Pocta Richardu Rogersovi
Osobní vzpomínka česko-anglického architekta a spisovatele Ivana Margolia na architekta Richarda Rogerse, který zemřel 18. prosince 2021 ve věku 88 let.
Ivan Margolius , 18. 1. 2022
Když jsem v roce 1966 přijel do Británie, patřili mezi největší osobnosti architektury Richard Rogers, Norman Foster a skupina Archigram (Peter Cook, Warren Chalk, Dennis Crompton, David Greene, Ron Herron, Mike Webb). Poté, co jsem v roce 1965 zahájil studium architektury na ČVUT v Praze, ale absolvoval pouze jeden rok, jsem musel v Británii v roce 1967 začít na Polytechnice v Londýně od začátku. Jako studenta v oněch opojných dobách mě v Británii vedle Beatles, Rolling Stones, obchodní ulice Carnaby Street, Flower Power, knih Johna Le Carrého a Alana Sillitoe nebo filmů českého rodáka Karla Reisze smetla i nově vznikající architektura – člověk se zde zkrátka cítil jako ve středu vesmíru.
Richard Rogers se narodil ve Florencii v červenci 1933, ale s rodiči před Mussoliniho režimem odešel do Londýna v říjnu 1938. Inspirován svým bratrancem architektem Ernestem Rogersem absolvoval v letech 1954−1959 studium architektury na škole Architectural Association, které dokončil i přes svou dyslexii.
Roku 1963 založili tehdy dobří přátelé Foster a Rogers společně se svými manželkami Wendy Fosterovou a Su Rogerovou v Londýně architektonickou praxi s názvem „Team 4“. Jejich nejvlivnějším návrhem se v té době stala budova, která předznamenala architekturu high-tech nejen v Británii, ale i na celém světě – továrna Reliance Controls ve Swindonu, dokončená roku 1967. Brzy nato partneři společnou praxi rozpustili a založili si vlastní kanceláře −Norman Foster studio Foster Associates a Richard Rogers společnou praxi s manželkou Su. Jak je vidět na projektu „Zip-Up House“ (1967−69), v domě pro Richardovy rodiče ve Wimbledonu (1968−69) a na střešní nástavbě Design Research Unit v Londýně (1969−71), Rogers se soustředil na prefabrikované stavební systémy využívající panely z polyesterového laminátu vyztužených skelnou vatou (tzv. GRP panely) a sklo spojené neoprenovým těsněním.
Architekti v té době trpěli nedostatkem práce, proto když Renzo Piano viděl rozšíření Design Research Unit, na kterém mimochodem pracoval i Jan Kaplický jako tehdejší Rogersův zaměstnanec, Richarda kontaktoval a navrhl spojit síly. V polovině roku 1970 se dohodli na založení nové kanceláře Piano and Rogers a v roce 1971 se navzdory Richardovým výhradám podílet se na realizaci „kulturního monumentu“ přihlásili do soutěže na Centre Pompidou.
„Soutěž na Pompidou jsme udělali proti mé vůli. Bylo to absolutně proti mé vůli, ale jako dobrý demokrat jsem to tehdy přijal, přehlasoval mě Renzo Piano, moje žena a inženýři (Arups). A tak jsem to udělal, “ řekl Richard v roce 2017.
Více k tématu
K soutěži se také váže pěkná historka. Jak už to u tohoto typu práce bývá, téměř vždy se odevzdává na poslední chvíli. Pravidla soutěže stanovovala, že příspěvky musí být odeslány nejpozději do 15. června 1971. Pár hodin před půlnocí byl vyslán Marco Goldschmied, přidružený partner kanceláře, s kompletním projektem na 24hodinovou poštu na Trafalgarském náměstí. Poštovní úředník na přepážce ale odmítl balík převzít s odůvodněním, že tubus je příliš dlouhý. Marco se tam začal plazit po podlaze, rozbalovat výkresy a stříhat je na menší, přičemž si všiml, že zástupci dvou dalších britských architektonických kanceláří dělají přesně totéž. Tubus s výkresy nakonec poslal, ten se však o 36 hodin později znovu objevil v Rogersově kanceláři se zprávou, že nebylo zaplaceno dostatečné poštovné. Goldschmied, který se za situaci cítil osobně zodpovědný, vyrazil na poštu a požadoval, aby mu dali poštovní razítko se starším datem na základě toho, že se stalo nedorozumění. Přestřelka nakonec vedla ke kompromisu a zásilka mohla být označena rozmazaným razítkem. O týden později do kanceláře zavolali z přímo Francie, že jejich příspěvek nebyl přijat. Rogers tou dobou učil v Portsmouthu. „Zapomeň na to,“ řekl do telefonu filozoficky, „je to propadák.“ Následný telefonát však odhalil, že všechny britské příspěvky byly omylem uzamčeny v tamní kanceláři, ale nakonec se přece jen našly. V polovině července se v kanceláři objevil partner John Young a hledal zde něco dalšího na práci, přičemž uviděl Richarda a Su, jak spolu po kanceláři tančí. Su, zatímco se točila, vyprskla: „Hádej co, vyhráli jsme Pompidou.“
Po dokončení Pompidou v roce 1977 Richard založil kancelář Richard Rogers Partnership, následovaly další projekty, z nichž nejvýznamnější byla centrála pojišťovny Lloyd's na území City of London (1978-86). „Lloyd's se mi líbilo. Pompidou byla nízkonákladová velká kůlna, Lloyd's byl byznys. Chtěli, aby si ji pamatovali, viděli ji a znali,“ komentoval realizaci Richard. Mezi další významné dokončené projekty patřila továrna Inmos Microprocessor(1982−87) a Terminál 5 na letišti Heathrow (1988−2008).
Jako velmi dobří přátelé jsme se s Janem Kaplickým scházeli alespoň jednou měsíčně a většinu času jsme si povídali právě o Richardovi, o jeho životě a práci, která byla nejplodnější a nejvynalézavější v době jeho mládí. Jan se s Richardem dobře znal, vzájemně se navštěvovali a pořádali společné večeře. Kaplický doprovázel Richarda a jeho druhou ženu Ruth na jejich návštěvě Prahy v říjnu 1990. Navštívili tehdy mnoho modernistických budov včetně Černé růže, vily Linhart a Müllerovy vily, které Richard velmi obdivoval.
Jan nám vyprávěl, jak se Norman a Richard lišili ve svých názorech na průmyslový design, například na helikoptéry. Foster obdivoval karoserii s hladkým aerodynamickým designem, Rogers na druhou stranu rád viděl většinu technického aparátu odhaleného – a jako takové se právě tyto postoje odrážejí i v jejich architektonických návrzích.
Richarda jsem osobně poznal v roce 2010 u příležitosti rozhovoru o jeho známosti s Kaplickým, který byl jeho spolupracovníkem v letech 1971−1973. Setkali jsme se v kancelářích Rogers Stirk Harbour, jak se jeho architektonická kancelář dnes jmenuje. Richard byl velmi přátelský a vstřícný, též ho významně potěšilo, že mohl přispět k mé připravované monografii o Janu Kaplickém, náš rozhovor byl velmi poučný. Následně jsme se několikrát setkali především v souvislosti s knihou Jan Kaplický Drawings (Circa Press, 2015, česky Jan Kaplický výkresy) a výstavou JK Drawings, která byla uspořádána v budově Architectural Association na náměstí Bedford v Londýně v únoru 2015. Richard tehdy přišel ve svém barevném oblečení, jak je pro něj typické. Do knihy přispěl úvodem „Vzpomínky na Jana Kaplického“. Je mi velkou ctí, že jsme s Richardem uvedeni jako spoluautoři na něčem tak trvalém, jako je kniha.
Rogersovo mistrovské dílo Centre Pompidou bychom měli oslavovat a přitom mít na paměti, že k realizaci došlo pouze díky rozmazanému datu na razítku z pošty na Trafalgarském náměstí – málokdo to totiž ví. Odpočívej v pokoji, Richarde.
Autor emigroval v roce 1966 do Londýna, v současnosti žije poblíž Bedfordu.
