Monstrózní pergola nebo krásné nádraží? Dřevo ano nebo ne? Souboj argumentů pro a proti Novému Hlaváku
Povedl se Nový Hlavák? Nebo znamená jen necitlivou demolici? V soutěži na úpravu hlavního nádraží zvítězil projekt dánského studia Henning Larsen, který vzbudil bouřlivé reakce. Ptali jsme se na názor odborníků. A jako celá společnost - neshodli se.
EARCH.CZ , 6. 12. 2023
doc. Ing. arch. Zdeněk Rothbauer
jeden z autorů Nové odbavovací haly dokončené v roce 1979 (spolu s Josefem Dandou, Janem Bočanem, Julií Trnkovou, Alenou Šrámkovou, Janem Šrámkem)
Když jsme navrhovali Novou odbavovací budovu hlavního nádraží Praha, museli jsme se vyrovnat jednak s podmínkami nové dopravní tepny a zároveň se snažit vytvořit budovu, která by reagovala na historický objekt architekta Fanty včetně obloukových krytů peronů z kovu a skla. Všudypřítomná secese byla rovněž motivem pro nový objekt. Nová budova se tak stala součástí historických objektů, i když používala v detailu jiné výtvarně formální prvky. Tento přístup byl oceněn první cenou v soutěži. Byl to výsledek pokory k významu budovy od architekta Fanty a zároveň vedl k jednotě celého komplexu.
Co se týče vítězného projektu, nelíbí se mně. Mám rád stavby Luise Beckera, zvláště HARPU islandskou filharmonii. Becker při návštěvě Prahy 2015 měl přednášku ve Veletržním paláci, kde řekl, že pro Prahu se nedají použít principy řešení jako u Harpy. Ateliér HANNING LARSEN, kde je Luis Becker hlavním mužem, navrhl monstrózní zahradní altán o půdorysném rozměru téměř fotbalového hřiště, který se vznáší nad terénem ve výšce 15 metrů a formálně nemá žádnou spojitost se stávajícím historickým nádražím, jehož by měl být součástí. Porota byla nadšená z krytého volného prostoru jako ochrany před nepohodou, což při výšce patnácti metrů těžko přinese žádoucí výsledek. Dřevěná konstrukce celého zastřešení nic neříká ani o železnici, ani o vztahu k historickým budovám stávajícího nádraží, je to socha bez souvislostí, je to solitér. Aby stál, musí být zbourána polovina stávající odbavovací haly a z druhé části zbydou pouze tunely podchodů a konstrukce, která drží červený stop. Protože byla v soutěži zadána i rekonstrukce haly, její bourání v takovémto rozsahu bych za rekonstrukci nepovažoval.
Na konci 90. let vzniklo mnoho budov zářných architektů, které byly sochami v městském prostoru a které nebraly příliš v úvahu prostředí. Renzo Piáno se jednou vyjádřil, že jej irituje přístup architektů, kteří vždy chtějí pouze umístit na svoji budovu zlatou cedulku. Je mnoho výborných rekonstrukcí, kdy se původní architektura ještě povýší do nové výtvarné kvality, ale tady vidím pouze snahu po té zlaté cedulce.
David Mateásko
architekt z ateliéru MAD, městský architekt Kolína
Bude to krásné nádraží. "Šťastný Hlavák". Cestuji z něj už několik let skoro každý týden různými směry. Konečně někdo resuscituje tu ušmudlanou, nevábnou, potemnělou a nesympatickou spodní vstupní halu, která je vlastně ztělesněním své doby, kdy se často přehánělo a nebylo nutné řešit provozní náklady. Vzpomeňme z dětství tu nekonečnou řadu prodejních okének jízdenek na vlak, což byl jediný účel tohoto ohromného prostoru. Sednout si v něm v podstatě nikdy nešlo.
V mediálních výpovědích těch, co si na vše udělají jasný názor hned v prvních vteřinách, jsem zaznamenal řadu argumentů "Proti", které mi připadají pro zdejší rybník signifikantní. Některým bych se rád chvilku věnoval.
Orientální:
Češi nemají rádi imigranty. To víme. Akceptujeme jen ty, co jsou nám „kulturně“ bližší v době i nám zřejmé krize (války). Ne úplně dobře se orientujeme v oblastech a pojmech jako je orientální, maurský, arabský, islámský, islamistický apod. Ne vždy tomu tak bylo. Lze zmínit nedalekou Jeruzalémskou synagogu (v maurském slohu s odkazy secese). I přítomnost Fantovy secesní budovy dotváří kontext období, kterému geometrický ornament cizí nebyl. Takže argumenty, že se jedná o něco „cizího“ neobstojí.
