Tomáš Ruller: Skutečné skutky

Čtvrtek, 2. Duben 2015 - 0:00
| Napsal:

Přinášíme Vám rozhovor s umělcem nových médií, vedoucím Ateliéru performance na FaVU VUT Brno, Tomášem Rullerem.

Tomáš Ruller, foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
SKLENĚNÝ DEN #3, 8.11.2014 od 16h, Skleněná louka BRNO, foto © archív Tomáš Ruller
GAUDEAMUS, 16.-17.10.2014, Nitra (SK), foto © archív Tomáš Ruller
FESTIVAL HALA, 6.-8.6.2014, Trenčín (SK) , foto © archív Tomáš Ruller
FESTIVAL KŮRA, 18.-19.4.2014, Sedlec u Kutné Hory, foto © archív Tomáš Ruller
PERFORMANCZ + DURKHEIM DOLLS, 5.3.2014 od 19.30h. DIOD Jihlava, foto © archív Tomáš Ruller
ART EXPANDED / 20 let FaVU, 8.11.2013, Divadlo REDUTA, Zelný trh, Brno, foto © archív Tomáš Ruller
EZOTIME, 4.12.2013,  FaVU Údolní 19, Brno, foto © archív Tomáš Ruller
MALAMUT performance festival, OSTRAVA, 29.-31.10.2013, foto © archív Tomáš Ruller
HODNOCENÍ ATELIEROVÝCH PRACÍ, 20.1.2015 od 9h, FaVU Údolní 19, Brno, foto © archív Tomáš Ruller
HODNOCENÍ ATELIEROVÝCH PRACÍ, 20.1.2015 od 9h, FaVU Údolní 19, Brno, foto © archív Tomáš Ruller
HODNOCENÍ ATELIEROVÝCH PRACÍ, 20.1.2015 od 9h, FaVU Údolní 19, Brno, foto © archív Tomáš Ruller
HODNOCENÍ ATELIEROVÝCH PRACÍ, 20.1.2015 od 9h, FaVU Údolní 19, Brno, foto © archív Tomáš Ruller
Tomáš Ruller, foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)

Kde je původ Vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál? Co Vás povzbuzuje, nebo naopak demotivuje, ve výuce studentů?

To je delší historie. Dělat v Česku akční umění bylo za komunistického režimu nelegální. Paradoxně v Polsku byla v tomto i před rokem 1989 relativní svoboda. Konaly se tam festivaly performance a jezdili tam i umělci ze západu. Takže já jsem hodně věcí udělal v Polsku. Uskutečnil jsem tam legálně to, co u nás v té době nešlo. Tam jsem se setkal se světovou uměleckou komunitou a v ní jsem se etabloval. Zároveň jsme založili mezinárodní hnutí s názvem "Škola pozornosti". Už tehdy (v roce 1983) se objevil v mých aktivitách pojem škola, který znamenal hledání alternativních edukačních forem a orientaci na sebevzdělávání. Z toho pak vznikl v polovině 80. let projekt "Black Market", akční hnutí evropské spolupráce, v komunikační síti, která odmítala kulturní hranice mezi východem a západem a překračovala politickou železnou oponu. Kvůli těmto aktivitám v zahraničí jsem u nás postupně upadl do ilegality.

A potom za Sametové revoluce jsem se ocitl v Akčním výboru výtvarníků Občanského fóra v Mánesu a dělal spojku s koordinačním centrem OF v Laterně Magice a Špalíčku, kde jsem zakotvil v kulturně-školské komisi, a tam jsem si uvědomil, jak důležitou roli pro transformaci celé společnosti hraje školství.

