Zdařil & Novák: Není blbé zadání, jenom blbé řešení

Úterý, 16. Prosinec 2014 - 0:42
| Napsal:

Představujeme vám Ateliér designu, který na brněnské FaVU vedou Zdeněk Zdařil a Jakub Novák.

Zdeněk Zdařil a Jakub Novák - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
Zdeněk Zdařil a Jakub Novák - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
design automobilu Škoda, Petr Matušinec, 6. ročník (2008) - foto © Ateliér designu FaVU
design automobilu Škoda, Petr Matušinec, 6. ročník (2008) - foto © ateliér designu FaVU
plywood chair,  Filip Velehradský, 4. ročník (2011)- foto ©ateliér designu FaVU
ptačí budky,  Alena Kurfürstová, 1. ročník (2006) - foto © ateliér designu FaVU
make your nest,  Jitka Trčková, 2. ročník (2010) - foto © ateliér designu FaVU
elektrické housle,  Miroslav Vaněk, 6. ročník (2012) - foto © ateliér designu FaVU
un petit jardin,  Jitka Trčková, 3. ročník (2011) - foto © ateliér designu FaVU
koupelna,  Stanislav Nehybka, 2. ročník (2005) - foto © ateliér designu FaVU
obhajoby semestrálních prací  - foto © ateliér designu FaVU
společná ateliérová fotografie- foto © ateliér designu FaVU

Kde je původ Vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál?

Původně to vůbec nebyl můj záměr. Příčinou byl pan profesor Preclík, který zakládal tuto fakultu a vyzval mě, abych zde založil ateliér produktového designu. Já jsem tehdy absolvoval tvrdou školu praxí. Jednak jsem byl podnikový designér a jednak externí designér. Tehdy jsem si v praxi ve střetech s konstruktéry a dalšími specialisty užil své. Ale pro mě to byla zajímavá výzva. Proto mi nabídka práce v akademickém prostředí nepřišla nijak atraktivní. To jsem ještě nevěděl, že se to po čase otočí.

Co Vás tedy skutečně přesvědčilo, abyste sem přišel učit?

Pan profesor preclík a přesvědčivost jeho argumentů. Ale byla to i určitá moje zvědavost. Třeba zde nebyla taková interakce mezi specialisty a kontakt s novými technologiemi, ale bylo tu něco neznámého, co mě přitahovalo. Bohužel prostředí této fakulty, konkrétně této budovy, bylo tehdy děsivé. Byla to zchátralá ratejna. Nakonec jsem se ale nechal přemluvit a byl jsem tomu rád.

Je pravda, že tehdy jsem nijak netoužil předávat své zkušenosti, kterých jsem měl dostatek, ale nakonec shledávám, že je to v podstatě dobré vyvážení životní dráhy.

Co Vás povzbuzuje, nebo naopak demotivuje nebo dokonce deprimuje ve výuce studentů?

Občas mě deprimuje kantorské Déja Vu. I určité opakování toho cyklu. Sami sebe se ptáte: "Jak je možné, že se mě někdo pořád ptá na to samé..." (smích) Ale naštěstí nevstupujeme nikdy do stejné řeky. Přicházejí nové individuality. Tak si je i vybírám, aby se atelier stal jakýmsi týmem. Pestrost osobností tak zvyšuje efektivitu výuky. A co mě blaží, to je sdílení jejich tvůrčího boje, hledání a jejich první úspěchy. To potěší. A musím říci, že jejich pohledy na zadání jsou někdy tak překvapivě různorodé, že je to i pro mne inspirující.

Uveďte prosím příklad zadání úkolu pro studenty. Jaká zadání volíte?

Já rozeznávám ideově-inspirativní zadání a potom parametrické zadání. Z ideových zadání jsme například měli cvičení, kde se studenti inspirovali určitým slohem a měli ho aplikovat na současné řešení. Ale neznamená to, že bych na trhu uplatnil gotický počítač. Pro studenty je to skutečně jen cvičení. Jindy jsme se inspirovali lidovou kulturou. Dalším tématem byly sociální vztahy, tedy design pro handicapované. To vše jsou široké oblasti. Konkrétní řešení už si v nich student musí nalézt sám. Já pak také částečně hodnotím i jejich výběr - co si z tématu vybrali a nakolik jej naplnili. Zadání může znít například 'určitá technologie a její potenciál', nebo 'Papír a jeho netradiční využití'. To jsou všechno hypotetické projekty a cvičení. Ne vždy je uplatňován komerční aspekt.

