Prezident má nový řečnický pult. Vladimir 518 vydává knihu o brutalistickém hotelu. Studentka připomíná stromy, které zbyly v Sudetech
EARCH Týdeník: 7 novinek ze světa designu, umění a architektury vybrala vedoucí rubriky Design Veronika Pařízková.
Veronika Pařízková, 26. 10. 2026
Na dotek nedotknutelnosti
Hotel, do kterého se otiskly československé dějiny. I tak je možné vnímat pražský InterContinental na Starém městě. Noví majitelé hotelu, který se dnes jmenuje Fairmont, se rozhodli, že barvitá historie si zaslouží výpravnou publikaci. Oslovili proto vydavatelství Big Boss, v jehož čele stojí znalec brutalismu Vladimír 518. To dalo dohromady tým v čele s historikem Pavlem Vančátem a grafickou designérkou Zuzanou Lednickou a vznikla tak impozantní kniha Příběhy exkluzivity.
Editor knihy Pavel Vančát se rozhodl, že nebude vyprávět jen příběh brutalistní architektury luxusního hotelu. Zajímaly ho detaily - od historek původního personálu, přes otisk hotelu v dobové kultuře po slavné celebrity, které si hotel vybíraly k noclehu, ať už za komunismu nebo ve svobodných „devadesátkách.“
Velkolepá budova vyrostla na vltavském nábřeží v 70. letech minulého století podle návrhu architekta Karla Filsaka a jeho týmu. Od svého otevření v roce 1974 se hotel stal místem, kde se scházela místní smetánka, která obdivovala špičkový design své doby. Publikace na více než 500 stranách představuje sérii zapomenutých vzpomínek, obrazů i nenápadných detailů, které určovaly dobu.
Mohlo by se zdát, že podobný výtvor je jen velkolepé PR pro luxusní hotel. Pravdou ale je, že když začnete listovat stránkami graficky precizní publikace, odkrývá se před vámi fascinující pozadí fungování hotelu, který sloužil jako výkladní skříň československého socialistického „blahobytu“. Po více než padesáti letech, co sem proudí hosté, se mnoho nezměnilo. Snad jen ty uvozovky nejsou potřeba.
Umění z hliníku
Z terasy restaurace Zlatá Praha, která je v nejvyšším patře Fairmontu, lehce dohlédnete i na Pražský hrad. Málokdo z nás asi tuší, že ostroh, na kterém stojí, se jmenuje Opyš. A právě z jeho topografie vyšel designér Jan Plecháč při návrhu nového řečnického pultu pro prezidenta Petra Pavla. Minimalistický kvádr je vyrobený z hliníku a právě vrstevnice Opyše tvoří hlavní dekor, který připomíná vazbu na zdejší historii. Plecháč na návrhu spolupracoval s Danielem Gonzalesem a návrh poprvé představili v rámci letošního DesignBloku.
Zkušeného designéra prezidentovi doporučila dle jeho vlastních slov ředitelka DesignBloku Jana Zielinski. Byla to zjevně správná volba. Jan Plecháč vymyslel objekt, který je důstojný, není prvoplánově okázalý, a přesto v sobě nese autenticitu. Vyrobeny byly tři kusy, každý pro jinou příležitost. Stran designu další body pro Hrad.
Stromy, které nezmizely
Marie Boková je studentkou Ateliéru keramiky a porcelánu na UMPRUM. Nevěnuje se ale návrhům hrníčků nebo figurek, její aktuální práce je velkoformátový reliéf nazvaný Wound is a technology of remembrance (Rána je technologií vzpomínky). Tématizuje v něm stav, který nastal v českém pohraničí, ze kterého byly po válce násilně vyhnány statisíce Němců. A jediné, co po nich zbylo, byly stromy, o které se ve svých zahradách starali. Dva reliéfy z červené a černé ostřené hlíny připomínají techniku roubování, díky níž vznikaly unikátní odrůdy ovocných stromů. Bez péče dnes postupně chřadnou a mizí.
Její práce je k vidění v rámci výstavy Shelter na vyšehradském Bastionu. Doplňují ji sochy a instalace od studentů AVU, UMPRUM, Sutnarky nebo VUT v Brně. Nejen práce mladé studentky vyniká formální vytříbeností a významovým přesahem. I ostatní umělci jako Tomáš Pavlacký, Michael Jan Bublík nebo Vojtěch Hubrant zde vystavují vizuálně silné práce, které by si náš veřejný prostor tak moc zasloužil. Zatím jsou k vidění denně alespoň v Bastionu U Božích muk, a to až do jara příštího roku.
