Zdeněk Lukeš | Gočárovy domky

Tady je tomu jinak: oba objekty totiž navrhl slavný český architekt Josef Gočár (1880-1945), navíc v kuriózním stylu, kterému se výstižně mezi odborníky říká národní dekorativismus, na počátku 20. let se ale vžil také termín „styl Legiobanky“, podle další Gočárovy slavné stavby v ulici Na Poříčí na pražském Novém Městě. Šlo vlastně o československou verzi mezinárodního stylu art déco, který byl tehdy velmi populární. A v nových samostatných státech, které vznikly po rozpadu Rakousko-Uherska, zvlášť, protože to byla příležitost vyjádřit emancipaci i v architektonických formách; inspirací byla především lidová architektura. Na rozdíl od předcházejícího kubismu se navíc výrazně uplatnily i barvy – samozřejmě u nás to byla červenomodrobílá trikolóra. O tom, že nešlo o československé specifikum, svědčí třeba podobně bláznivé ornamentální průčelí bankovní budovy v Lublani od „slovinského Janáka“ architekta Ivana Vurnika.

Hlavními představiteli dekorativismu byli především úspěšní architekti střední generace – vedle Gočára zejména Bohumír Kozák, Rudolf Hrabě, Otakar Novotný, Jaroslav Syřiště a především Pavel Janák, autor dvou ikonických staveb: krematoria v Pardubicích, což byla taková poněkud přifouknutá perníková chaloupka, a pražské budovy pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta (palác Adrie). Mladí se na „rohlíčkový styl“- jak muGočár - Kbely posměšně říkali - dívali s podezřením a považovali ho jen za jinou verzi přezdobené secese, s níž se hodlali rázně vypořádat. Mezi lidem prostým ale slavil dekorativismus fenomenální úspěch. Konečně něco ryze domácího, z tradic zrozeného, říkali. A tak se domy, pokryté barevnými kroužky, čtverečky nebo obloučky stavěly od Aše až po podkarpatský Chust (tam vyrostla Masarykova kolonie Jindřicha Freiwalda, jejíž dvojče najdete na pražské Ořechovce). Avantgarda ale nakonec slavila přece jen vítězství, neboť čeho je moc, to se lidem rychle přejí, a nakonec i sami protagonisté stylu art déco přešli ve druhé polovině dvacátých let ke konstruktivismu.

Dnes jsme samozřejmě ke kurióznímu dekorativnímu stylu shovívavější a naopak ho považujeme za zajímavé vybočení. I nábytek nebo další designérské prvky jsou v ohnisku sběratelského zájmu, podobně, jako v případě kdysi rovněž zatracované secese nebo kubismu. A obecně samozřejmě také platí: v jakémkoli stylu lze postavit dobré i špatné stavby.

Gočár navrhl v letech 1919-22 kromě velkých bankovních paláců, jako byly pražské budovy Legiobanky a Brněnské banky nebo králohradecké Anglo-československé banky, či rozlehlé třebíčské Vaňkovy továrny na nábytek, také několik provizorních celodřevěných objektů. Byl to třeba československý stánek na mezinárodním veletrhu ve francouzském Lyonu nebo výstavní pavilón spolku Mánes na nádvoří jednoho domu v pražské Vodičkově ulici. A také tři domečky pro správu tehdy nového pražského letiště ve Kbelích. Byly to takové chaloupky se sedlovými střechami, lomenicí a pestrou červenomodrobílou dekorací, tvořenou barevnými terči, obloučky a kosodélníky. Možná vám připadá, že je to poněkud podivný styl proGočár - Legiobanka moderní letiště, ale je třeba si představit, že se tehdy ještě létalo na strojích značně archaických. V jednom domku byla hospoda a já si docela dobře dovedu představit tehdejší piloty, jak si šli dát panáka na povzbuzení, než osedlali své z dnešního hlediska primitivní a nebezpečné stroje. V druhém domku byla kancelář dílovedoucího a třetí zřejmě sloužil jako skladiště. Gočár v areálu navrhl i tři objekty pro první leteckou kancelář, která u nás získala koncesi – Franko-rumunskou vzduchoplaveckou společnost (jeden se na letišti zachoval dodnes v sousedství rovněž původních hangárů).  

V sedmdesátých letech správa tehdy už vojenského letiště chtěla Gočárovy domky zlikvidovat. Jejich význam však už tehdy docenil dr. Zdeněk Veselovský, ředitel tehdejší pražské zoo. Dva domky získal, nechal je rozebrat a znovu sestavit v areálu zahrady poblíž Vltavy. Tam sloužily správě zoo, ale přišly jak o původní vybavení, tak i barevnost – byly natřeny černým luxolem. Veselovský tehdy mimochodem hrdinně zachránil i betonovou plastiku významného, ale tehdejším režimem pronásledovaného sochaře Miloslava Chlupáče, kterou chtěli tehdejší papaláši zlikvidovat. Když zjistili, že stojí v zoologické zahradě, chtěli ji znovu zničit, ředitel ji však nevydal, řka, že opicím a jiným zvířatům snad ideově ublížit nemůže.

Gočárovy domky v roce 2002 těžce poškodila povodeň. Snažil jsem se pak přesvědčit tehdejšího ředitele Petra Fejka, který zoo úžasně povznesl, že by měly být přeneseny na vhodnější místo a opraveny. Dlouho o tom nechtěl slyšet (což dalo podnět k úvahám přestěhovat je na jiné místo v Praze), ale nakonec dal souhlas k nápravě. Úkolu se ujal ateliér KAVA Tomáše Novotného, Marcely Koukolové a Kateřiny Žentelové. Domky se přestěhovaly podruhé, tentokrát do severozápadní vyvýšené části zahrady, odkud je krásný výhled na panorama Prahy. Průčelí byla firmou Gema ART opravena, doplněna o chybějící nebo zničené části a obnovena byla samozřejmě původní barevnost. Na jaře příštího je budeme moci navštívit. V jednom bude občerstvení, v druhém koutek pro děti a fragment pracovny prvního ředitele pražské zoo prof. Jiřího Jandy.

Psáno pro Neviditelného psa