Nový život továrních komínů s vodojemy

Jedinečné průmyslové dědictví

Tovární komíny s vodojemy představují jedinečné dědictví krátkého historického období první poloviny 20. století. V jednom objektu se spojují dvě funkce – komína a vodárenské věže. Na území České republiky jich zůstalo do dnešních dnů zachováno pouhých 21, přičemž některé z nich jsou stále ohroženy demolicí. Staly se unikátním symbolem vynalézavosti a stavitelské dovednosti, který má zůstat zachován dalším generacím. Podobně jako běžné tovární komíny představují významný prvek v urbanizované krajině (landmark) a svou nezvyklou siluetou do ní vnáší specifický estetický vjem. Historie a konstrukce železobetonových komínových vodojemů byly podrobněji popsány v předchozím čísle. [1]

Adaptabilita

Pro úvahy o novém využití objektů průmyslového dědictví je rozhodující analýza jejich adaptability – schopnosti přijmout novou funkci (odlišnou od funkce původní). Obecně lze takto průmyslové stavby rozdělit do dvou základních skupin. První skupinu tvoří tzv. univerzální objekty, jejichž prostorová struktura umožňuje přestavbu pro téměř libovolné nové využití. Typickými představiteli jsou výrobní etážovky textilního a lehkého strojírenského průmyslu nebo různé halové výrobní objekty. Druhou skupinu představují tzv. jednoúčelové objekty, které naopak svými prostorovými vlastnostmi zcela cíleně odpovídají požadavkům funkčního využití, pro který byly vystavěny, a adaptace pro jiné využití je obtížná až nemožná. Obvykle se jedná pouze o obálky technologického vybavení, nebo v krajním případě stavba tvoří samotnou výrobní technologii. [2]

Tovární komíny s vodojemy představují logickou kombinaci dvou zcela specifických jednoúčelových stavebních jednotek: komína a vodárenské věže. Jsou tak zástupcem právě této krajní polohy neadaptabilních staveb, kdy nejde v pravém slova smyslu o budovu tvořenou prostorovou strukturou, ale spíše o součást technologického zařízení. S ohledem na omezené množství těchto objektů a úzkou typologickou příbuznost byly podkladem pro výzkum i komíny a samostatně stojící vodárenské věže.

Potenciál

Zásadní překážkou při hledání nového využití je absence prostorů s uchopitelnými rozměry a zejména proporcemi. Komíny s rezervoáry mají v zásadě pouze dva prostory – průduch komína a nádrž.

„Interiér“ komínů s vodojemem tvoří výrazně převýšený sevřený prostor kruhového či oktogonálního půdorysu o průměru od 1,1 do 5 m, u velkých komínů (např. Dvůr Králové) směrem vzhůru se zužující. Výška prostoru odpovídá výšce komína a pohybuje se v rozmezí 30 až 80 m. V závislosti na způsobu přívodu spalin může být dno komína pod úrovní přilehlého terénu. Tyto vlastnosti napovídají, že škála možných využití bude omezena na vertikální komunikace (schodiště, výtahy) nebo jejich alternativní podoby (žebříky, kladky, apod.). Kromě několika takovýchto přestaveb jsou průduchy některých standardních komínů využívány zcela utilitárně, např. jako prostor pro odtah vzduchotechniky (konverze bývalé továrny na klobouky v Praze 8) [3].

Větší potenciál pro využití nabízí paradoxně exteriér komínového tělesa. Konstrukční a statické řešení komínů umožňuje aditivním způsobem doplňovat dřík komína o další konstrukce. Takto byly realizovány také první kovové komínové vodojemy prof. Intze, ale také železobetonové nádrže komínů ve Slaném, Libčicích nad Vltavou či Ruzyni [1]. U nás se opuštěné komíny ve velké míře utilitárně stávají nosiči telekomunikačních zařízení nebo reklam, což jim zaručuje jistotu existence, jakkoliv může jít o neestetický způsob využití [4].

