Luigi Moretti: Kontroverzní charakter italské moderny

Středa, 3. Duben 2019 - 8:12
| Napsal: | Zdroj: ARCHITECT+

Tvorbu Luigi Morettiho jsem měl to štěstí poznat ve vší jeho rozmanitosti a komplexnosti. Od racionalistických začátků až po jeho vrcholné organické období byl Moretti architektem smělých myšlenek a odvážných řešení.

Šermířská akademie na Foro Italico © Adam Štěch
Fotoalbum: 

Architekt Luigi Moretti prožil téměř celý život ve stejném římském činžovním domě, ve kterém se narodil v roce 1907. Narodil se do dynamického a rozporuplného období dvacátého století, doby změn, které budou charakterizovat i jeho architektonický vývoj. Během své kariéry se proslavil především jako mistr působivých organických forem, které zhmotnil v řadě projektů rodinných domů, obytných budov, bank, hotelů i kancelářských komplexů po celém světě.  

Racionalismus a fašismus  

Ještě před tím, než se Moretti stal jedním z předních představitelů římské poválečné moderny, prošel si velmi překotnou kariérou, kterou započal už ve třicátých letech minulého století. V roce 1929 dokončil svá studia na Královské akademii architektury v Římě a jako profesionální architekt vstoupil na scénu ve velmi neklidném období. To reflektuje zejména jeho raná tvorba, která se nese ve znamení vlády fašismu a italského vůdce Benita Mussoliniho. Ten ale na rozdíl od ostatních velkých diktátorů té doby moderní architekturu podporoval a využíval ji ke své propagandě. Italský racionalismus dospěl během poloviny třicátých let ke svému vrcholu a v odlehlých částech země hrál důležitou roli jako posel moderní společnosti. Mussolini budoval nové pošty, nádraží a kulturní paláce. Moretti se zařadil mezi přední racionalisty, jako byly Giuseppe Terragni, Angiolo Mazzoni, Marcello Piacentini, Giuseppe Pagano nebo Adalberto Libera. Ti všichni jsou autory nového monumentálního racionalismu, ve kterém se strohé formy a antická vznešenost spojila v ohromující zážitky, zhmotnily se ve stavbách lemovaných dlouhými stíny připomínající výjevy z metafyzických obrazů Giorgia de Chirica.  

V této době navrhl Moretti jedno z nejelegantnějších děl vrcholného italského meziválečného racionalismu. Jedná se o L'Accademia di scherma (Akademie šermu) z roku 1936 na tehdejším Foro Mussolini (dnes Foro Italico) v Římě. Mramorem obložený horizontální kvádr je čistě bílou oslavou geometrie s otevřeným sálem zaklenutým organicky prohnutou křivkou stropu. V sousední budově tělocvičen a bazénu navrhl Moretti působivé interiérové mistrovské dílo: tělocvičnu samotného Duceho Benita Mussoliniho. I přesto, že se původní podoba interiéru dodnes nezachovala, prostor neztrácí noblesu. Mozaikové podlahy, expresivní kresba mramorových desek a především odvážné točité schodiště dominují tomuto nekonvenčnímu interiéru k oslavě těla i ducha. 


Tělocvična Benita Mussoliniho z roku 1936 je dekorována mozaikou a bílým mramorem © Adam Štěch

Před válkou se Moretti stihl ještě zúčastnit soutěže Palazzo Littorio a zároveň spolupracoval s architekty Farielloem, Muratorim a Quaronim na některých částech výstavního komplexu EUR. Jeho projekt Imperiálního náměstí však nebyl nikdy dokončen a stal se po válce základem pro Grattacielo Italia od Luigi Mattioniho. Své prominentní zakázky získával Moretti především díky blízkému přátelství s celou řadou členů fašistické strany a důležitých novinářů. Mezi lety 1942 a 1945 zmizel z veřejného života. V roce 1945 byl nakrátko za svou spolupráci s fašismem zatčen a chvíli držen ve věznici San Victor.  

Pionýr postmoderny a autor skvostných vil  

Po válce se Morettimu podařilo vymanit se ze své kontroverzní předválečné činnosti. Stal se jedním z nejaktivnějších římských architektů. V roce 1949 navrhl ikonickou obytnou budovu Il Girasole (Slunečnice), která je pokládána za raný příklad postmoderny. Alespoň tak o ní píše Robert Venturi ve své vlastní stati Complexity and Contradiction in architecture. Švýcarský teoretik Stanislaus von Moos zase dokonce hovoří o podobnosti Il Girasole k Venturimu domu pro jeho matku ve Filadelfii, a to především v podobě duality uprostřed rozdělené fasády. Toto rozdělení fasády umožnilo Morettimu vytvořit krásný vstupní prostor do domu, kterému dominuje rovné schodiště uprostřed. Zaoblené hrany skleněného zábradlí naznačují další směřování Morettiho formálního vyjádření.


Bytový dům II Girasole s odvážným členěním fasády © Adam Štěch

O pár let později si totiž Moretti osvojuje nový výtvarný jazyk. Začíná se zajímat o obloukové formy a dynamické křivky, které nejvýrazněji uplatní ve skupině soukromých vil postavených v přímořském letovisku Santa Marinella. 

Vily La Saracena a Califfa byly ve své době otisknuty na stránkách prestižního časopisu Domus a dodnes vzbuzují tyto kruhovými křivkami definované stavby emoce. Vila La Saracena, dokončená v roce 1957, je prvním ze tří domů, které Moretti v Santa Marinella postavil. Architekt navrhl tento prostorný dům pro majitele novin Il Messaggero, Francesca Malgeriho. Jedná se o kompozici protínajících se zakřivených forem s drsným povrchem, která připomíná tradiční středomořskou architekturu. Hlavní obytná část je umístěna v jednopodlažním křídle, které se kompaktně propojuje s dvoupodlažním prostorem s ložnicemi.  

Sochařské linie schodiště v této části jsou obzvláště působivé. Celý interiér byl původně zařízený rustikálním nábytkem, některé kousky zůstaly v domě dodnes. Dlažba má romantický květinový motiv. Kovová brána nacházející se pod domem jako vstup na pláž byla navržena sochařkou Claire Falkenstein. Na svém místě ale už bohužel dávno není.


Mohutné oblé tvary definují architekturu vily La Saracena © Adam Štěch

Moretti se během padesátých let ale nezajímal jen o architekturu. V roce 1950 založil časopis Space, který vycházel do roku 1953. I přesto, že vyšlo pouze sedm čísel, publikace měla nemalý význam. Moretti se na jejích stránkách zabývá nejenom architekturou a designem, ale také výtvarným uměním, divadlem a filmem. Zabývá se obecnou teorií prostoru a odkazuje se k dynamice římského baroka. V roce 1954 založil Moretti vlastní uměleckou galerii Space a navázal spolupráci s výtvarným kritikem Michelem Tapié. S ním založil Center of Aesthetic Research, které fungovalo až do roku 1987.  

Pozdní tvorba a lázeňská krajina  

V šedesátých letech realizoval celou řadu staveb v Římě i po celém světě. Navrhoval obytný a kancelářský komplex Corso Italia v Miláně, postavil obytný komplex San Maurizio a navrhl věž burzy v Montrealu. V roce 1962 realizoval slavný administrativní komplex Watergate ve Washingtonu a začal pracovat na projektech v Kanadě a na Blízkém východě. Zároveň pracoval pro celou řadu organizací a institucí, včetně Societá Generale Immobiliare, s městem Řím a ministerstvem veřejných prací, podílel se na rozsáhlých rezidenčních projektech a olympijské vesnici v Římě v roce 1960. Zároveň usilovně pracoval na projektech pro Alžírsko, Kuvajt, USA nebo Paříž. Moretti zemřel v roce 1973 na zástavu srdce uprostřed práce.  

Mezi jeho méně známá díla pozdního období patří lázeňská kolonáda ve Fiuggi. Nachází se asi dvě hodiny jízdy vlakem a autobusem od hlavního města Itálie. Malebné horské městečko se během minulých staletí proslavilo svou minerální léčivou vodou Acqua di Fiuggi. Ta ve 14. století vyléčila i samotného papeže Bonifáce VIII. A právě po něm je pojmenovaný jeden z nejslavnějších pramenů tohoto lázeňského města. Onen pramen vyvěrá na kolonádě, kterou zde mezi lety 1964 a 1965 Moretti navrhl. Kolonádu tvoří několik betonových objektů expresivních forem. Dvě kolonády stojící naproti sobě tvoří hlavní veřejný prostor. Jsou zastřešeny betonovými skořepinami s rozměrnými převislými plochami. Tyto kolonády pak vedou k samotnému hlavnímu prameni, který tvoří soustava kruhových objektů navršených na sebe a zastřešených dynamickými betonovými konstrukcemi. Moretti zde pracuje jako virtuóz formy vytvářející dokonalé proporce monumentálních forem. Zároveň do betonu otiskl výrazné dekorativní prvky, jako jsou například geometrické rýhy na betonovém zábradlí schodiště. Jeho realizace lázeňské kolonády je unikátní stavbou, která propojuje architekturu s krajinou a vytváří osobitou variaci krajinářského umění.


Exteriér bytového komplexu San Maurizio © Adam Štěch


Rozehraná architektura lázeňské kolonády Bonifáce VIII. ve Fiuggi © Adam Štěch

Tento článek byl převzat z časopisu ARCHITECT+.