Zdeněk Lukeš | Vladimír Karfík

Narodil se ve slovinské Idrii, studoval na pražské technice a po krátké praxi u stavitele Antonína Belady se vydal do světa – nejprve do Francie. Jak mi vyprávěl, československá koruna měla v polovině dvacátých let takový kurs, že v Paříži, kde frank neustále devalvoval, mu ji doslova trhali z ruky. Setkal se tam ovšem s celou plejádou skvělých umělců, navštívil i poněkud výstředního Adolfa Loose nebo bratry Perrety, u nichž tehdy pracoval Karfíkův starší kolega Bedřich Feuerstein, ale nakonec zakotvil právě na Feuersteinovo doporučení u fenomenálního Švýcara Le Corbusiera – vyučeného hodináře, ale jednoho z největších vizionářů mezi architekty dvacátého století.

A jaký byl Le Corbusier? V našem rozhovoru z konce 80. let (viz Revolver revue 42/2000) mi Karfík řekl: „Choval se vlídně, ale na rozdíl od jiných architektů nedokázal navázat skutečně přátelské styky, tu a tam cosi vyložil, ale velmi krátce. Já mu někdy položil otázku a on mi odpověděl velice zajímavě… Když ale vydržel souvisle vyprávět pět minut, bylo to moc.“ Mladý Čechoslovák kreslil tehdy plány poněkud výstřední vily Boulogne pro hudebníka, jehož pracovna měla půdorys koncertního křídla. Dům ale nebyl nikdy postaven.

V Paříži mohl Karfík navštívit i významnou akci – Světovou výstavu dekorativních umění v roce 1925. Tam ho nejvíc zaujal Le Corbusierův novátorský pavilon L´Esprit Nouveau, Melnikovův ruský konstruktivistický stánek – podle Karfíka „nejmodernější, co se tehdy vyskytovalo“ a pochválil i československý, postavený dle Gočárova návrhu: „Interiér toho českého pavilonu byl nedotažený, ale samotný Gočárův pavilon byl dobrý pokus o modernu,“ komentoval výsledek.

Karfík ale ve francouzské metropoli nezůstal dlouho. Táhlo ho to do Ameriky, kam se dostal prostřednictvím Masarykovy akademie práce. Pracoval nejprve v Chicagu u firmy Smith Gardner Erikson, kde si mimo jiné získal respekt i díky československému vynálezu – tzv. versatilce firmy Koh-i-noor s vysunovací tuhou, což tehdy Američané neznali a používali jen klasické tužky. Později přešel k známé firmě Holabird a Root, která stavěla mrakodrapy. Ale nakonec se mu shodou náhod vyplnil sen, když mohl nastoupit ve studiu nejvýznamnějšího amerického architekta minulého století Franka Lloyda Wrighta. Prostřednictvím majitelky obchodu se slovanským folklórem, kam chodila nakupovat Wrightova žena, se seznámil s ní (dával jí pak hodiny klavíru) i se samotným Wrightem. Ten měl tehdy poměrně malé studio, kde zaměstnával mladé architekty z různých zemí. Karfík se osobně podílel na stavbě proslulého studia Taliesin West v arizonské poušti, kde trávili zimní období. U Wrighta kreslil český architekt například perspektivu nikdy nepostaveného Gordonova planetária v Sugar Loaf, kde se objevuje oblíbený motiv spirály, jenž pak americký architekt použil u návrhu Guggenheimova muzea v New Yorku. Bohužel na přelomu dvacátých a třicátých let byla v USA krize, a tak nakonec Karfík podlehl lákavé nabídce Baťovy firmy a vrátil se domů. Francouzská a zejména americká zkušenost byla samozřejmě tím nejlepším doporučením, a tak se brzy stal šéfprojektantem Baťovy projekční kanceláře ve Zlíně.

Baťova pojízdná pracovna

Zlínský pobyt byl opět velkou výzvou. Karfík se uvedl návrhem interiérů „amerického“ hotelu, kde má každý pokoj tehdejšího Společenského domu vlastní koupelnu a WC, což bylo tehdy v Evropě neobvyklé. Ve Zlíně se po letech znovu sešel s Le Corbusierem, který pro Baťu navrhl několik zajímavých projektů, bohužel poněkud výstředních, takže se nedočkaly realizace. To byl i případ pavilonu na světovou výstavu do Paříže v roce 1937. Karfík vzpomíná, jak Švýcar kreslil plány barevnými pery na ubrousky v kavárně Společenského domu: „Trochu se to na těch servítkách rozpíjelo a vypadalo to úplně umělecky.“

Vladimír Karfík projektoval továrny snad na všech světadílech, Baťovy obchodní domy, z nichž nejhezčí stojí v Brně, Liberci, Bratislavě a holandském Amsterodamu. Taky rodinné domy, kulturní stavby, ba i kostely – vše v jednotném baťovském konstrukčním systému. A nakonec i zlínský mrakodrap (tehdy druhá nejvyšší evropská budova) s legendární pojízdnou pracovnou, dnes kvalitně opravený pro sídlo hejtmanství.

Po válce působil na fakultě v Bratislavě a jako hostující profesor v La Valettě na Maltě a ještě na stará kolena postavil maltské prezidentce pěknou rezidenci. Poct se u nás ovšem dočkal až po roce 1989. Bylo mu už přes devadesát, když se vypravil do USA, prohlédnout si stavby, které znal z mládí, i Baťovu továrnu, již sice nakreslil, ale nikdy ji neviděl postavenou. Když se vrátil, uspořádal na Obci architektů přednášku, v níž s vtipem i uznáním komentoval nejnovější americké stavby té doby. Nestárnoucí pan architekt byl prostě úžasný, plný života a hlavně připraven kdykoli přidat nějakou vtipnou historku. Třeba o tom, jak měl řezat prkna na stavbě Wrightova studia v arizonské poušti. Trochu se přitom zamyslel nad nějakým návrhem, který se mu rodil v hlavě, když přiběhl správce a křičel „Copak neslyšíte, že je tam hřebík a vy ho pilujete tou pilou!?“ a Karfík na to: „Sakra, já si nevšiml a málem jsem zruinoval ten hřebík.“ A správce se chytil za hlavu a zaječel: „Tady Karfík říká, že zruinoval hřebík, a přitom ničí tu krásnou pilu!“

Psáno pro Neviditelného psa Foto: archív autora