Dřevěná pergola:
Dřevo je v architektuře běžně používaný materiál, tedy s výjimkou ČR. Má tradici tam, kde „dřevo“ tzn. dřeviny rostou. Severské země, blíže k nám např. Rakousko, Bavorsko (Alpské země). Tedy klima nám blízké anebo ještě krušnější. Dřevěná pergola je tedy pro naše klimatické poměry naprosto v pořádku.
Autorská práva:
Stavby nejsou pomníky. Neslouží svým autorům. To platí především u staveb veřejných s tak specifickou funkcí spojenou s užíváním a provozem jako jsou nádraží. Potřeby dopravy se vyvíjí a mění. Je tedy naprosto legitimní takové stavby revitalizovat, přestavovat a v některých případech i bourat. To není neúcta k autorům.
Památka x Nepamátka:
Památková péče je, zdá se, obor, který se často ocitá v izolaci díky sám sobě. Nedokáže už ani u pozitivně a partnersky nastavených odborníků vytvořit dojem uvěřitelnosti, že se za deklarovaným veřejným zájmem neskrývají zcela partikulární oborové zájmy. Ty mohou rozvoj společnosti ve svém důsledku brzdit tak, že nebude možné vytvářet svébytné hodnoty naší doby, což byl základní předpoklad vzniku hodnot minulých.
Asi uslyšíme ještě mnoho povyku. Především jsem zvědav, jak se bude vyvíjet kauza s památkovou ochranou x neochranou. Stále se ukazuje, že žijeme v českém rybníku. Hodně ryb, málo druhů, kalná voda, na dně bahno a málo vzduchu.
Mám radši moře! Těším se, až se jednou, možná až s vnoučaty, z moderního nádraží opět vydám na cestu. Díky za tu možnost.
Klára Brůhová
historička architektury 20. století, náhradnice poroty
Za sebe mám bohužel k návrhu natolik velké výhrady, že jej nedokážu hodnotit jako povedený. Jak už jsem se pokoušela shrnout ve svém minoritním votu (které mi, jakožto náhradnici hodnoticí komise, bylo umožněno zaprotokolovat), návrh dánského studia Henning Larsen se podle mého názoru chová velmi necitlivě až destruktivně k objektu Nové odbavovací haly ze 70. let (Alena Šrámková – Jan Šrámek – Josef Danda – Jan Bočan – Zdeněk Rothbauer – Julie Trnková).
Nová odbavovací hala je přitom architektonicky velmi cennou stavbou, která v sobě kloubí výtvarné aspekty s inženýrskou bravurou a prostorovou velkorysostí. Jde o promyšlenou a mimořádnou budovu, která sama vstoupila do velmi komplexní a složité urbanistické situace, aniž by však demolovala existující kulturní dědictví – k Fantově secesní budově se autoři a autorky NOH stavěli naopak velmi citlivě. Byla bych proto ráda, kdyby i případná budoucí rekonstrukce pražského hlavního nádraží navázala na tuto koncepci poučeného a ohleduplného doplňování existujících struktur a nešla cestou jejich vymazávání.
Více k tématu
V tomto ohledu mne daleko více přesvědčil projekt, který se v soutěžním dialogu umístil na třetím místě (Re:architekti + baukuh + YellowOffice). Domnívám se také, že jsme v situaci, kdy je třeba klást čím dál tím větší důraz také na hledisko udržitelnosti, re-use a uhlíkové stopy architektonických projektů. Nebylo by i z tohoto úhlu pohledu na místě spíše lépe pečovat o to, co již existuje a co funguje, než bourat a stavět velkolepé nové konstrukce?
Jana Pyšková
krajinářská architektka, členka poroty
Henning Larsen nenabízejí hloupou krásu. Přemýšlejí, hledají cesty, diskutují, naslouchají. Záda jim kryje Ramboll, inženýři, kteří jsou mimo jiné ostřílenými projektanty modrozelené infrastruktury.
Rozbité území propojí v jeden funkční a estetický, přehledný a bezpečný celek. Jejich návrh odstraňuje to, co nepřináší benefity, ale problémy. Vychází z hodnot, zachovává je maximální možnou měrou a rozvíjí je. Tři oddělené objekty se promění v jedno MÍSTO, kudy lze jít, kde se dá počkat, relaxovat.