Pak jsou tu zadání parametrická, tedy konkrétní. To je vymezení konkrétního produktu, popřípadě technologie, nebo dokonce i konkrétní firmy. Takto vymezené zadání je pro studenty pochopitelně snazší a vychází vstříc individuálnímu stupni erudice a naturelu jednotlivců.

Minulý semestr jsme měli třeba zadání 'Hračky', kde je vymezena pouze cílová skupina a sociální aspekt. Já se snažím oba typy zadání aplikovat - jak ideové, tak parametrické. Kombinuji zadání individuální, nebo kolektivní. Kolektivní zadání maximálně zúročuje specifika ateliérové výuky, kde hraje roli vzájemná koexistence a kooperace studentů. Mobilizuje se tak soutěživost i kooperace. Vzájemně kritizovat, vzájemně se inspirovat a vzájemně si pomáhat. To je v kreativní fázi důležité. A v prezentační fázi je dobré, že se snadněji porovnávají jednotlivé projekty. Spíše tedy inklinujeme k společným tématům. Téměř komorní charakter atelieru (celkem 16 až 18 studentů) nám skýtá určitou exkluzivitu v individuálním přístupu ke studentům.

Oslovují Vás i konkrétní firmy, že by chtěly něco navrhnout?

Oslovují. Většinou je to s úmyslem lacino nebo pokud možno zadarmo přijít k designu. Kupodivu jedna firma nám nedala ani haléř, ale prezent v naturáliích nám poskytla v hodnotě možná sto tisíc. Pokud jsou tyto aktivity prezentovány v médiích, stává se tato spolupráce pro firmu neplacenou reklamou a bohatě se jim to zúročí. Pak jsou ještě malé začínající firmy, které nejsou už tak zištné. Tam je to většinou také za malý obnos. Děláme i soutěže, kdy se dá nějaká symbolická odměna za nejlepší řešení a v případě využití některého z návrhů následuje smlouva s konkrétním studentem. Tam by se rozhodně mělo řešit autorské právo.

Jaký je Váš přístup k výuce studentů? Snažíte se je poučit, nebo je necháváte hledat vlastní cesty?

Já se snažím, aby měli maximální volnost. Pokud jim předkládám své hypotézy, tak je to spíše provokace. Měl jsem takové období, kdy jsem se snažil za ně řešit. Kdysi jsme zabrousili trochu do architektury a bylo téma rozhledny. Já jsem tehdy vygeneroval za týden asi 6 rozhleden ve 3D programu. Vyrenderoval jsem je a předložil jsem jim to. Tohle už dávno nedělám. Velká část studentů to stejně nepřijme. Když jim nabídnete nápad, oni jej nezvednou. Testuje se tak jejich profesní hrdost. Určitý smysl to však mělo v demonstraci intenzity práce. Samozřejmě pedagog často balancuje na hraně mezi kritikem a spoluautorem. Obojí je užitečné pokud to studenta mobilizuje.

Máte nějakým způsobem stanovenou metodiku výuky a vedení studentů? Nějaká osvědčená pravidla?

Zásadní důraz kladu na první kreativní fázi rešerše a skici. To znamená, že student musí získat nadhled nad daným problémem. To je základní kapitál úspěšnosti projektu - maximální množství skic a variant v úvodní fázi. Jsou i výjimky, že se někdo trefí napoprvé a po dvaceti variantách se vrací k první skice.

Stane se také, že student přinese dvacet téměř shodných variant a má problém odpoutat se od prvního 'nástřelu'. Ale co považuji za základ kreativity - mít tu odvahu mýlit se a ve fázi selekce umět oddělit 'zrno od plev'. To si myslím, že je alfa a omega úspěchu.

