Družstevníci v bytech bydlí, ale nemohou je se ziskem prodat. O družstevním bydlení v Barceloně se studiem Lacol
Družstevní domy studia Lacol dokazují, že kvalitu života neurčuje luxus. Důležitá je dostupnost, sdílení a důvěra mezi lidmi. "Sdílené prostory dáváme na nejlepší místa domu," říkají architekti, kteří 26. listopadu uzavřou letošní cyklus přednášek November Talks na Fakultě architektury ČVUT.
Sára Kročková , 25. 11. 2025
Lacol definujete jako neziskové sdružení, jehož cílem je prostřednictvím architektury přispívat k politické, sociální, ekonomické i environmentální transformaci. Řekli byste, že jste architekti, nebo spíše hybatelé společenských změn?
Carles Baiges: Definujeme se jako architekti, protože architektura je náš nástroj k ovlivňování světa. Uvědomujeme si dopad své práce na společnost i planetu a snažíme se, aby byl co nejpozitivnější.
Mnoho vašich realizací se nachází v bývalé dělnické čtvrti Sants v Barceloně. Sídlí zde i váš ateliér. Čelí tato oblast tlaku gentrifikace?
Cristina Gamboa: Řekla bych, že zde gentrifikace sílí, i když ne tolik jako v jiných částech Barcelony. Stěhují se sem lidé, kteří si nemohou dovolit bydlet v centru. To zvyšuje ceny a nutí zranitelnější obyvatele odcházet dál.
Sants je ale čtvrť s dlouhou historií spolků, aktivismu a občanského sdružování, což jí umožňuje být vůči těmto tlakům odolnější.
Některé projekty, na kterých zde pracujeme – například družstevní bydlení –, se snaží umožnit místním obyvatelům zůstat ve čtvrti za dostupných a důstojných podmínek.
Lacol sídlí v bývalé továrně, kterou jste transformovali na kulturní centrum a sídlo několika asociací La Comunal. Není La Comunal gentrifikačním prvkem?
CB: U našich projektů máme vždy obavu, že mohou způsobit i negativní dopady. Co se týče La Comunal – tam, kde dříve bývala opuštěná továrna, je nyní kulturní centrum, sídlo několika organizací, knihovna nebo bar, takže celá oblast působí příjemněji a může se zvyšovat její hodnota. Ale pozitivní je, že společné prostory využívají neziskové organizace a spolky.
Myslím, že celkový výsledek je tedy spíš pozitivní než negativní. A také si myslím, že je trochu pastí myslet si, že nemůžeme něco zlepšovat jen proto, že to zvedne ceny nemovitostí v okolí. Problém není ve zlepšování prostředí, ale v tom, že neexistují další opatření, jako je sociální bydlení, cenové regulace…
Do průmyslové továrny Can Batlló jste vložili dřevěné moduly jako dočasné kanceláře. Jak s nimi naložíte po odstěhování?
CB: Od počátku jsme počítali s tím, že se dají rozmontovat a použít jinde. Máme síť lidí, komunit a organizací, které by mohly materiál znovu využít. Jsem si jistý, že se nám to povede, již s tím máme zkušenosti z předešlých projektů.
CG: Šlo o poměrně velký prostor, na jehož kompletní rekonstrukci nebyl rozpočet. Dřevěné moduly tak umožnily vytvořit menší zónu s tepelným komfortem a jasně vymezeným prostorem pro kanceláře.
Část dřeva na stavbu těchto boxů jsme našli v továrně. V oblasti působilo i družstvo truhlářů, které se do projektu zapojilo. Tyto jednoduché dřevěné boxy tak nebyly navrženy jen s ohledem na cirkularitu a klimatickou změnu, ale využívají také místní materiály i lidské zdroje.
Navrhli jste již kolem 15 družstevních domů. Družstva fungují v různých zemích odlišně. Jak fungují ta vaše?
CG: Ve Španělsku má družstevní výstavba dlouhou tradici, ale většina družstev sloužila jen jako nástroj k levnější výstavbě. Jakmile byla stavba dokončena, družstvo se rozpustilo a byty přešly do osobního vlastnictví jednotlivých členů.