V evropském prostoru je ale možné setkat se i s řadou kreativních konverzí, které zapojují opuštěné komíny do nového života. Komíny se jako landmark často stávají nosiči umění nebo součástí a prostředkem uměleckého díla v různých formách, dočasně i trvale, jsou znovu přijímány jako identifikační symbol místa a upomínají na jeho industriální minulost. Velmi časté jsou světelné instalace (např. pivovar v Unně, obr. 1, huť Meiderich v Duisburgu, elektrárna Salmisaari v Helsinkách), vizuální umění v konvenční i alternativní podobě (Bagnolet ve Francii) či landartové instalace. Doplněním jednoduché stavební konstrukce schodiště či výtahu a vyhlídkové plošiny byla řada komínů konvertována na rozhledny (např. Smithfield v Dublinu nebo bývalá zbrojovka v Chatellerault, obr. 2).

Širší spektrum možných využití nabízejí vodojemy a vodárenské věže, které umožňují adaptaci vlastního interiéru vodojemu a vestavbu do konstrukce jeho podpor. Mimo umělecké a utilitární úpravy byla realizována řada konverzí nejen na rozhledny (např. Sint Jansklooster v Holandsku), ale také pro účely rodinného bydlení, přechodného ubytování či na ateliéry (atypické bydlení ve vodárenské věži Mazanka v Praze, rodinné bydlení v Soest v Holandsku, obr. 3, rodinné bydlení s ateliérem a rozhlednou Biorama Joachimsthal v Německu, obr. 4, studentská kolej v Gentofte v Dánsku, sídlo architektonického ateliéru v areálu Nobelovy dynamitky v Bratislavě, obr. 5 a, b).

Za standardní situace relativně dobře využitelný prostor vodojemu je u komínové varianty zásadně omezen nasazením na dřík komína. Vzniká tak stísněný prostor na půdorysu mezikruží o šířce od 0,7 do 1,7 m a výšce 2 až 5 m. Nádrže byly projektovány relativně malé, největší známý objem je 300 m3 ve Dvoře Králové, obvyklejší objemy se ale pohybovaly mezi 30 a 100 m3. Rozměry a proporce vnitřního prostoru neodpovídají měřítku člověka. Železobetonová konstrukce obálky umožňuje prolomení otvorů a kontakt s exteriérem. Vodojemy obvykle doplňuje vnější ochoz, využitelná je také střecha nádrže. Omezující je i obtížná dosažitelnost. Nádrže jsou osazeny ve výšce 14 až 44 m nad terénem (měřeno ke dnu nádrže) a přístupné jsou pouze z vnějšku komína po kovových stupadlech či žebřících [4].

Na základě analýzy adaptability a dosavadních zkušeností s novým využitím komínů a vodárenských věží byly formulovány principy přenositelné na objekty továrních komínů s vodojemy. Možnosti rekonstrukcí těchto objektů jsou spíše charakteru konstrukčně-technického, proto byla pozornost věnována více jejich kombinacím s novou funkcí a převážně konverzím k novému využití, kde se uplatňuje výrazně kreativní přístup. Základní možnosti nového využití jsou uspořádány podle míry zásahu do původní stavební struktury. Jak vyplývá z výše uvedeného, nejméně invazivní je využití utilitárního charakteru, které je slučitelné i s původní funkcí objektů. Za využití převážně neinvazivní, ovšem měnící charakter objektu, lze považovat využití umělecko-výtvarného charakteru (visual arts), které zahrnuje světelné instalace, landart, streetart (i graffiti) apod. Využití pro turistický ruch a drobné služby (např. rozhledna nebo kavárna) vycházející z atraktivity a výrazně vertikálních parametrů staveb už vyžaduje zásahy do stavební struktury. Poslední skupinou využití jsou spíše experimentální minimální a speciální formy trvalého osídlení, nejčastěji bydlení a ubytování, ale je možné zahrnout sem např. i specifické sídlo ateliéru. Tyto funkce jsou ve své podstatě neslučitelné s původními parametry objektů, proto vyžadují vysoce kreativní přístup a zároveň poměrně zásadní zásah do původní stavební struktury.

Nový život

Inspirace a studium dosavadních zkušeností poskytlo podklady pro konkrétní práci s úzkou skupinou továrních komínů s vodojemy na území České republiky. Mezi zásadní faktory ovlivňující návrh možného budoucího využití lze řadit situaci současného využití, polohu a návaznosti v rámci areálu, příp. vztah k urbanizované struktuře města nebo vesnice. V konkrétních případech práci nejvíce určuje přístup majitele objektu.

Pokud se jedná o objekty sloužící původnímu účelu, tedy alespoň v případě jedné z částí – komín nebo vodní rezervoár, předpokládají se pouze udržovací práce (např. v Mělníku nebo Libčicích nad Vltavou). V některých případech lze doporučit přehodnocení architektonicko-výtvarného řešení objektu s ohledem na historické a kulturní hodnoty (např. v Litovli nebo Dobrovicích). Nevyužívané objekty, které se přirozeným způsobem staly součástí prostoru, v němž se nacházejí, a kromě funkce estetické a orientační plní ještě některou z funkcí utilitárních, mají být zachovány jako status quo (např. v Pardubicích). Dále mohou nevyužité objekty poskytnout prostor pro instalace výtvarného umění. Ve všech těchto případech se uplatňují postupy do stávající stavební struktury zasahující minimálně nebo vůbec.

Formulování možností nového využití, které předpokládá změnu původní stavební struktury, vychází z předcházející analýzy a zohledňuje trvalost zásahu. Mírným zásahem, který je vratný, je osazení konstrukce pro utilitární využití, např. nosič telekomunikační antény (obr. 6) nebo osvětlení reklamy. V případě změny funkce adicí dočasné konstrukce lze také docílit vratného zásahu, bez ohledu na to, zda nová konstrukce respektuje původní charakter nebo má vyhraněný výtvarný vztah k původnímu objektu. Příkladem tohoto přístupu mohou být studie nového využití komína s vodojemem jako rozhledny v obci Vilémov-Zahořany (obr. 7) nebo koncept potenciálního využití komína s vodojemem v areálu bývalé Pragy v Praze-Vysočanech jako „majáku“ (propagačního a informačního centra) pro předpokládaný projekt rozvoje území.

Vstup ve formě změny původní a/nebo přidání nové konstrukce trvalého charakteru za účelem dlouhodobé změny funkčního využití představuje nevratný zásah. Jedná se o příklady, kdy nové využití není kompatibilní s původní stavební strukturou, např. koncept umístění cely pro výjimečný trest v areálu vazební věznice Ruzyně do vodního rezervoáru. Ve většině případů je ovšem nové využití vlastního komína s vodojemem podmíněno konverzí související stavební struktury nebo regenerací celého areálu, jako např. ve Slaném v areálu bývalé ČKD či v České Skalici. Trvalým řešením v extrémní poloze je demolice, která je reálnou hrozbou v případech, kdy se nenajde efektivní využití, prostředky na údržbu a objekt není památkově chráněn. I přes nezpochybnitelné kulturně-historické hodnoty a jedinečnost tohoto dědictví se stále setkáváme s nepoučenými majiteli, jejichž vztah lze označit jako lhostejný. V této souvislosti stojí za pozitivní zmínku komín s vodojemem v České Skalici, kde město jako majitel objektu změnilo svůj přístup a ustoupilo od záměru demolice na základě informace, že se jedná o jedinečné stavebně-technické dědictví.

Příspěvek byl realizován za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky v rámci programu aplikovaného výzkumu NAKI – DF13P01OVV021.

Literatura:[1] VONKA, M., KOŘÍNEK, R. Železobetonové komínové vodojemy – unikátní konstrukce první poloviny 20. století. Beton TKS, 2015, č. 1, s. 50–53. ISSN 1213-3116[2] HLAVÁČEK, E. Architektura pohybu a proměn: (Minulost a přítomnost průmyslové architektury), Praha: Odeon, 1985, s. 167[3] VONKA, M. Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura, Praha 2014, s. 136. ISBN 978-80-01-05566-3[4] VONKA, M., KOŘÍNEK, R. Komínový vodojem – funkce, konstrukce, architektura, SOVAK – Sdružení oboru vodovodů a kanalizací, ročník 24, č. 3, s. 12–16. ISSN 1210-3039