Od zpřístupněné Fantovy budovy přes městskou třídu se stromy se může jít na vlak, na tramvaj, do kavárny, do parku. Pobýt anebo hned nastoupit a jet domů nebo třeba na letiště metrem, vlakem, rychlodráhou – a tramvají! Autobusem z magistrály.
Vše pod vzdušnou střechou, přetaženou nad zachovanou budovou, zbavenou těžké betonové desky. Střecha propouští světlo, netlačí člověka k zemi. Sbírá vodu, může vyrábět elektřinu, přistiňuje. Velikým okem hledí na Fantovu kavárnu, o které mnozí cestující nyní nevědí. Sloupy našly inspiraci na místě– kdo se pozorně dívá, vidí: stromy, jemné secesní tvary ve Fantovce – a elegantní křivky prvků moderní architektury. Sloupy jsou propojením starého a nového, neživého a živého.
A pak je tu nový park před hlavním nádražím. V současnosti toto místo trpí ohromným, dramaticky sílícím tlakem uživatelů, dvounohých i čtyřnohých. Tráva skomírá. Stromy se dusí a žízní v udusané hmotě. Voda z území odtéká. HL nabízí šanci pro stávající stromy, perspektivu pro nové, vysázené sofistikovanými postupy. Tvarosloví se vrací zpátky do období konce 19. stol., řešení od Ferdinanda Malého i následné od Františka Thomayera.
Špatný trávník ubude, ale díky přirozenému trasování cest nebudou lidé dupat stromům po kořenech a ničit je. V prostoru tranzitních tras a plazzy budou hrát roli především velké stromy a zelené ostrůvky. Mimo cesty jsou plánována místa pro odpočinek, tam je místo i pro odolný trávník. Přínosem je i proměna nebezpečné zóny u garáží Bolzanova.
Návrh nese také nový krajinářský přístup: aby vegetace lidem v přehřátém městě pomáhala, musí mít dobré podmínky. Nejdůležitější je vytvoření prokořenitelného prostoru pro stromy ze strukturních substrátů. Nerostou tu jen kořeny stromů, je to i kapacitní přírodě blízký systém zadržování dešťové vody. Stavební zásahy související s úpravou prostoru a vedením tramvajové trati sebou nesou ojedinělou příležitost, jak to provést. Pro zátěží 200 tisíc lidí denně je nutné vegetaci sofistikovaně vybavit, a to vítězný návrh umožní.
Vojtěch Sosna
architekt z ateliéru BOD architekti
Abych se mohl k návrhu umístěném na prvním místě vůbec vyjádřit, musel bych akceptovat jeho základní premisu: demolici nové odbavovací haly. Jsem žákem tří architektů, kteří jsou jejími autory: Zdeňka Rothbauera, Jana Bočana a Aleny Šrámkové. Ten dům je pro mě ikona, která od doby svého vzniku pouze trpěla vestavbami smazávajícími původní ideje. Ty jsou krystalicky čisté: nízká horizontála s ocelovými stropy (o rozponu přes 40 m!) navazuje na železnici v tom nejobecnějším a nejhlubším smyslu, a navíc nechává vyniknout Fantově budově, se kterou ji nejen myšlenkově propojují skleněná schodiště.
Současná odbavovací hala je provozně adaptovatelná pro pokrytí plošných komerčních nároků při zachování její koncepce a podoby, je důstojným vstupem do Prahy, je nadčasová, potřebuje pouze očistit, vymést nánosy vestaveb.
Ocelové nosníky zastřešení haly leží na velice robustních sloupech. Díky tomu je bez sloupů zastřešeno velkorysé ale definované volno. To je hovořící architektura, je čitelná, je pochopitelná, je nádherná.
Pravdivost, citlivost, velkorysost – to je pro mě srozumitelný jazyk, kterým ke mně promlouvá stávající odbavovací hala, vítěznému návrhu nerozumím.
Výsledek soutěžního dialogu bohužel ukázal, že existují lepší způsoby pro výběr nejlepšího návrhu – například mezinárodní otevřená soutěž. Pro všechny kvality stávající budovy není pro mě ani myslitelné ji demolovat, je dotknutelná v intencích zachování architektonických kvalit. Doufám, že i názor ministerstva kultury pomůže odbavovací halu zachránit před necitlivou demolicí a českou kulturu před nevyčíslitelnou ztrátou.