Pak přišla jedinečná příležitost podílet se v Brně na budování fakulty výtvarných umění. V široké iniciativě řady brněnských osobností a s pomocí tehdejšího poslance, sochaře Vladimíra Preclíka, se na fakultě architektury nejdříve zformovala katedra výtvarných umění, která se Postupně vyčlenila v samostatnou fakultu. Samozřejmě jsem se na této iniciativě od počátku podílel a založení FaVU chápal jako přirozené pokračování revolučních změn. Nová škola se začínala budovat téměř na zelené louce. Ministerstvo moc nezasahovalo do toho, jakým způsobem jsme to stavěli, do jisté míry nás omezovala jen hegemonie rektora pražské Akademie. Tenkrát jsme měli v hledání ideálního modelu školy a možností netradičních metod výuky opravdu svobodu. Bylo to velmi kreativní a tyhle začátky si opravdu velmi pochvaluji. I přesto, že jsme už tehdy občas naráželi na technokracii a nepochopení ze strany vědců a techniků, neboť jsme součástí Vysokého učení technického. Na období 90. let stále vzpomínám rád.

Jakým způsobem studenty vedete? Máte nějakou metodiku? Dáváte studentům zadání?

Co se týká mé pedagogické koncepce, studentům svoje vlastní věci moc neukazuji, probíráme naopak celé spektrum různých přístupů, zejména ze světového umění akce. Nechci vychovávat nějaké svoje následovníky. Snažím se studentům vytvořit prostor, aby se rozvíjeli oni sami. Když nemusím, ani jim žádné úkoly nezadávám. Chci, aby oni byli kreativní, aby oni vydali ze sebe potřebnou tvůrčí energii.

Zmiňuji třeba Rudolfa Steinera, který hovoří v zásadě o rozvíjení kreativity. Výuka umění není o vědomostech, nebo o učení se nějakých metod. Chápu to jako jakési otvírání osobnosti. Také se hlásím k Josephu Beuysovi, který říká, že "V každém dřímá umělec". Možná je to stejné, jako když se říká, že "V každém dřímá božská jiskra" a ta se musí hledat, pěstovat a rozvíjet.

Je pravda, že k nám uchazeči přicházejí ze středních škol různě zablokovaní a spíše uzavření, než otevření. Takže jsme často raději za ty, kteří nemají umělecké vzdělání a jsou pro nás tabula rasa. Dávám přednost osobnostem, které jsou otevřené a připravené hltat svět a udělat se sebou maximum, oproti těm, kteří mají něco naučeného a už si myslí, že jsou hotoví umělci a mají svět u nohou.

Ano, je tu nějaká studijní osnova, ale je to spíš jen opora, nebo záchranná síť. Mám pro ně nachystaná i témata, ale jen tehdy, když sami neví coby, a nejsou si jisti od čeho se odpíchnout. Vypsané náměty jsou poměrně klasické. Začínáme zátiším, děláme portrét, autoportrét, věnujeme se prostoru, figuře a podobně.

Když jsem ateliér v roce 1993 po jednom semestru existence převzal po Radku Pilařovi, byl zaměřen na Video a multimediální animace. Přejmenoval jsem jej na Ateliér video-multimédia-performance a v této šíři, jako oborový, fungoval až do let 1998-9, kdy se mi podařilo jej rozdělit na tři samostatné ateliéry. Nějaký čas jsme pokrývali i fotografii, ale teď se v rámci oboru soustřeďujeme výhradně na performance a performativitu.

Jakým způsobem studenti zpracovávají zadání a vlastní náměty?

Zabýváme se především akcí a interakcí, ale pracujeme s různými formami záznamu, od fotografie, přes instalaci, video, nová média a web, až po streaming. Vyjadřujeme se v celé šíři technologických možností současného světa. Primárně nás zajímá akčnost, performativita a kreativita jako taková. Jak už jsem řekl, je důležité, aby to, co studenti dělají, bylo tvůrčí. Pak už je vedlejší, jakou si vyberou formu prezentace.

V zásadě studentům zadání nedávám. Máme je sice vypsaná a vyvěšená na internetu, a když se jich někdo chce držet, může, je to dobrovolné, a tak to také nejlépe funguje. Je tam rozpis po semestrech, i po 14 dnech rozepsaný harmonogram, co mohou systematicky dělat. Už jej za poslední léta ani moc neměním, docela se to ustálilo.