Návrat Valacha
Jožka Baruch byl významný československý malíř, grafik a ilustrátor. Jeho tvorba byla spjatá s Valašskem, jehož tradice, scenérie i každodennost pravidelně zpodobňoval. Zemřel už v roce 1966, ale jeho práce zapomenutá není. Zásluhu na tom má textilní výtvarník Mikuláš Brukner, který úspěšně rozvíjí svoji značku Knit-Art. Ta se věnuje návrhům a výrobě textilií s Mikulášovým autorským dezénem. Visí třeba v populární restauraci Óda a nově i v obchodě Modernista. Ve spolupráci s ním totiž Mikuláš Brukner vymyslel a navrhl sérii pletených gobelínů s motivy inspirovanými právě tvorbou Jožky Barucha.
Absolvent UMPRUM zdatně přenesl folklorní motivy do současného jazyka. Ornamentální tvary a vzory tak sice tvoří dominantní prvek, ale nepůsobí vůbec jako exponáty ze skanzenu. Mladý designér dokázal vytvořit vzory, které vyniknou jak na zdi ve formě nástěnných obrazů, tak jako polstrování na křesla nebo gauče. Gobelíny ve dvou různých velikostech jsou na prodej. Příkladná ukázka toho, jak může současný design staré techniky a výtvarné styly chránit, ale i aktualizovat.
Vtip především
Merche neboli propagační předměty se těší čím dál větší oblibě. Svůj merchandising mají školy, kavárny i železnice. Stát opodál nechtějí ani architekti. Ti ze studia Menu architekti prokázali, že mají rádi vtip a nadhled. Spojili se totiž s výrobcem KnedloZeloWear, který proslul výrobou oděvů s často nekorektními vtipy. Ty se vysmívají společenským konvencím a obracejí kulturní fenomény naruby. Pro architekty ze studia Menu vymysleli trička s nápisem Archicat a obrázkem kočičky, co právě sedí u PC. Pro architekty pochopitelný vtípek, který vychází ze záměny písmena D za T. ArchiCAD je pro většinu architektů nedílnou součástí jejich denní rutiny. Tým architektů z Menu nyní nosí svoji limitovanou kolekci na fotbal, do práce a dost možná i ke klientům. Omezený počet kusů je pak stále ještě ve volném prodeji. Nakonec kočička na tričku je pohlazení nejen pro architekta, ale i pro babičku.
Více k tématu
Men in Black
U povedených promo předmětů ještě chvíli zůstaneme. Novou sérii bločků, propisek a nálepek má i liberecká Technická univerzita a její Fakulta umění a architektury. Zadáním bylo představit pracoviště jako místo, kde se potkávají umělci s designéry. A působit dostatečně kultivovaně a přitom svěže. Výsledek je bezpochyby reprezentativní a řada českých uměleckých škol se může inspirovat. Nás baví hlavně přímočaré nálepky, a i když ta nejvýraznější s Ještědem ještě nemá vyhráno kvůli autorským právům, ta s černým tričkem s nápisem Dress Code: Black dokazuje, že architektů, kteří se neberou tak vážně, je čím dál tím víc.
Poslední slovo?
Jiří Pelcl, zdá se, vůbec nestárne. Spolupracuje s firmami a má čas i na vlastní kolekce. Designér, kterému za čtyři roky bude 80 let, se zkrátka do důchodu nechystá. Potvrzuje to i nejnovější série váz, která vznikla pro olomoucký mimokolektiv.
Skleněné objekty budou prezentovány v rámci výstavy Vázy (žádnou výstavu jsem už nechtěl), která potrvá až do 22. prosince. Síla jednotlivých kusů je v nekonvenčním propojení skla a kovu. Vznikly tak výrazné práce, které svojí estetikou vybočují ze současné lokální tvorby. A to je na Jiřím Pelclovi právě neuvěřitelné. Na rozdíl od svých vrstevníků dokáže být stále relevantní. Pro neznalé kolemjdoucí bude dost možná překvapením, že autor těchto moderních váz má ročník narození 1950.
