EARCH crash test: otestovali jsme prodejnu v Seči od Žalský Architekt. Jak funguje ambiciózní večerka v ostrém provozu?

Pondělí, 17. Červen 2019 - 0:01
| Napsal:

Jak by svět vypadal, kdyby každá večerka měla svého architekta? Po návštěvě v Seči můžeme říct: líp než teď. Jen by tam možná bylo ještě větší vedro.

Samoobsluha v Seči od Žalský architekt © Karolína Vránková
Fotoalbum: 

TEPLO

„Teplo, moc teplo,“ říká pan Le Anh Tuan za pokladnou večerky – venku je třicet stupňů a velkým střešním oknem slunce pere i dovnitř. Dělá tu teplo, ovšem i světlo. Horní světlo, které nasvěcuje sojovky, pantofle, kočičí žrádlo a další typický  sortiment vietnamských prodejen jemně jako Monu Lisu. Jsme v architektonicky asi nejambicióznější tuzemské večerce. Nachází se v Seči ve východních Čechách a navrhl ji pražský architekt Jan Žalský.

Architektonický koncept se opírá právě o osvětlení střešním otvorem. Tradičně má sice mít obchod úpravné výkladce, ale správný obchodník na ně nevěří. Radši je zalepí a regály pěkně po obvodu, ať se tam vejde co nejvíc zboží. Architekti z toho udělali ústřední princip, výlohy nahradilo střešní okno a pod ním se otevírá efektní pohled do dřevěné konstrukce střechy.

Má to vlastně jen jednu vadu. Velká díra ve střeše vyplněná jenom polykarbonátem z dělá z obchodu skleněné peklo. Pod střešním otvorem visí teď povlaky na peřiny, aby tu byl aspoň trochu stín. „Máme dvě klimatizace, ale nestačí, moc elektriky,“ říká ještě pan Le Anh Tuan. Brzy by měla přijet firma s antireflexní barvou a okno natřít, což asi moc nepomůže. Architekti sehrají zásadní roli při řešení klimatických problémů, opakuje se v poslední době neustále. V Seči to zrovna nevyšlo.

 

ČÍŇANSKÁ STŘECHA 

Seč je městečko s příběhem. Má tisíc sedm set obyvatel, ale prošly jí tisíce dalších – hlavně socialistických kádrů. V roce 1953 tady vznikl československá verze Artěku, tábor pro ty nejpionýrštější pionýry. Později se přeměnil na středisko pro největší superstar SSM, kteří se tu připravovali na studia v Moskvě a další zářivou kariéru. Ještě po revoluci tu ve svazáckých objektech jely diskotéky jako v Rimini. Zaměstnanci tábora bydleli v malých panelácích na Sídlišti 9. května, které je dnes už trochu vetché, asi jako sepraná svazácká košile. Ale stále slouží. Kromě paneláků je tady také sběrný dvůr, garáže, stavebniny a ještě zbyla spousta nevyužitého místa. A právě tady vznikla nová prodejna.

Ovšem pozor, i žlutý sídlištní trávník patří pod správu CHKO Železné hory. A ta trvá na tom, že na tomhle sídlišti se bude zachovávat „venkovský ráz architektury“ a že ploché střechy jsou sem „zcela nevhodné“. Jako mnoho chráněných krajinných oblastí má i tato svou brožurku, a té se drží. Kreativního architekta ovšem chákáočko stejně neohlídalo, takže sedlová střecha, kterou předepisuje, stejně nevznikla. Místo toho zde máme střechu valbovou, nahoře plochou, protože je tam právě střešní okno. „Taková číňanská,“ hodnotí střechu muž na choperu, který se tu stavil pro cigarety. 

Něco na tom bude, prodejna se svou symetrickou kompozicí a přesahující střechou vypadá trochu jako čínský pavilon. Před sebou má zametený plácek se se stromy a dodává tomuhle prostranství mezi sběrňákem a panelákem něco zenového. I večerka může přinést svému okolí harmonii a mír. Óm.

ŠETŘENÍ

Nedaleký komplex bývalého SSM tábora by vydal na zvláštní kapitolu, dnes slouží jako trochu děsivý betonový domov pro důchodce, lidi s postižením a dlouhodobě nemocné. Jeden jeho klient právě přichází. „Hezký to bude. Až to omítnou,“ míní pán. Neomítnou. Pána to nepřekvapí: „Nojo, šetřej.“

Šetření je rozhodně silným motivem téhle stavby. Investor Zdeněk Bulíček byl majitelem stavební firmy, vlastní v okolí řadu nemovitostí a ekonomika je motorem jeho konání. I proto má večerka 199 metrů čtverečných – největší možná plocha, aby mohla mít otevřeno o svátcích. Zdeněk Bulíček má ovšem také slabost pro architekturu a dodnes vzpomíná, jak byl v mládí stavbyvedoucím v Praze, když architektka Věra Machoninová stavěla na I.P. Pavlova Teplotechnu. Výsledkem je spolupráce s architektem Janem Žalským, která trvá už od 90. let. (část projektů dobu spolu s architektem Petrem Pinkasem). Může tvořit, ale musí šetřit.

To je i případ večerky. Hlavní materiál jsou betonové tvárnice (neomítnuté) a dřevo (neohoblované). Z neohoblovaných smrkových latí jsou i vazníky střechy, pospojované jsou plechovými spojkami. Kabely vedou elektřinu k zářivkám. Není to zrovna jemná práce a šetření je tu vidět trochu moc. Kvůli šetření se také místo dobře zastíněných střešních oken použil plast. „Teď se nám to trochu vymstilo,“ připouští pan Bulíček. Souhlas s panem Bulíčkem. 

PROBLÉMY SVĚTA

A je tu ještě jeden důležitý bod celé koncepce. Součástí budovy je byt pro obchodníka, který přiléhá přímo k prodejně. Má obytnou kuchyni, ložnici a francouzské okno, kterým lze vyjít na sídlištní trávník jako na předzahrádku. Paní pana Le Anh Tuana už tu má i skleník, a je to asi maximum komfortu pro rodinu, jejíž jeden člen se vždycky musí nudit za kasou. 

Čímž se vracíme znovu na začátek. O architektech se mluví jako o profesi, která svými nástroji může pomoct řešit problémy světa. Myslí se většinou na věci jako již zmíněné globální oteplování, urbanizace, chudoba nebo třeba vzpoura robotů. Oproti tomu je maloměstská prodejna trochu menší kalibr. Ale i tady může zafungovat koncepční architektonické uvažování. Dá se zkvalitnit život jedné vietnamské rodině a poněkud vylepšit jedno špatně definované rozbité prostranství na sídlišti. Obojí se v tomhle případě povedlo. Nevyšlo to jenom s tím horním osvětlením. Je tu opravdu moc moc teplo. Ještě že mi pan Le Anh Tuan věnuje ledovou kávu Mr. Brown.