Jiří Oslizlo
předseda představenstva výrobce dřevěného konstrukčního systému NOVATOP
Můj názor reprezentuje výhradně pohled výrobce dřevěných konstrukcí a člověka se zahraničními zkušenostmi získanými spoluprací na nejrůznějších projektech ve světě. Samotnou architekturu nikdy nekomentuji. Není to můj obor! Jedno je však nesporné. Dřevěné konstrukce a stavby jsou nejen funkční a šetrné k přírodě, ale hlavně člověku velmi příjemné.
Každá taková vydařená realizace zaručeně k sobě přitahuje lidi po celém světě stejně jako do přírody samotné. Na této ověřené skutečnosti autoři projektu bezesporu postavili svou základní myšlenku. Udělat místo jako je nádraží člověku příjemnější a přitažlivější. Zejména umístění samotné konstrukce mezi nádraží a park považuji za geniální propojení té nejšetrnější hromadné dopravy a přírody uprostřed města. Lépe to asi ani nešlo. Tvarem konstrukce jistě nechtěli připomínat Dubaj ani jiné exotické kraje. Tato volná forma dřevěných podpůrných konstrukcí je dnes díky prvním projektům japonského architekta Shigeru Bana populární po celém světě.
Skepse je způsobená nejasnostmi ohledně funkce této konstrukce. Je-li to podpůrná konstrukce pro střechu prostoru mezi samotnou halou nádraží a parkem, pak jediným problémem zůstávají holubi a údržba těch “blíže nedefinovaných průsvitných panelů”. Je-li to však opravdu jen okrasný prvek před nádražím (hanlivě v komentářích nazýván “pergolou”) tak to celé nemá žádný smysl. Jak cenově, tak funkčně. Základním principem smysluplného a dlouhodobě funkčního použití dřeva ve stavbě není jen krátkodobý “wow efekt” na papíře, ale primárně a vždy jeho samotná funkce s využitím výhod dřeva. Pak je však velmi důležitá jeho konstrukční ochrana před povětrnostními vlivy a všemi nástrahami stavební fyziky.
Z hlediska nosnosti a trvanlivosti samotné dřevěné konstrukce to určitě problém není. Ve Švýcarsku jsme se podíleli i na konstrukci pro střešní parkoviště spolu se sněhovou zátěži. Propojování moderní architektury, funkční aplikaci dřeva a parku ve městech je zaručeným benefitem nejen pro obyvatele, ale i magnet pro návštěvníky.
Ing. arch. Jakub Hendrych
garant Soutěžního zadání k záměru hl. m. Prahy a Dopravního podniku hl. m. Prahy za Institut plánování a rozvoje Praha
Projekt Nový Hlavák nepředstavuje pouze vítězný návrh; je především výjimečným (zvlášť v českém prostředí) procesem spolupráce mezi městskými a státními subjekty. Tento komplexní přístup byl nejlepším způsobem, jak zajistit jednotný přístup k celé lokalitě a logické navázání jednotlivých kroků rekonstrukce. V praxi to znamená, že se jedno místo nebude muset rozkopávat třikrát.
Cílem soutěžního dialogu bylo, aby se Vrchlického sady a odbavovací hala staly i díky nové tramvaji důstojnou a příjemnou vstupní branou do města. Veřejné budovy totiž nejsou pouze architekturou; jsou především veřejným prostorem, který navazuje na exteriér, komunikuje se svým okolím, sdílí funkce a nabízí nové pobytové kvality. Prostorem, který bude denně využívat desetitisíce obyvatel. Nádraží a jeho okolí je nejlepší příklad takovéto veřejné budovy. Proto byla komplexnost zadání, přístupu i řešení tak důležitá. To se promítlo i do typu soutěže, kterým byl nakonec soutěžní dialog. Ten umožnil i v průběhu soutěže průběžně zpřesňovat zadání, vést pravidelný dialog s týmy a moderovat vzájemné pochopení a slaďování představ aktérů v území. Při soutěžním dialogu týmy nejsou hned na začátku zahlceni a svázání detailností a striktností zadání a mohou přinést objevné přístupy, které pak dále rozpracovávají.
Dnes si již nemusíme hrát na to, že budovy kreslí jen architekti, parky krajináři a ulice dopraváci. Dnes už jde naštěstí o společnou práci, kde se jednotlivosti navzájem ovlivňují a doplňují. Tak tomu bylo i u Nového Hlaváku. Je však důležité připomenout, že ani dnes nejsme u konce procesu navrhování. Vítězný tým prokázal své kvality a bude mít prostor pro další rozvoj svého projektu. Pokračujeme totiž do dalších fázích, jejichž součástí je třeba i participace, která bude probíhat již teď v prosinci a lednu.