Je to k dispozici pro případy, kdy si studenti nevědí rady. Jsem raději, když jim to slouží jen jako inspirace v pozadí. Lepší je, když dělají svoje věci. Je optimální, když přinášejí jak práci reagující na tyto podněty, tak která vychází z jejich vlastní iniciativy. Ideální je když se to propojuje.

Studenti na tématech pracují individuálně, nebo ve skupinách?

Naše výuka, a v podstatě i tato umělecká profese, je velmi individuální, takže základem je individuální práce. Ale mám i vlastní velmi dobrou zkušenost z kvalitní spolupráce. Například ze Školy pozornosti a projektu Black Market, kde jsme vyvinuli nové experimentální formy setkávání v akci, a netradiční struktury spolupráce. Takže i tady v atelieru se snažíme rozvíjet takové formy spolupráce, kdy performujeme všichni dohromady. Takové akční setkání na principu Otevřené situace nemá žádnou pevnou strukturu, je to jakési spontánní džemování v akci, bez scénářů a hranic. Funguje to často jako očistný a terapeutický rituál.

Jakou máte zkušenost s uplatněním vašich absolventů v praxi?

Neznám žádného absolventa, který by si stěžoval, že nemůže nalézt uplatnění v praxi. Je fakt, že většina z nich se neživí uměním jako takovým a akčním uměním takřka vůbec, tím se ale v současné pokleslé kultuře konzumu živit skoro nedá. Tahle zkušenost ale pomáhá nacházet v životě smysl a prožívat jej tvůrčím způsobem ve všech oblastech.

Vzhledem k tomu, co se tady naučí, mají spoustu možností. Umí přistupovat ke světu kreativně, takže nemají problém. Někteří zůstali na škole, jiní odešli do ciziny. Pracují v grafických studiích, video-studiích, softwarovém vývoji nebo dělají webové stránky a podobně. Mohou se uplatnit ve velké šíři profesí. Nemáme žádné bezdomovce a nezaměstnané, naopak máme řadu obecních zastupitelů. Naše profese přesahuje běžné škatulky.

Navíc chápu vzdělání, jako kulturní záležitost a vklad. I když se člověk potom ve svém reálném životě nevěnuje přímo oboru, který vystudoval, i přesto má studium smysl, protože pozvedá celkovou kulturní úroveň společnosti.

Jak vnímáte pojem talent? Dovedete ho odhadnout už u přijímacího řízení?

Už jsem to nakousl odkazem na Josepha Beuyse, který mluví o tom, že umělec dřímá v každém. Z tohoto pohledu znamená talent to, že některým jedincům je dáno víc svobody a otevřenosti, nejsou negativně poznamenaní a zablokovaní. Není to nějaká jedna specifická vlastnost, je to jen jakýsi předpoklad. Já věřím tomu, že v každém nějaká ta kreativita je. V někom je skrytá a v někom je víc otevřená. Takže mne, jako pedagoga, nakonec mnohem víc potěší, když přijde člověk, který na začátku vypadá, že z něj nemůže nic být, u přijímaček o něm všichni pochybují, jestli to má vůbec perspektivu, a z něj se pak po třech nebo šesti letech vyklube velmi kreativní jedinec. To mě potěší opravdu mnohem víc, než když přijde někdo, takzvaně „hotový“, a svou namyšleností svůj „talent“ prošustruje.

Slýchají od Vás studenti nějakou charakteristickou frázi, tezi, nebo citát?

Mám takové dvě průpovídky, které sem tam opakuji – jsou velmi prosté. Jedna je rada: "Dělejte umění ze svého života". A ta druhá je trochu filozofií: "Umění je skutečné uskutečňování skutečnosti vskutku skutkem".

Děkuji za rozhovor.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.

Klíčová slova: