Nezná gender, zlepšuje akustiku a je to umění. Gobelín si razí cestu do interiérů
Tapisérie byla v minulosti přirozenou součástí interiérů. Dnes na ni ale v soukromých i veřejných budovách narazíme jen výjimečně. Díky tkalcovské dílně WNOOZOW, kterou založila Daniela Danielis, se ale možná zase blýská na lepší časy.
Veronika Pařízková, 5. 11. 2026
Pokud jste měli vloni na podzim štěstí a stihli jste výstavu Kláry Hosnedlové v Hamburger Bahnhof v Berlíně, musely vám v paměti utkvět impozantní tkané gobelíny. Dramaticky působící objekty, které visely ze stropu bývalého západoberlínského nádraží, působily jako z jiné galaxie. Nevypočitatelné a nezkrotitelné. Tento „opus magnum“ naší aktuálně nejúspěšnější umělkyně vznikl v československé tkalcovně WNOOZOW. „Od začátku pro nás bylo důležité, abychom při vzniku tapisérií mohli vycházet z materiálů a řemeslných postupů, které patří k naší středoevropské textilní tradici, a zároveň je použít v úplně současném uměleckém kontextu,“ vzpomíná Daniela Danielis na spolupráci s Klárou Hosnedlovou. Kromě výstavy v Berlíně byla výsledkem jejich společné tvorby i dvanáctimetrová tapisérie v New Museum v New Yorku a práce pro výstavu To Infinity v Kestner Gesellschaft v Hannoveru. Celkem 21 velkoformátových tapisérií. Pro Danielu Danielis jde o stěžejní spolupráci. Není to pro ni to ale to nejpodstatnější.
Mnohem zásadnější je pro slovenskou umělkyni hluboké poznání historie tkaní a fungování gobelínových manufaktur. Sama jednu takovou založila v roce 2016 v Karlíně. Jádro tvoří zhruba tři lidé, záleží na počtu zakázek. Existence WNOOZOW pak vychází ze znalostí historických technik i dobového kontextu. Ostatně Daniela Danielis se textilu věnuje i v rámci doktorského studia. Dokáže tak propojit praxi s odbornými znalostmi. „Na tkaní mě přitahuje jeho fyzičnost, pomalost a schopnost uchovávat lidskou zkušenost. Každé dílo vzniká postupným ukládáním nití a nese v sobě čas i dotek člověka. Nechtěla jsem pracovat jinak než předchozí generace ve smyslu odmítnutí tradice. Právě naopak – chtěla jsem zachovat jejich technickou preciznost a znalosti, ale otevřít je současnému umění, designu, novým materiálům a velkoformátovým realizacím,“ vysvětluje svoje nutkání propojovat tradiční techniku se současným uměním.
Tkaní jako reflexe doby
Letos ale svou dílnu v Karlíně, kde vznikala monumentální díla i menší měřítka, musela opustit. Vrátila se na rodné Slovensko, kde ovšem chce v tkaní dál pokračovat. „Manufaktura je úzce propojená s mou osobní praxí, znalostmi a vztahy, proto se přirozeně přestěhovala spolu se mnou. Praha byla místem jejího vzniku a Košice se staly jejím dalším zázemím. Nevnímám to však jako přerušení jednoho příběhu a začátek druhého. Jde o pokračování téže práce v československém geografickém a kulturním prostředí,“ je přesvědčená tvůrkyně.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že textil a tkací techniky nyní zažívají renesanci, Daniela Danielis je přesvědčená, že se nikam nevytratily. Jen nyní na rozdíl od keramiky a skla dostávají více prostoru. Zásluhu na tom má i fakt, že textilní techniky dnes dokážou efektivně sloužit jako trefné a radikální médium pro reflexi doby. „Textil byl dlouho spojován se sférou řemesla, domácnosti, dekorativnosti a stereotypně také s ženskou prací. Současné umění však tyto hierarchie vědomě narušuje. Osvobozuje se od zažitého dělení mezi volným a užitým uměním, mezi řemeslem a intelektuální tvorbou, a odmítá respektovat genderové škatulky,“ vysvětluje textilní výtvarnice, proč se tolik současných umělců obrací zpět k tkaní, vyšívání nebo právě tapisériím. Kromě zmiňované Kláry Hosnedlové už Daniela Danielis na svých strojích tkala práce pro Lucii Jindrák Skřivánkovou, Martina Lukáče nebo slovenskou módní značku Nehera.
Symbióza s architekty
Dílna WNOOZOW má ve svém portfoliu i tapisérie na míru pro soukromé sběratele. Jedna visí třeba i v unikátním prostoru Ovenecká 33, který vlastní Tereza Porybná. S architekty ale zatím tkalcovna intenzivně nespolupracuje. A je to škoda, právě zde se nabízí největší symbióza. „Chtěla bych zkušenosti z uměleckých realizací přenést do navrhování textilních prvků, které nebudou v interiéru pouze výtvarným dílem, ale budou pracovat také s akustikou, tepelným komfortem, členěním prostoru a jeho smyslovým působením,“ dodává Daniela Danielis. Její vize je pochopitelná a logická. Textil a jeho specifické vlastnosti dokáží v minimalistických a strohých realizacích vytvořit intimní a komfortní prostředí. Pro velké a neosobní developerské projekty úplná spása. Velká textilní díla se tak nestávají jen atraktivní dekorací, ale funkčním prvkem, který řeší řadu problematických aspektů moderní výstavby.
„V současné architektuře převládají hladké, tvrdé a vizuálně čisté plochy. Jsou esteticky přitažlivé, ale často poskytují jen málo podnětů pro hmat a ostatní smysly. Ve svém doktorandském výzkumu se proto zabývám otázkou, jak může strukturovaný textilní povrch působit na psychické a fyziologické prožívání člověka. Vycházím z předpokladu, že kontakt s různorodou hmotou a strukturami pomáhá kultivovat naše vnímání a může přispívat k tomu, abychom se v prostoru cítili přirozeněji, bezpečněji a komfortněji,“ vyzdvihuje pozitiva zapojení textilu do architektury Daniela Danielis.
Více k tématu
Pro intenzivnější výrobu velkoformátových gobelínů a tapisérií u nás ale chybí zázemí. Tradiční fabriky, které se tkaní věnovaly ještě za komunismu, zmizely. A ačkoliv stále funguje například Moravská gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí a na výrobce tapisérií můžeme narazit i v Jindřichově Hradci, druhém zásadním místě pro ruční tkaní gobelínů, časy kdy jsme byli textilní velmocí, jsou pasé.
Svoji práci bere Daniela Danielis jako poslání právě proto, že znalosti tradiční výroby tapisérií a gobelínů mizí. „Mnohé dílny, technologie i odborné znalosti byly v Československu přerušeny nebo zanikly. Ve světovém kontextu se však textil jako umělecké, designové i architektonické médium nepřestával rozvíjet. I proto dnes vnímám práci s ním nejen jako své povolání, ale také jako důležitý a smysluplný úkol.“