Proto mám rád, když studenti dobře ovládají kresbu. Kresba je rychlý a spontánní nástroj, který dovede zachytit momentální záchvěvy invence a právě v neurčitosti a nedokonalosti skici je potenciál další inspirace. Další preferovaná zásada je soustavnost v práci na projektu a konzultace. Dochvilnost a dodržování termínů. Tomu se tady všichni smějí, ale v praxi na to můžete zahynout. Aktivita všech studentů u konzultací. U nás se konzultuje tak, že student prezentuje u projekční plochy a to obrazově i verbálně. Během prezentace i po prezentaci se všichni účastní diskuse. Každý by měl kritizovat a nějakým způsobem reflektovat obhajobu. Kladu důraz na exaktnost vyjadřování. Může se to jevit banální, ale pro multidisciplinární charakter produktového designu je schopnost exaktně komunikovat důležitý nástroj. Další ze zásad je schopnost reflexe a sebereflexe. Mám pocit, že se toto poslední dobou stává celospolečenským problémem.

Konzultace máme stanoveny dvě týdně. Jedna povinná, společná, kde se všichni sejdeme, promítáme a kritizujeme. Druhá je volitelná – individuální. Student mi zavolá a pak se setkáme nad projektem. Každý týden si píši docházku, kdo se omlouvá, kdo v projektu pokročil, či ne. U výsledné prezentace vyžadujeme odevzdání projektu ve virtuální podobě. To znamená 3D model, z něj grafický výstup a tisk. To je grafická prezentace projektu, verbální doprovod je samozřejmostí. Alespoň u jednoho projektu za semestr vyžadujeme prototyp nebo fyzický model. U projektů bych měl rád doloženou i genezi procesu. Bohužel s rostoucím využitím počítačové podpory navrhování upadá úroveň manuální kresby. Málokteří absolventi středních škol bravurně tento důležitý nástroj ovládají.

Zvete na konzultace i externisty a odborníky z praxe?

Ano, pokud jde o spolupráci s firmou. Zejména u závěrečného hodnocení klauzur je pravidlem zvát odborníky z praxe. Složení hodnotící komise je pestré navíc v tom, že se mohou účastnit kolegové z ostatních oborů. Snažíme se o to, aby studenti byli vyzbrojeni určitou škálou dovedností uplatnitelných na trhu práce. V prezentaci projektů používáme také animaci a krátká videa. Ne všichni se v praxi uplatní jako kreativci. Provedli jsme průzkum a zjistili, že 87% absolventů má soustavnou práci v oboru, nebo oboru blízkém. Tedy, že zhodnotili škálu dovedností i mimo jeho rámec.

Slýchají od Vás studenti nějakou charakteristickou frázi nebo citát?

Říkám často: "Není blbé zadání, jenom blbé řešení". A pak zdůrazňuji: "Škola je poslední příležitost, kdy můžete kooperovat, v praxi budete už jen konkurovat".

Jak vnímáte pojem talent?

Talent je široký pojem. Nejvíce si vážím asi té odvahy. Odvahy poznávat a objevovat, odvahy mýlit se. Já si myslím, že ten, kdo má přílišnou obavu riskovat, nemůže být kreativcem. Tam je skryto jádro kreativní činnosti. Ale produktový design jako multidisciplinární obor vyžaduje mnohovrstevný talent. Talent v rovině imaginační, schopnost formulovat a ztvárnit představu, smysl pro racionální orientaci v technické struktuře, schopnost sociální empatie, až po talent komunikovat. Jediné, co studentům mimo vědomosti v oboru můžete dát, je metodičnost, jak s talentem pracovat. Častým problémem i těch nejtalentovanějších studentů bývá správné rozvržení jednotlivých fází projektu v časové ose, tedy zjednodušeně řečeno soustavnost v práci. Máme zkušenosti s talentovanými jedinci, kteří však postrádají motivaci. Přestože ji lze ovlivnit, považuji motivaci za složku talentu a stejně tak ji vnímám trochu jako dar od boha. O demotivačních faktorech bychom mohli debatovat dlouho. Pro mne je jedním z nich paradox našeho oboru - konzumní a komerční hysterie dnešní doby. Přestože nám dává chleba, může brát motivaci.

Děkuji za rozhovor.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.