Vladimír Soukenka: Bez tyjátru není život - 2. část

Úterý, 26. Květen 2015 - 0:00
| Napsal:

Ve druhé polovině rozhovoru se můžete dočíst o dvou protipólech způsobu tvůrčí práce, přístupu k výuce mladých architektů a vlivu technických vynálezů na jejich pracovitost.

Fotoalbum: 

Dokončení první části z minulého týdne.

VÝUKA RUKOPISU

Když jste se na začátku zmínil o tom, že například o akustice se toho architekti ve škole moc nedozví, zajímalo by mě, do jaké míry je škola schopná studenty připravit na budoucí povolání?

Myslím si, že to je otázka ukazování možných směrů a pohledů na obor. V dnešní informační době není možné znát vše a studenti mají víc času na brouzdání po internetu než já, takže s nimi nezávodím v tom, abych všechno věděl lépe než oni.

Jde o to, najít si svůj vlastní rukopis a vlastní recept, jak sám ze sebe dostat kloudný nápad. Oficiálně se tomu říká tvůrčí metoda a ty jsou různé. Na umprum jsme měli i psychologii, kde se probírala otázka psychologie umělce a tvůrčí metody. Je známo, že aby si umělec vyresetoval RAMku a byl vnímavý na další podněty, potřebuje to občas spláchnout absintem. To je popis bohem políbeného typu umělce, který ráno vstane, jedním tahem nakreslí geniální věc, kterou potom všichni obdivují a on ani neví, jak k tomu přišel.

Proti tomu je druhý typ racionálního analytického tvůrce, který si systematicky seskupuje data, pojmy, metry čtvereční a z toho synteticky skládá řešení, které odpovídá všem stránkám zadání. A pokud je to harmonické řešení, je to i krásné.

To jsou asi dvě polohy tvůrčí činnosti člověka. Každý student měl jiné dětství, je jinak temperamentní, jinak senzitivní a váha mezi racionálním a iracionálním je u každého jiná. Oni si ve škole musejí alespoň najít, ze které skupiny jsou. Musejí přijít na princip, jak jim docvakne nějaký nápad. S oblibou jim říkám radu, že když potřebuji nějaký nápad, procházím si večer zadání, prohlížím si obrázky různých řešení a nakládám si ta data do hlavy. Potom jdu spát a v noci to podvědomí lidského mozku, zaměřeného už jen na tu jednu oblast optické paměti a vizuálních vjemů, pracuje. Když ráno vstanu a sprchuji se, tak mi tam nápad secvakne, já vylezu v ručníku, nakreslím to a můžu jít dál.

Když jsem to vykládal v ateliéru, jeden student mi po dvou týdnech říkal: „Pane architekte, já se každé ráno sprchuji, ale pořád žádný nápad nemám.“ Což je důkaz, že si každý musí najít ten svůj způsob, jak se k nápadu dostane. Jestliže má být profese architekta tvůrčí, potřebuje nápady. Během školy si každý musí přijít na to, jestli je ten analytický typ, nebo emocionální. Proto si myslím, že to nejpodstatnější na škole je, ukazovat možnosti a způsoby, jak na to. Jinak je to řemeslo jednoduché, protože dnes máme tak dokonalé 3D nástroje, že za večer máte hotové varianty řešení, které jsme dřív pracně malovali a překreslovali týden.

DNEŠNÍ NÁSTROJE

Každé plus má i své mínus. Je nějaká stinná stránka, kterou dnešní technologie přinesly?

Na prvním místě vidím problém v tom, že studenti nevnímají měřítko. Tím, že je všechno na full-screen, nevědí, jak vysoko sedí, jak vysoký je barový pult, když se opřou na panáka. To mám v ateliéru pořád dokola – studenti mi nosí útulné kavárničky o ploše 300 m2. Protože nemají odhad. Leonardův modulor tu pořád je, protože člověk se nezměnil – pořád někam dosáhne, někam vidí, něco slyší. Není jiný prostředek vnímání než člověk. Nechal jsem tedy v divadle vyrobit lehké posuvné panely a ve cvičeních si s prváky stavíme pokojíčky, jako jsem stavěl v televizi. Děláme si etudy, kdy složíme panelákovou ložnici 2 x 3,5 m a řeknu jim: „A teď tu stěnu posouvejte tak daleko, až budete mít pocit, že se v tom dá žít. Potom si to změřte, ať máte v paměti aspoň nějaký rozměr.“

(NE)METODIKA

V jiných školních ateliérech se dělá velké množství prezentací, mají tam přesně rozčleněný postup od konceptu přes základní návrh až k výsledku a ten postup je přesně metodicky vede, aby byl výsledek dosažitelný a praktický. Já však nejsem tento typ. Dělám jen dvě prezentace za semestr a snažím se, aby si každý našel svou cestu. Nikoho nenutím, aby dělal přesně to, co se líbí mně, protože až ti lidé opustí školu, budou muset být schopní udělat něco sami. To znamená, že ode mě potřebují jen podněty. Nepotřebují přesné pevné nástroje.

Já jsem studoval celých šest let u pana profesora Svobody, protože to byl vertikální ateliér, a pak jsem měl v praxi velké problémy, že všichni nebyli takoví, jako pan profesor a já jsem nebyl schopen se s nimi domluvit.

A jaký byl pan profesor?

On byl svůj. Byla to výrazná osobnost a byl velice chytrý. Tehdy jsem si myslel, že všichni, s kým budu pracovat, budou podobní, jenže to tak nebylo. A právě v tom vidím výhodu této fakulty, kde se studenti mohou setkat s řadou různých typů lidí a mohou si vybrat různé učitele, u kterých chtějí studovat. Díky tomu odcházejí do praxe lépe připraveni, než když mají jen jednoho profesora a jedno prizma pohledu na svět.

STUDENTI DŘÍVE A DNES

Dokázal byste srovnat studenty dříve a dnes? V čem se změnili?

Změnili se právě v tomto informačním věku tím, že mnohem víc spoléhají na souhrn informací, které vygooglí a nehledají je uvnitř sebe. Ty vnější nástroje jim to umožňují, takže do toho nemusí vstupovat a investovat tolik lidského sádla. Základní problém je právě v tom lidském sádle. Buď je tou prací člověk posedlý a cítí nutnost si za tím jít a všechno si k tomu vyhledat, anebo si udělá powerpointovou prezentaci plnou referenčních snímků, na kterých se snaží ukázat, že tak nějak by to asi mohlo být. Ale to je jen bublání z mýdla, to není architektura.

V tom vidím dnešní posun. Člověk je od přírody líný a všechny vynálezy jsou určeny k tomu, aby nám zjednodušily život. Nejlepší je nic nedělat, pašíkovat a mít se dobře. Jestliže dnes tyto nástroje máme, kdo by se dřel. To je snad důvod, proč mi ten dnešní přístup studentů připadá víc povrchní.

Ale nemohu jen zatracovat. Účastnil jsem se několika mezinárodních studentských workshopů, kde byli Francouzi, Portugalci, Švédové, Češi a Irové a musím říct, že naši studenti spolu s portugalskými byli nejřemeslnější. Byli oběma nohama na zemi, navrhovali to, co se postavit dá a nevěšeli to na lufthák. Naproti tomu Švédové a Francouzi už ani nekreslili, jen psali eseje a dělali koncepty.

Chcete na závěr něco popřát studentům?

Studentům bych popřál pěknou koupelnu, ve které pod sprchou nápady jen lítají.

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Soukenka (*1953) absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér prof. Josefa Svobody. V letech 1979 – 1983 působil jako scénograf Městského divadla Zlín, v následujících pěti letech byl scénografem a vedoucím umělecko-technického provozu Laterny magiky. Pracoval také jako studiový architekt v České televizi Praha (1988-1991) a od roku 1991 vyučuje na Fakultě architektury ČVUT.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.