V Lacol jsme se začali družstevním bydlením zabývat v době hospodářské krize – v situaci, kdy Barcelona čelila obrovskému nedostatku bydlení a rostoucí gentrifikaci. Naším cílem se stalo zabránit spekulacím a vytvořit stabilní, dostupné bydlení, protože tehdejší zákony o nájmu zkracovaly délku smluv a lidé tak žili v nejistotě. Spoluvytvořili jsme model, kde družstvo nejen postaví dům, ale zůstává jeho vlastníkem i po dokončení. Obyvatelé jsou členy družstva a mají smlouvu o právu užívání bytu, nikoli o vlastnictví. Tím pádem mají dostupné a stabilní bydlení, ale nemohou s bytem spekulovat – když někdo družstvo opustí, byt zůstává majetkem družstva a to také rozhodne, kdo se do něj nastěhuje dál.
CB: Na začátku je vždy potřeba vložit do družstva členský podíl. Když se člen rozhodne odejít, peníze se mu vrátí tak, že nový člen nebo rodina vloží stejný podíl místo něj.
Obyvatelé také platí měsíční poplatek – v našich projektech obvykle přibližně poloviční oproti tržnímu nájmu. Je to možné proto, že většina domů stojí na veřejných pozemcích nebo využívá určitou formu dotací. Nyní se snažíme najít způsoby, jak snížit právě tu počáteční platbu – spolupracujeme s úřady, bankami i poskytovateli půjček.
Jaký typ participace se vám nejvíce osvědčil?
CB: To stále zjišťujeme. Participační procesy se snažíme co nejvíc sjednotit, ale v každém projektu ho přizpůsobujeme a zároveň se učíme z těch předchozích. Na začátku jsme chtěli, aby se lidé zapojovali úplně do všeho, dokonce i do samotné stavby, což ale není vždy možné – kvůli právním omezením, nedostatku dovedností nebo času.
Postupujeme podobně jako při architektonickém navrhování – na začátku je proces velmi otevřený, shromažďujeme nápady, inspirace, přání lidí a postupně to zužujeme k reálnému řešení. Děláme sérii workshopů: některé jsou informativní, kde ukazujeme příklady a vysvětlujeme principy udržitelnosti, jiné jsou diskuzní – pomáhají stanovit priority nebo reagovat na naše návrhy.
CG: Díky různým workshopům a také díky tomu, že obyvatelé sledují celý proces vývoje projektu, cítí spoluzodpovědnost. To je klíčové, protože už během vývoje projektu získávají mnoho informací o jeho fungování, energetické náročnosti či údržbě.
Zároveň, jak zmiňoval Carles, stále přemýšlíme o tom, jak s participací zacházet. Nechceme vytvářet projekt šitý jen na míru konkrétní skupině nebo individuálním potřebám, protože ty se časem mění. Proto navrhujeme otevřenou a flexibilní infrastrukturu, která umožní adaptaci. Fáze užívání domu nám pak poskytuje cennou zpětnou vazbu – pomáhá porovnat původní participativní záměry s realitou a z nich vyvozovat nové strategie participace.
Mluvíte o adaptabilitě. V čem jsou vaše domy adaptabilní?
CG: Je pro nás vždy prioritou navrhovat budovy, které jsou co možná nejvíce flexibilní a přizpůsobitelné. Požadavky uživatelů se přirozeně liší a to ovlivňuje celý návrh.
V případě projektu La Borda (družstevní bytový dům v Barceloně navržený studiem Lacol – pozn. red.) jsme například vytvořili tzv. matici místností, díky níž se byty mohou vzájemně propojit přes mezilehlé místnosti, které mohou být přístupné jak z jednoho bytu, tak i z chodby, a tím vznikaly variabilní dispozice. Tento princip jsme dále rozvíjeli v dalším projektu družstevního bytového domu Sotrac, kde jsou tyto prostory oddělené a ještě otevřenější. Flexibilita se tak projevuje nejen uvnitř jednotek, ale i mezi nimi.
CB: Dochází k mnoha změnám v tom, jak si obyvatelé spravují jednotlivé jednotky. Když se například uvolní byt, mají nejdříve právo se přestěhovat samotní členové družstva, pokud se změnily jejich potřeby nebo životní situace. V La Borda během šesti let odešli obyvatelé ze tří bytů a to přineslo asi dvanáct přesunů mezi byty.
Vznikají i nevšední situace: jeden pár se například rozvedl, ale oba zůstali v budově v oddělených bytech, aby mohli dál pečovat o děti. Podobně v La Balma si dvě domácnosti byty prohodily – jedna rodina potřebovala větší prostor, druhá menší. Vše proběhlo na základě důvěry, diskuze a snahy komunity upřednostnit ty, kteří to nejvíc potřebují. Myslím, že je skvělé, že taková možnost existuje – naše životy se mění a architektura by se jim měla umět přizpůsobit.
V projektech La Borda a La Balma máte velkou sdílenou kuchyni. Jak často ji lidé využívají?
CG: Už během participativní fáze těchto projektů se objevovala přání mít společné prostory pro setkávání. Architektura by měla podporovat interakci mezi lidmi. Každá jednotka má ale vlastní kuchyni. Pokud v bytě žijí dvě nebo tři osoby, stačí jim běžná kuchyně pro každodenní potřeby, ale pokud chtějí uspořádat větší rodinné setkání nebo oslavu, mohou využít právě tu společnou.
Společná kuchyně je součástí víceúčelového komunitního prostoru, kde se konají například schůze, pracovní setkání nebo různé aktivity. V La Borda se tu každé dva týdny ve středu pořádá kolektivní večeře, kdy čtyři až pět lidí vaří pro ostatní obyvatele. Kromě toho se tu pořádá třeba jóga a prostor si lze také zarezervovat pro soukromé akce, jako jsou narozeniny nebo oslavy.
CB: Prostor během dne využívá i několik lidí pro práci z domova. Dá se snadno spravovat, má dobrou velikost i vybavení.
CG: Není potřeba mít zvláštní místnost na jógu, jinou na práci, další na vaření nebo stolování. Pokud má prostor určité mechanismy flexibility – například možnost přemístit nábytek –, může se jedno místo využívat pro mnoho různých aktivit.
I zdánlivě obyčejným funkcím, jako prádelna nebo sušárna, dáváte kvalitu. Chodí díky tomu obyvatelé vašich projektů rádi prát a sušit prádlo?
CB: Před nastěhováním měli lidé ze sdílené prádelny docela strach, protože ve Španělsku je běžné mít pračku doma, a dokonce zákon vyžaduje, aby v bytě bylo místo pro napojení pračky. Přesto jsme v domě s 28 byty nainstalovali jen dvě průmyslové pračky. A výsledek? Nikdo z obyvatel už nemá pračku doma – a ani ji nechce.
Společná prádelna je efektivnější, rychlejší, prostornější a lépe umístěná. Lidé, hlavně rodiče, si sem často přinesou prádlo, zatímco si děti hrají ve společném prostoru, a až je hotovo, jdou spolu pověsit prádlo na terasu, kde jsou třeba i houpačky. Je to mnohem příjemnější zážitek než prát doma v malém, stísněném prostoru o samotě.
CG: Souvisí to i s feministickým přístupem k bydlení a s tím, jak se mění bytová typologie. Dříve byly kuchyně a podobné prostory spíše skryté a oddělené, zatímco dnes se děje pravý opak – kuchyně se umisťuje do centra bytu, na místo s nejlepšími podmínkami, protože je to prostor radosti a společného života.
Sdílené prostory se snažíme umisťovat na ta nejkvalitnější místa – třeba v projektu Sotrac je prádelna u terasy, což je praktické kvůli sušení, ale zároveň jde o krásný prostor, kde se dá být, číst si nebo jen čekat, až se prádlo dopere.
Oba jste v La Borda dokonce i bydleli. Jak se vám tam žilo?
CG: Myslím, že to pro nás bylo obrovské privilegium z hlediska získaných zkušeností. Obvykle se jako architekti účastníme navrhování a realizace, ale v případě La Borda jsme jako její uživatelé mohli proniknout i do dalších vrstev procesu. To nám dalo široký přehled o celém vývoji projektu a také důvěru ze strany dalších komunit, se kterými teď pracujeme.
CB: Mezi námi a sousedy panuje vzájemný respekt a důvěra. Není to tak, že by si obyvatelé stěžovali na věci, které nefungují – jak se často obávají jiní architekti, kteří by nikdy nechtěli bydlet ve svých vlastních domech. Naopak, lidé si uvědomují, že projekt zahrnoval mnoho rizik i inovací, a to, že přinesl tolik pozornosti i pozitivních ohlasů, vnímáme jako potvrzení, že to stálo za to.
CG: Podporujeme tento model, protože věříme, že je potřeba vytvářet dostupné a stabilní bydlení, ale také proto, že kolektivní a sdílený způsob života přináší mnoho výhod. Bylo by zvláštní obhajovat a prosazovat něco pro ostatní, aniž bychom tak sami chtěli žít (smích).
Zároveň nám tento způsob života dává silný pocit sounáležitosti a vzájemné podpory, což je obzvlášť důležité ve velkých městech, kde bývá život často anonymní a izolovaný.
Jsou vaše domy otevřené i širší komunitě?
CB: V mnoha našich projektech otevíráme parter místním iniciativám – často tam vznikají komunitní obchody, družstva s potravinami, neziskové organizace nebo sociální služby. Vytváří to velmi pozitivní synergii s okolím.
Vznik družstevního domu může často povzbudit také založení místního potravinového družstva. V případě La Borda už malé potravinové družstvo v sousedství existovalo, ale fungovalo jen dva dny v týdnu. Po přestěhování do přízemí domu výrazně zvýšilo počet členů i sortiment. Mnoho dalších prvků přináší pozitivní dopad na čtvrť – ať už jde o sdílené prostory, nebo třeba o hostinské pokoje, které slouží nejen návštěvám, ale i lidem v nouzi.
CG: Společné prostory jsou pravidelně využívány konkrétními kolektivy. Není to tak, že by někdo mohl jen tak zaklepat a prostor obsadit – existují předem dohodnutá pravidla a dohody o využívání.
A ještě jedna zajímavá věc: v La Borda a dalších projektech vznikají energetická společenství – solární panely sdílejí vyrobenou elektřinu v rámci energetického družstva v okolí.
Součástí jsou také hostinské jednotky, které si mohou obyvatelé zarezervovat pro rodinu či přátele. Jak se tento systém osvědčil v praxi?
CB: Hostinské pokoje jsou součástí společných prostor, které si obyvatelé mohou rezervovat zdarma. Místo toho, aby měl každý v bytě volný pokoj „pro maminku na návštěvě“, sdílí se tyto místnosti společně. A právě tyto pokoje se staly jedněmi z nejvyužívanějších prostor. V La Borda jsou například dva – pro dvě a čtyři osoby. Většinu víkendů jsou rezervované dopředu.
Když jsou hostinské pokoje plné, někdo napíše do společného chatu: „Má někdo o víkendu prázdný byt? Přijede mi máma.“ A sousedé si byty navzájem půjčují. To podle mě krásně ukazuje míru důvěry a sousedství, která je v běžném bytovém domě naprosto výjimečná.
CG: Systém je flexibilní – pokoje slouží hostům, dočasným uživatelům, případně jiným účelům. Během covidu se proměnily v izolace nebo pracovny. Správa je jednoduchá – funguje přes sdílený kalendář a stručné návody.
Družstevní bydlení v Barceloně jste pozvedli na vysokou úroveň. V jakých zahraničních zemích se rádi inspirujete?
CG: Švýcarsko je pro nás v oblasti družstevního bydlení nejdůležitější referencí. Družstevnictví zde má více než stoletou tradici a historii. Švýcaři si uvědomují, jakou stabilitu a dostupnost tento model nabízí. Když jedeme do Švýcarska, vždy jejich družstevní projekty navštěvujeme. Inspiraci ale čerpáme také v jiných zemích – v Dánsku, Francii, Kanadě nebo USA.
La Borda získala cenu EU Miese van der Rohe 2022 v kategorii Emerging. Vnímáte, že vám cena otevřela dveře k novým spolupracím nebo projektům?
CB: Ocenění nám přineslo hodně pozornosti – ale také jsme se naučili, že pozornost sama o sobě nám nezajistí nové projekty (smích).
Samotný model družstevního bydlení to zviditelnilo, ale projekty vznikají hlavně díky dlouhodobé práci s komunitami a důvěře v naše schopnosti komunikovat rychle a spolehlivě.
Pro nás to ale bylo uznání smyslu naší práce. Byl to takový impulz pokračovat v tom, co děláme, s vědomím, že jdeme správným směrem.
