Na hezkém místě se židle nekradou. S designérkou Jitkou Trčkovou o tom, proč chce zlepšovat veřejný prostor
Jitka Trčková pracuje v designérském týmu mmcité, kde právě vznikla nová kolekce městských židlí a stolů Flaneur. Jsou lehké, přenosné a zároveň stabilní. Hodí se na restaurační zahrádky, můžou oživit i dvůr či ulici.
EARCH.CZ , 10. 7. 2025 / Advertorial
Vaše nová kolekce Flaneur nabízí sympatický venkovní nábytek, který by měl každý rád doma. Můžete jako designérka udělat něco, aby jej lidi nekradli?
Na restauračních zahrádkách se to řeší tak, že se židle schovávají – proto jsou stohovatelné, aby se daly snadno uklidit. Lze přes ně také provléct řetěz a zamknout je ke stolu. Ale pokud má někdo takový záměr, tak tomu asi nezabráníme. Každopádně v mmcité vycházíme z přesvědčení, že když budeme prostor kolem nás zlepšovat a dělat ho hezčí, lidi si na to zvyknout, nebudou ho ničit a nebudou krást. To je naše základní filosofie.
V kolekci Flaneur jsou židle, barové židle, stoličky a stoly z lakovaného kovu, mají různé barevné varianty. Dalo by se říct klasika. V čem byl váš přínos jako designérky?
Můj vklad je vlastně v tom, že skoro není vidět. Úkolem bylo udělat něco atraktivního, jednoduchého, ale ne zase moc výrazného. Myslím si totiž, že mobiliář do veřejného prostoru by neměl být příliš nápadný, aby nestrhával pozornost a nerušil atmosféru. Důraz byl na cenu, chtěli jsme, aby židle nebyla drahá. Je potřeba říct, že toho výsledku se povedlo dosáhnout i díky skvělému projektovému manažerovi a konstruktérovi. Vždy je to zásluha celého týmu.
Židle existují ve dvou variantách – s kovovým a dřevěným sedákem. Co je lepší?
Obojí má své plusy a mínusy. Kov může v zimě studit, dřevo je po dešti déle mokré. Navíc kombinace dřeva a kovu se nemusí hodit úplně do všech koutů města, není to tak neutrální. Ty celokovové verze jsou také absolutně bezúdržbové, nejsou tam žádné šroubované spoje, kam by mohlo zatékat, vydrží věky.
Co je pohodlnější?
Pohodlné jsou obě varianty, to jsme testovali vydatně a prototypů bylo hodně. V tomto směru jsme kolekci vyladili do dokonalosti.
Jak se mobiliář testuje?
Je to jednoduché, pozveme si vždycky nějakou škálu lidí, ukážeme jim prototypy a oni si sedají a říkají, kde je co tlačí a co je pohodlnější.
A je v tom shoda? Nebo je pro každého pohodlné něco jiného?
Občas má někdo úplně jiný názor než zbytek, ale většinou je to dost podobné. Což je dobře, protože náš městský mobiliář by měl být pohodlný opravdu pro všechny.
V popisu kolekce Flaneur se říká, že „je odpovědí na měnící se charakter veřejného prostoru. Na jeho uvolnění, důvěru, větší bezpečí a také tendence cítit se v něm intimně, jako v soukromí své zahrady.“ Pozorujete, že by se veřejné prostory takto proměňovaly?
Všímám si, že lidé o veřejném prostoru přemýšlí víc, a více zeširoka. Týká se to i menších projektů, třeba když si chce restaurace udělat zahrádku, majitel se nad tím zamyslí, možná zavolá architekta. Že se to prostě řeší víc komplexně.
Měla byste nějaký příklad?
Napadá mě příklad z Bojkovic tady v našem regionu. Na okraji vesnice vzniklo bistro a u něj posezení ve formě teras. Dřív by tam možná majitel dal dlažbu a obrandované slunečníky, ale tady se s prostorem pracovalo, jsou tu dřevěné terasy, z každé výhled, podporují a využívají krásu místa.
Další vaše téma jsou cyklistické stojany. Ty, které vídáme po městě, jsou často nepraktické, nevzhledné, kolo v nich je nestabilní, všelijak se kácí a může se i poškodit. Vy jste cyklostojanům věnovala diplomovou práci Stojany na kola do veřejného prostoru. Co jste se o nich dozvěděla?
Že stojan na kola je těžké téma, vůbec jsem nevěděla, jak moc těžké. Musí dobře plnit svou funkci, musí zapadnout do prostředí, když tam parkují kola, ale musí dobře vypadat i sám o sobě, když tam zrovna kola nejsou. Na to, jak vypadá stojan v prostoru, se moc často nemyslí.
Přišla jste už tehdy na nějaké „vychytávky“?
To ani ne, spíš bych to nazvala ochytávky. Takové první chytání tématu to bylo. Výsledkem byla jednoduchá vlna, předchůdce dalších stojanů. Skutečné vychytávky přišly u dalších stojanů Gomez. S těmi jsme si s hlavním designérem mmcité Davidem Karáskem docela vyhráli.
Jaké jsou?
Mají tvar kruhu. To je jednoduchý univerzální tvar, který se hodí prakticky na každé místo. Jsou tam také dvě nová řešení, která se nám povedla. Zaprvé je to úplně skryté kotvení, které vizuálně neruší ani nijak nepřekáží. A dále je to povrch. Stojan sám je z oceli, ale potažený je černou pryží. To znamená, že se vám kolo nepoškrábe ani jinak nepoškodí.
Do firmy mmcité jste se dostala právě přes svou diplomovou práci…
…nene, to bylo trochu jinak. Studovala jsem na Vysokém učení technickém v Brně design a viděla jsem inzerát na letní brigádu v mmcité. Okamžitě jsem volala Davidu Karáskovi, že mám o brigádu zájem a budu u nich dělat cokoliv, klidně vařit kafe.
Ta původní pozice byla myslím řidička nebo něco takového pomocného, ale pak David viděl moje portfolio a dal mi práci v designérském týmu. Z prázdninové brigády jsem rovnou přešla na práci na částečný úvazek při škole. Na základě téhle spolupráce jsem také změnila téma svojí diplomové práce a dala se do stojanů na kola.
Více k tématu
V mmcité jste už více než deset let. Pracovala jste tam tedy jako studentka, pak jste byla na celý úvazek členkou designérského týmu, pak se vám narodily děti a po mateřské dovolené jste se zase vrátila na částečný úvazek. Jak firma reaguje na takové změny. Musela jste si zkrácený úvazek vybojovat?
Určitě ne, je nás tu takových víc. V mém případě to bylo možná o něco náročnější, protože mám dvojčata a přechod do školky byl složitější. Proto jsem měla po mateřské půl úvazek a postupně jsem si ho zvýšila na čtyři dny v týdnu. Dva dny z toho mám home office, abych ušetřila čas na cestu. Ale netýká se to jen péče o děti, ještě před jejich narozením jsem byla na půl roku v designérském studiu v Mexiku a dostala na to půlroční neplacené volno. Prostě je to tu velmi flexibilní.
Baví vás pořád městský mobiliář?
Baví mě. To zadání má spoustu omezení a to je právě výzva, snažíme se je vždycky nějak obejít a přijít na nové řešení. A co mě baví asi vůbec nejvíc, je uvažovat nad novými produkty. Mluvíme tu vždycky dlouho o tom, co by měl výrobek splňovat a jaký by měl být. Když se taková debata spustí, úplně cítím, jak kolem lítají myšlenky.
