Dotýkejte se, prosím! Tři muzea, kde se nebudete nudit
Nelahozeves, Slavkov u Brna, Humpolec. Navštívili jsme tři muzea, kde nebudete jen procházet kolem vitrín a číst popisky. Tady se povedlo návštěvníky skutečně vtáhnout do děje.
Veronika Pařízková / Madeline Ward , 19. 8. 2026
Slovo interaktivní se stalo zaklínadlem současného muzejnictví. Časy zaprášených vitrín s nepřehledně vyskládanými exponáty jsou pryč. Nastala doba, kdy se můžeme všeho dotýkat, ze všech stran se ozývají zvuky a výjimkou není ani využití umělé inteligence. Co se před pár lety jevilo jako zbožné přání, se dnes opravdu děje. Česká muzea umí konkurovat i zahraničí.
Cesta hudby
Rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi je ve správě rodiny Lobkowiczů. Ta jej převzala v roce 2019 a postupně z něj vytvořila místo, které splňuje ty nejvyšší požadavky, které na moderní muzeum můžeme mít. Rekonstrukce celého areálu, který čítá několik samostatných budov, je čistá a funkční. Na svědomí ji má studio Wright & Wright a nenajdete zde žádné zbytečné vizuální excesy nebo poutače. Vše je podřízeno funkci a tou je představení života našeho mezinárodně nejslavnějšího skladatele. A proto zde hraje hlavní roli hudba.
Návštěvník dostane obligátní sluchátka s krabičkou a v jednotlivých místnostech se mu z nich budou linout nejen známé tóny Dvořákových symfonií, ale i příběhy spjaté s jeho životem a dobou. A právě zde expozice nabízí trefné momenty, kdy můžete lépe pochopit, jak se v časech Rakouska–Uherska žilo. Speciální projekce vám nasimuluje, jak budete vypadat v tehdejších oděvech, můžete si vyzkoušet reálnou hru na hudební nástroje, ale třeba i pocítit, jak to vypadalo v tehdejší hospodě.
Velkou devízou celého výstavního prostoru jsou autorské ilustrace, které doprovázejí jednotlivé části výstavy. Jejich autorem je výtvarník Vojtěch Šeda, který svým jednoduchým rukopisem podporuje příběhovou linku, kdy sledujeme život Dvořáka od jeho prvních krůčků a seznámení s hudbou až po zásadní cestu do Ameriky. Zároveň ale tvůrci expozice využívají jeho práci s tužkou k přiblížení dobového kontextu. Šeda tak maloval hosty hostince, jejichž názory si můžete poslechnout, nakreslil i Nelahozeves v první polovině 19. století nebo všechny členy Dvořákovy rodiny.
Zde se nabízí srovnání s rodným domem Wolfganga Amadea Mozarta v Salzburku. Zázračné dítě a dost možná nejlepší skladatel všech dob by pravděpodobně dost smutnil, kdyby viděl, jak se s jeho památkou popasovali v Rakousku a jak ho trumfl jeho český kolega. Salcburský třípodlažní dům, který navštíví půl milionu návštěvníků za rok a pyšní se ideální polohou v samém centru alpské turistické destinace číslo 1, je zajímavý snad jen tím, že schraňuje Mozartovy vlasy. Ale bohužel jen klasicky ve staré vitríně. Chybí hlubší dobové souvislosti, artefakty, které vám přiblíží práci skladatele a jakékoliv autorské vstupy ze současnosti.
Rodný dům Antonína Dvořáka toto všechno má. Dokáže vtáhnout děti do světa malého chlapce, kterého pohltila hudba, těm starším připomenout těžký život na malém městě v době, kdy řádily požáry, nemoci i chudoba a nakonec i díky sbírce dobových fotografií překvapit ty nejstarší tím, jak vypadal život v Americe a jak slavný tam opravdu rodák z malého městečka kousek od Prahy byl. Expozice od firmy Capacity Expo jeho význam a talent dokonale vyzdvihl. Snad tak brzy dosáhnou i na čísla návštěvnosti jako u rakouských kolegů. Ovšem klidně bez obchodu s čokoládovými koulemi s hlavou Dvořáka.
AI vůdce
Ačkoliv se nikdy nepotkali, kdyby Napoleon umřel o dvacet let později, mohl si čerstvě narozeného Dvořáka pochovat. Oba dva jsou ale spjatí s českými zeměmi v 19. století a oba mají nyní nová muzea. Napoleon se do zdejších análů zapsal především jako vítěz krvavé bitvy tří císařů u brněnského Slavkova. A zde mu nedávno v tamním zámku připravili expozici, která památnou bitvu, která ovlivnila chod Evropy, připomíná. Jejími tvůrci jsou opět lidé z Capacity Expo. Firmy, která nenápadně, ale výrazně ovlivňuje, jak vypadají současná moderní muzea.
Stejně jako v Rodném domě Antonína Dvořák sází tvůrci na moderní technologie. A tentokrát vytáhli eso v podobě umělé inteligence. Ta je integrovaná do pohyblivého portrétu Napoleona, který s vámi ochotně promluví o svých názorech. Můžete se ho ale třeba také zeptat, zda byl opravdu tak malý, jak se traduje. Hlas, který by opravdu měl odpovídat reálnému Napoleonovi, vám s francouzským přízvukem a lehkou arogancí ubezpečí, že byl na svou dobu vysoký úplně běžně. A nelže. Jak vám potvrdí i místní ochotní kustodi, lži o Napoleonově výšce šířili Angličani v rámci tehdejší hybridní války.
Zámek Slavkov, kde expozice otevřená na jaře 2026 sídlí, je relativně rozlehlý. Přesto je pro samotnou expozici vyhrazeno jen několik místností. I přesto ale celkový příběh bitvy, ve které zemřelo kolem 30 000 vojáků, působí nesourodě a trochu chaoticky. Na rozdíl od Dvořákova příběhu se zde nedaří tak intenzivně navodit bezpochyby tíživou atmosféru tehdejšího bojiště, strachu a smrti. Můžete si sice nasimulovat průběh bitvy a v rámci počítačové hry rozhodnout, jak s vojsky naložíte. Vyzkoušet si lze i těžké dobové zbraně nebo mundůry a nechybí ani voják, který svůj těžký úděl sdílí, celkový dojem je ale nakonec trochu povrchní. Funguje spíš jako dokonalá dětská hernička, která by zasloužila jedničku, kdyby existovala vedle komplexnější, obsáhlejší druhé expozice s více historickými detaily.
Příkladem mohou být muzea, která najdeme v Polsku a věnují se temným obdobím jejich dějin. Ať už je to Muzeum varšavského povstání v hlavním městě nebo expozice, která v Krakově připomíná postavu Oskara Schindlera. Obě efektně pracují nejen s interaktivními prvky, ale i se samotným prostorem a rekvizitami, světlem a hudbou. I díky tomu na vás padne mrazivý pocit, že jste součástí celého toho pekla také.
Nic to ovšem nemění na faktu, že výsledek je profesionální, nápaditý a pro samotný Slavkov představuje spásný nápad, jak povzbudit turismus i svoji atraktivitu. Za sjezd z D1 expozice rozhodně stojí. A když se třeba někdy ještě rozšíří, bude dost možná patřit k nejlepším historickým výstavám na Moravě.
Hrdličkova výhra
Humpolec dnes možná znáte především díky pivovaru Bernard, ale město se na mapu nejprve zapsalo jako průmyslové centrum. Nová stálá expozice v Muzeu Dr. Aleše Hrdličky návštěvníky vrací k této dřívější identitě a přibližuje jim, jak vypadal každodenní život v Humpolci během 19. a na počátku 20. století — a činí tak s takovou úrovní designu, která muzeu vynesla celostátní uznání.
Hned na úvod je třeba říci, že samotná expozice je poměrně komorní. Zabírá jedno patro a pohodlně si ji můžete prohlédnout za méně než hodinu. To, co jí chybí na velikosti, však bohatě dohání tím, jak promyšleně je využit každý její centimetr.
Expozice byla veřejnosti otevřena v říjnu 2025, tedy u příležitosti 130. výročí založení Muzea Dr. Aleše Hrdličky. Pozornost na sebe nenechala dlouho čekat: v květnu 2026 získala zvláštní ocenění v kategorii Muzejní výstava roku 2025 v rámci soutěže Gloria musaealis, celostátní soutěže českých muzeí.
Návštěvníci vstupují do prostoru stylizovaného jako vlakové nádraží, odkud vedou dvě trasy — odkaz na rok 1894, kdy byla otevřena železniční trať mezi Humpolcem a Havlíčkovým Brodem, tedy rok před založením samotného muzea. Je to chytré řešení: místo obyčejné cedule ukazující jedním směrem „venkov“ a druhým „město“ se samotná volba stává součástí zážitku. Návštěvník tak má pocit, že odjíždí poznávat jednu z podob města, místo aby si pouze vybral, do které místnosti vstoupí jako první.
Pokud se vydáte venkovskou trasou, vstoupíte do stylizované dřevěné místnosti s tkalcovským stavem, kolovrátkem a dřevěným obložením stropu. Odtud se expozice ponořuje ještě hlouběji do života na venkově: černobílé fotografie jsou vystaveny společně s dobovými nástroji používanými v místním lnářském průmyslu, zatímco v pozadí zní zvuky práce na farmě a výroby textilu. V malém projekčním prostoru uprostřed expozice se promítá krátký animovaný film o pěstování lnu a tkaní.
Městská trasa návštěvníka zavede do měšťanského interiéru zdobeného honosným porcelánem, portréty a čalouněným nábytkem ve stylu biedermeieru. Další místnost se pak zaměřuje na městský Humpolec obecněji. Najdete zde historické fotografie, propracované dobové oděvy a zvukovou kulisu, která evokuje atmosféru městského náměstí.
Historie Humpolce je v expozici promyšleně uspořádána a návštěvníky provází pomocí motivu lněného stonku na podlaze. Použití lněné rostliny propojuje významnou součást rozvoje regionu s tím, co návštěvníci právě čtou a sledují, a vytváří plynulý přechod mezi jednotlivými částmi expozice. Malý, nenápadný detail, který toho dokáže překvapivě mnoho ukazuje, že nad každým prvkem se tu přemýšlelo do hloubky.
Více k tématu
Architekturu a scénografii navrhl Ing. arch. Tomáš Bílek z ateliéru tbi.architekti a na vizuálním designu vedl tým MgA. Jáchym Šerých. Omezený prostor zřejmě donutil autory k určité designové disciplíně a v expozici je jen velmi málo prvků navíc nebo prostoru, který by působil jako výplň. Je ale dobré mít správná očekávání: jedná se o soustředěný a pečlivě kurátorovaný zážitek, nikoli o rozsáhlou proměnu celého muzea, které je jinak věnováno životu a dílu humpoleckého rodáka a antropologa Dr. Aleše Hrdličky, loutkám, minerálům – prostě věcem obvyklým v regionálních muzejních institucích.
Tato výstava je ale o úroveň výš, díky promyšlenému designu návštěvník vstupuje do historie Humpolce, místo aby ji pouze sledoval zvenčí. Cena Gloria Musealis dokazuje, že i malá muzea mohou k vyprávění využít současný design a interaktivní prvky a své návštěvníky skutečně oslovit a zasáhnout.