CG: Ocenění přineslo uznání všem aktérům, kteří se na projektu podíleli – včetně města. Možná i díky tomu se posílila městská politika podporující tento model družstevního bydlení.
Vámi navržené bytové domy spotřebovávají v průměru o polovinu méně energie než ty v okolí. Jak se vám toho daří dosáhnout?
CG: Klademe důraz na pasivní strategie – minimalizaci spotřeby energie a maximální využití lokálních zdrojů. Pokud je to možné, začleňujeme kolektivní prvky, jako jsou atria, galerie nebo tepelné „buffery“, které se v běžném bytovém domě často nepoužívají, protože vyžadují správu – tu ale v rámci družstva zajistit umíme.
Kromě energie se zaměřujeme i na ostatní oblasti – materiály, vodu a odpad. Protože rozpočty bývají omezené, musíme být strategičtí v tom, do čeho investujeme. U konstrukcí se snažíme snižovat uhlíkovou stopu – používáme CLT panely nebo prefabrikovaný beton, který umožňuje efektivnější výrobu i snazší demontáž v budoucnu. U vody se z finančních důvodů alespoň připraví infrastruktura pro recyklaci a využití šedé vody, i když plná instalace často přijde až později.
CB: Klíčová je také aktivní role uživatele – obyvatelé musejí rozumět tomu, jak dům funguje. Jinak i nejlepší návrh selže. Proto je zapojujeme a učíme, jak dům používat.
Bytové domy stavíte mimo jiné ze dřeva. Jsou tomu nakloněny španělské normy a regulace?
CG: Práce s legislativou a stavebními předpisy pro nás byla velkou výzvou, protože mnohé z věcí, které jsme dělali, byly nové a neobvyklé. U prvního projektu, La Borda, jsme proto přizvali tým odborníků – například specialistu na dřevěné konstrukce, který znal nejen španělské normy, ale i mezinárodní praxi.
Normy často udržitelnosti a adaptabilitě nakloněny nejsou. Je důležité chápat pravidla, ale zároveň být kreativní a konstruktivní – umět hledat jejich limity a prostor pro změnu.
Více k tématu
Věnujete se také pedagogické činnosti. Snažíte se princip kolektivního vlastnictví šířit i mezi studenty?
CG: Já učím navrhování bydlení na škole architektury v Barceloně. Studenti jsou ve třetím ročníku, takže se zatím tolik nezabýváme otázkami vlastnictví nebo správy bydlení. Snažím se spíš nabourávat zažité standardy a stereotypy – měnit způsob, jakým studenti o bydlení přemýšlejí. To považuji za nesmírně důležité a snažím se to dělat, kdykoli je to možné.
CB: V posledních letech jsem se ve výuce víc zaměřoval na participativní přístup. Ale obecně se snažím studentům ukazovat, že existují i jiné cesty než ty, které jim byly dříve prezentovány. Chci studentům ukázat, že architektura nemusí být jen o „hvězdných architektech“ a bohatých klientech.
Dokazujete, že na bydlení lze pohlížet jako na infrastrukturu, nikoli komoditu. Jaké máte ambice do budoucna – stát se vzorem pro další španělská města?
CB: Snažíme se pracovat velmi lokálně. Jsme otevření spolupracím, ale naše hlavní pozornost se soustředí na Barcelonu a Katalánsko a na to, aby se model družstevního bydlení stal co nejvíce stabilním, dostupným a snadno realizovatelným.
Zároveň se ale snažíme pronikat i do dalších oblastí, například do klasičtějšího sociálního bydlení nebo do projektů zaměřených na sociální ekonomiku – pracovní prostory, komunitní centra či projekty spojené s energetickou transformací a udržitelností. Už tři roky spolupracujeme s dalšími architekty a inženýry na projektech většího měřítka, protože chceme rozšířit dopad své práce.
CG: Naším cílem je tyto principy škálovat i do většího měřítka – třeba na úroveň celé čtvrti nebo širší komunity. A nakonec jde i o to, jak město samo může být znovu využíváno a spravováno způsobem, který odpovídá těmto kolektivním a udržitelným principům.
Přednáška proběhne 26. listopadu 2025 v 18,30 v sále číslo 155. Cyklus přednášek November Talks kurátorsky připravil architekt Miroslav Pazdera.
