si můžete vytvořit okamžitě. Tyto modely se poté dobře korigují.

My jsme byli známí tím, že hlavně Dan modely páral a trhal. Vždy to byla velká zábava v početném kolektivu a každý už se těšil, až mu učitel model rozloží na malé prvočinitele. Toto má význam v konceptuální fázi, na začátku, kdy se věci dobře formují a na modelu je možné vše ukázat, nejen z hlediska formy, ale i z hlediska vnitřních prostorů, osvětlení atd. A samotné skicování vlastně přichází až následně. Dokonce ateliér často vedeme tak, že se nejdříve stavějí modely a poté se výkresy dělají jako skici pohledů a řezů těchto modelů. Dispozice tedy formujeme skrze model, který má konstrukční články, protože fyzicky také musí stát. Vždy jsme říkali, že půdorys je možné udělat tak, že řízneme model a rozřízlé konstrukční články modelu se stanou základními články dispozice. Protože dispozici nesestavujeme jako vlaštovka hnízdo, kdy se k sobě lepí jednotlivé prostory, ale děláme ji komplexně a plánujeme v celém rozsahu od celku k detailu. I skici tedy vytváříme pomocí modelů. Nemyslím si však, že by se tento přístup měl rozšířit zcela do všech ateliérů.

Myslíte si, že velký zájem o Váš ateliér na katedře mezi studenty může být způsobem výběrem tématu?

Aktuálně asi poslední dva roky vedeme s Honzou Pustějovským dva magisterské ateliéry. Ateliér, kde řešíme konverze a přestavby industriálních objektů a konstrukční ateliér, který je zařazen ve druhém magisterském semestru. Dále s Michalem Šourkem vedeme bakalářské práce a předdiplomní a diplomní projekty. U obou ateliérů v magisterském studiu zájem může být způsoben tématy, avšak na katedře je několik dalších ateliérů, které se také zabývají rekonstrukcemi. Konstrukční ateliér, u kterého jsme změnili náplň oproti zbytku katedry, je mezi studenty oblíbený, a tak v jeho vedení pokračujeme. Většina katedry dělá mosty, lávky, vyhlídkové věže, a my jsme návrh pojali tak, že se jedná o konstrukční ateliér ve smyslu návrhů ani ne tak objektů, ale stavebních struktur, jejichž estetickou a výtvarnou podstatou je konstrukce, která je vždy důležitým a zásadním tématem architektonického výrazu. Takto jsme vedli několik projektů jako například dostavbu staroměstské radnice, vězení na ropné plošině, což byla mezinárodní soutěž, a letos český pavilon na EXPO 2015 v Miláně. To jsou témata, která studenty nepochybně baví a jsou žádána, protože jsou kreativní a propojují mnoho věcí, nejen architektonických, ale i technických.

Myslíte si, že Univerzitní centrum energeticky efektivních budov (UCEEB), které jste navrhoval do Buštěhradu, může mít dopad na výuku v ateliéru a jestli může mít přínos pro studenty?

UCEEB jsme navrhovali s kolegou Tomášem Medem. Z hlediska mého, jako učitele, jsem si ověřil některé postupy a jsem bezpečnější při konzultacích se studenty. Každá stavba, kterou realizujete, vás posílí z hlediska zkušeností. Zde jsme si opět ověřili některé postupy, u kterých víme, že jsou reálné a že dřevěná lepená konstrukce na dvanáct metrů není žádný problém a vytvoření systému předsazených fasád z perforovaného plechu, u kterých jsme si nebyli jistí, jestli přes ně bude možné vidět a jestli naopak dovnitř vidět nebude, je možné, a že to jsou už relativně vyzkoušené postupy, které jsme si vyzkoušeli na samotné realizaci.

Na druhé straně z hlediska studentů je přínos individuální. Studenti jsou různí. Někteří studenti znají naši práci poměrně dobře a sledují ji. Je to hlavně otázka přístupu studentů, jak se na věc dívají. Před dvěma lety jsme kolaudovali Výzkumné centrum v Telči a nemyslím si, že by to mělo velký vliv na počet studentů, nebo jejich aktivitu.

Jakých chyb se podle Vás nejčastěji studenti dopouštějí?

Já si myslím, že když se studenti připojí k myšlenkovému proudu, který zastáváme, když je architektura baví a chtějí ji dělat, přemýšlejí o ní a začnou ji vnímat, tak poté se náhle situace otočí a studenti začnou o architektuře přemýšlet jako o své životní náplni a činnosti, která je skutečně zajímá.

Pro nás je kreativita zásadní, protože všechno ostatní se může naučit každý. Dbát na to, aby se technické věci odváděli pořádně, je samozřejmě v pořádku, bez toho architektura nefunguje, ale míra musí být správně rozložena. Neuvědomuji si však, že by studenti měli nedostatky v něčem konkrétním.

Velký důraz se klade na práci s počítačem, to je samozřejmě v dnešní době nezpochybnitelné, na druhé straně jsou však studenti odváděni od vlastně práce a hodně lidí má pocit, že počítač vše vytvoří sám, ale pouze zpracuje data, která mu člověk zadá. Stejně tak ale vše student může nakreslit vlastní rukou.

Studenti samozřejmě nemají osvojené metody navrhování, od toho je zde učitel, aby tyto metody nastavil. Největší úskalí nacházím více ve skutečnosti, že studenti hledají sebe samotné, než ve faktu, že by něco konkrétního nevěděli - je to přece škola, kde se mají učit.

Jakým směrem byste se ve výuce ve Vašem ateliéru chtěl do budoucna ubírat?

Žádné zásadní změny neplánuji, spíše bych chtěl podržet tyto metody, které jsme nastavili a které se mi jeví jako úspěšné. Zajímavé jsou především dva ateliéry: magisterský ateliér prvního ročníku a ateliér konstrukční. Oba mají vtipná a volná témata. Jednak konverze, což je má parketa z hlediska teoretického příspěvku architektuře, zabývám se tím již řadu let – industriální dědictví a možnosti jeho záchrany. Tento ateliér bych nechtěl ztratit, jelikož se mi jeho téma ukazuje jako dobré. A impulzů zvenku, kdy Vám často někdo zavolá, že se hroutí fabrika a je potřeba vytvořit studentské projekty, nebo uspořádat workshop, je mnoho. Témat konverzí a ochrany průmyslového dědictví bude tedy do budoucna ještě dostatek.

Náměty pro konstrukční úlohy vedené více kreativním způsobem je také hodně, každý rok se vždy objeví něco nového. A to jsou věci, které mě baví a u kterých si myslím, že studentům stále nabízíme zajímavé semestry, které s námi mohou prožít.

Děkuji za rozhovor

Prof. Ing. arch. Tomáš Šenberger (*1950), pražský rodák vystudoval architekturu na Fakultě stavební. Zpočátku působil na Fakultě architektury. V letech 2002 – 2006 také ve Výzkumném centru průmyslového dědictví ČVUT. Dnes působí jako pedagog na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Zabývá se hlavně tématem průmyslových staveb, industriálního dědictví a konverzemi. Těchto témat se dotýká jak v rovině teoretické, tak v praxi. Z posledních významných realizací: Centrum excelence Telč a Univerzitní centrum energeticky efektivních budov v Buštěhradě.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.

Klíčová slova: