Dělím architekturu na dobré a špatné domy

Úterý, 10. Září 2013 - 0:00
| Napsal:

S Janem Žemličkou, předním odborníkem na vnitřní prostředí budov o tom, že je důležité dívat se kolem sebe, nebát se zeptat a používat zdravý selský rozum.

Jaký je váš názor na integrované projektování s využitím BIM, resp. informačního modelu budovy, jehož předností je spolupráce a koordinace všech, kteří se účastní návrhu stavby?
Podle mě to není nic nového, protože už dříve tu existovaly velké projektové ústavy, kde byly všechny profese. Nepamatuji, že bychom se nebavili s architekty. U Hubáčka ve Stavoprojektu se každý bavil s každým. Teď se ten pojem jen znovu objevil jako integrované projektování.

Ale projektování ve 3D je samozřejmě v určité chvíli ohromná výhoda, protože, když něco změním na začátku, tak se mi to celé promítne dál, nemusím překreslovat řezy, vše se mi přepočítá a mám nové výsledky.

Všechno je to ovšem jen nadstavba. To hlavní je mít nějaký základ, jinak nemáte vůbec šanci něco prosadit. Myslím si ale, že by bylo dobré zavést tento systém 3D projektování z toho důvodu, aby z trhu zmizeli tzv. kuchyňáři.

Kdo jsou kuchyňáři?
Kuchyňář je člověk, který pracuje doma v kuchyni a získá projekt na TZB, třeba na objekt za dvě miliardy. Takový projekt bych v Německu nikdy nedostal, protože tam, pokud mám firmu pouze o pěti lidech, nemám šanci získat zakázku na objekt větší než třeba za 10 milionů Eur. Kuchyňáři naprosto podseknou cenu a není žádný dozor, který by řekl, zda je ten jejich projekt kvalitní nebo ne. Programy pro práci ve 3D jsou natolik finančně náročné, že není možné je zakoupit na základě podseknutých honorářů.

V čem vidíte hlavní problém v českém systému projektování?
Celý problém začíná už u soutěže, kdy v porotě chybí technik. Jsou tam architekti, z nichž většina neví, jaký má co dopad. Takže vybírají hlavně podle krásna. Když jsme šli s Projektilem do soutěže na Národní technickou knihovnu, tak jsme v roce 2000 byli jediný soutěžní projekt, který už měl energetický koncept. Tam bylo dobré, že se s námi architekti bavili už na začátku, a snažili se vytvořit společně koncepci.

Můžete říct o budově Národní technické knihovny, že je povedená?
Já si myslím, že knihovna je skvělá a patří k nejlepším budovám postaveným po roce 1989. Tady se s architekty z Projektilu podařilo to, čemu se říká integrované projektování, tedy diskuze všech na projektu zúčastněných. Samozřejmě, že knihovna mohla být lepší. To se ale po dokončení dá říkat o všech stavbách. Některé věci byly lepší už v původním návrhu. Mám na mysli třeba vícero atrií přes několik pater.

Ale hlavním problémem u veřejných zakázek je, že si architekt nemůže ke spolupráci vybrat, koho chce. Je vypsána i soutěž na generálního projektanta. Tím jsou problémy naprogramovány už od počátku.

Samostatnou kapitolou v Čechách je hygienik. Například ve vyhlášce tehdy bylo, že na pracoviště se musí přivádět 50 kubíků čerstvého vzduchu za hodinu, a hygienik hned řekl, že je zapotřebí vzduchotechnika. Nejenom, že místa v knihovně nelze považovat za pracoviště ve smyslu vyhlášky, ale ani v ní není uvedeno, jak se tam má čerstvý vzduch přivést. Takže jsem navrhl přirozené větrání. Byl to boj. Nakonec jsem řekl, že v knihovně je při plném obsazení 110 kubíků obestavěného prostoru na osobu, což nebývá ani doma v obýváku. Takže nakonec slevili.

Kterou budovu byste tedy zařadil na vyšší příčku?
Rozhodně ČSOB v Radlicích. Je zde jasně vidět profesní vyspělost architekta Pleskota. U této stavby jsem už osmý rok a pravidelně tam docházím. Hned od počátečních úvah o stavbě si banka vybrala ředitele pro výstavbu, architekta Koukola, který byl předtím asi deset let vedoucím Správy Pražského hradu. Ten si sestavil tým lidí, kde jsem byl i já, a měl jsem zde odpovědnost za techniku. Navíc byli přizváni i konzultanti ze zahraničí jako např. Buro Happold z Anglie. Když to srovnáte se státními zakázkami, kde je na straně investora několik jedinců, tak se nemůžeme divit, že jsou předražené a většinou i neekonomické v provozu.

Radlická banka je jedinou stavbou, kterou v Čechách znám, kde investor investuje peníze i do všech vylepšovacích návrhů, které vedou ke zlepšení kvality pracovního prostředí. Například regulace je i po pěti letech stále optimalizovaná a proti projektu byla výrazně vylepšena. Je skvělé, když investorovi záleží na co nejlepší koncepci provozu.

Jak se díváte na otázku honorářů za projekční práce?
Tam je potíž, že většina profesantů pracuje pod architektem. Pak ale nemohou prosadit své myšlenky a musí následovat architekta, který je platí. Pokud je architekt špatně zaplacen, tak zkrátka zkrouhne profese. A pak to zkrouhnou všichni a ten poslední v řadě – většinou ta profese – si to pak vynahradí na provizích. Takže investor si myslí, že ušetřil, když všechny stáhnul, ale oni mu za to naprojektovali dražší zařízení. To je záležitost vztahu mezi investorem, architektem a profesanty.

Když pracuji v Německu, jsem tam od začátku do konce účastníkem stavby a jsem pravá ruka investora. Ale to je také úplně o jiných penězích. Já dostanu až 15 % z ceny dodávky a nikdy si nedovolím udělat to draze. Naopak zlevňuji. Těch 15 % je tolik peněz, že je mi jedno, jestli slevím cenu celkové dodávky o 10 – 20 %. Stále mi vychází dostatečný honorář. A pak mám ještě tři roky, což jsou 3 % z honoráře, povinnost dozoru nad provozem. Takže kdykoli se něco vyskytne, jdu tam jako projektant. Mám ohromnou zpětnou vazbu, jakou zde v Čechách skoro nikdo nemá, protože projekční práce jsou tu ohodnoceny tak špatně, že autor profesí poté, co to odevzdá, už nemá čas jít ještě na stavbu a zeptat se, co nefunguje.

Dnes si čeští architekti nejvíc stěžují, že hlavním kritériem soutěží na dodavatele stavby je nejnižší cena a až na druhém místě je kvalita. Je to tak i v Německu?
U veřejných zakázek je to v Německu stejné jako v Čechách. Četl jsem, že někde ve světě se soutěží na druhého nejlevnějšího dodavatele, a to mi přijde skvělé. To už je seriózní nabídka.

V Čechách je navíc finanční kritérium i u soutěží na projekční práce. Zakázku na projekční práce tak dostane ten nejlevnější, který si dá největší postihy a nejkratší dobu zpracování projektu. Když přednáším studentům, promítnu jim operační sál a říkám: Kdo z vás, když bude mít nádor na mozku, udělá soutěž na nejlevnějšího, nejrychlejšího lékaře, který si dá největší postih za to, když se to nepodaří?

Jaké jsou vaše zásady?
Je potřeba se umět dívat a pozorovat. Spoustu věcí člověk vypozoruje. Když jsem třeba i na dovolené, vlezu do každého baráku a zeptám se, co nefunguje. Spousta lidí má zábrany jít a zeptat se. To také říkám studentům: Nestyďte se zeptat, nebojte se vypadat jako blbci. Přece jakákoli otázka, která mě v mém poznání přivede dál, nemůže být hloupá. Neexistuje špatná otázka. Nebudu se přeci ptát na věci, které znám.

A nikdy jsem také neudělal to, že bych šel s cenou dolů. Když řekli, že to je moc, a že chtějí 20 % slevu, tak úplně drze říkám: Jděte k Porschemu. Chcete koupit Porsche? Nedostanete ani Euro slevu. Možná to vypadá arogantně, ale podle mě je to tak správně. Jděte do lékárny anebo k řezníkovi a začněte smlouvat o cenách.

Máte raději velké nebo menší zakázky?
Záleží jaké. Když je malá veřejná zakázka, tak je to příjemné, ale rozhodně nedělám rodinné domky. Tam je nejhorší to, že každý, kdo projektuje rodinný domek, si všechno vyčte z internetu. Říká se, že problém dnešních lidí je, že vědí od všeho něco, ale to něco je příliš málo. Takže neznají souvislosti a 90 % času strávím vysvětlováním, že to, co si našli, je špatně a nebude to pasovat pro jejich případ. Raději tedy dělám větší zakázky.

Takže se už nezaleknete ničeho?
Já se bojím všeho. Teď jsem projektoval koncertní halu u nás v Neumarktu. Včera jsem konečně přišel na poslední chybu a funguje to už přesně tak, jak jsem navrhl, ale už jsem měl obavy. V novinách se objevily články, že vzduchotechnika zase všechno zmaří, že nebudeme mít halu v kvalitě nahrávacího studia... Ale naštěstí to vyšlo, takže teď očekávám články jiného druhu.

Mám zkrátka rád, když je to na hraně, a člověk se musí zamyslet a udělat něco nového. To mě právě bavilo u Hubáčka. S ním jsme si náramně rozuměli, protože on se také řídil hlavně selským rozumem a normy moc neuznával. Ale myslím si, že postavit v dnešní době Ještěd je nemožné. Tenkrát to byl také boj, ale dnes už by do toho mluvili všichni. Tehdy to bylo víc lokální, nebyla ještě ta informační společnost, takže se tam nějakých pár lidí rozčilovalo, že tam chtějí mít stejnou chalupu jako předtím, ale Hubáčkovi se to podařilo. On byl ohromný diplomat a já na něj často vzpomínám a často si pro sebe říkám: Co by tomu asi řekl Karel?

Článek vznikl za podpory ArchiCADu.

Klíčová slova: