Rozhovor s Bohuslavem Blažkem nejen o sociální ekologii

Pondělí, 8. Listopad 2004 - 10:30
| Napsal:

Mgr. Bohuslav Blažek * 18.10.1942 v Praze Vystudoval filmovou a televizní dramaturgii na FAMU a filosofii a psychologii na FF UK v Praze Ředitel nadace EcoTerra od r. 1991 (r. 2002 se transformovala na stejnojmennou nástupnickou organizaci EcoTerra o. p. s.) Místopředseda Spolku pro obnovu venkova od r. 1994 Ashoka Fellow od r. 1996 Vyučuje sociální ekologii na fakultě architektury ČVUT a na katedře divadelní antropologie DAMU.

Fotoalbum: 

Můžete stručně představit sociální ekologii?

Sociální ekologie je vědní obor, který má tolik tváří, kolik pracovišt a v krajním případě kolik badatelů se jím zabývá. Narozdíl od příbuzné (celkově více biologicky laděné) humánní ekologie tento obor nepořádá mezinárodní konference ani nevydává mezinárodní časopis. Všechna nejznámější pracoviště, v Irvine (Kalifornie), Frankfurtu nad Mohanem, Hawkesbury (Západní Sydney) nebo - pro svou ideologičnost pro mě nepřijatelné - v Plainfieldu (Vermont), dělají, jako kdyby existovalo jen to jejich. Mezi Evropou a Amerikou zeje informační propast, zvláště směrem z Ameriky: ty tam jsou doby, kdy američtí badatelé četli evropskou literaturu v několika jazycích, teď si nanejvýš počkají na překlad nebo na to, až dotyčný autor emigruje a amerikanizuje se.

Takto popsána se sociální ekologie může jevit jako trapný chaos. Na druhé straně lze říci, že v ní panuje mimořádná pluralita a většina jejích stoupenců přispívá k rodícímu se vědním paradigmatu daleko důsledněji než kterákoli jiná mně známá věda. Reflexe zodpovědného počínání odborníka je její zásadní součástí.
Ne ve snaze o centralizaci nebo střechovou organizaci, ale kvůli horizontální komunikaci jsem se před prázdninami pokusil vyhledat na internetu všechny vysokoškolské pedagogy u nás, kteří se k tomuto oboru hlásí, a oslovil jsem je. Našel jsem jich přes deset. Jeden byl překvapen, že toto sousloví je v popisu jeho předmětu na školních stránkách, asi polovina z nich připustila, že bychom se mohli sejít, živý zájem o setkání jeví jen dva.

Každému, kdo tedy chce tento obor poznat v mé verzi, mohu nabídnout svou knihu Venkov/města/média (Sociologické nakladatelství, Praha 1989). Koho zajímá celosvětový přehled oboru od předchůdců po současné klíčové postavy - pokud je mi známo první svého druhu na světě -, toho odkazuji na cyklus Čtení ze sociální ekologie, který běží od 6/2002 v brněnském dvouměsíčníku ERA21.

Vyučujete tento obor na FA ČVUT. Co může sociální ekologie nabídnout budoucím architektům?

Pomůže mu zahrnout do konceptu profesionality architekta jeho schopnost vést skutečný dialog s klientem. To není jen otázka zdvořilosti nebo dokonce pouhé módnosti - mnohému architektovi se tím napravuje odlidštěná hierarchie cílů. Přestává stavět pro soutěže a nablýskané časopisy, a začíná řešit projekt od problémů v dané lokalitě (kdo to dělá i bez sociální ekologie, smekám před ním).

Jaké jsou praktické výstupy vašeho kurzu?

Každým rokem učím jeden semestr a nakonec jsem se smířil s tím, že vyhovím všem zájemcům, jichž bývá až kolem 90. Tím se bohužel snižuje možnost vyzkoušet si sociálně ekologické techniky přímo v posluchárně, což jde tak do 15 - 20 lidí (nebo jejich dvou- až třínásobku při dělení do podskupin). Tento ústupek jsem zčásti udělal proto, abych oslovil větší množství studentů, ale také ze smutnějšího důvodu: čeští vysokoškolští studenti postupně ztrácejí zájem o dialogické formy výuky, které jim začal nesměle nabízet návrat k demokracii. Pozoruji to zejména na FAMU (kde paralelně učím): když přítomné vyzvu k hravému dialogu a generování nápadů, cítí se být přímo atakováni. Největší ohlas mám, když přijmu roli baviče a vyprávím jim cosi „učeného“ a zároveň dostatečně zajímavého. Cítím, že role vzdělance je v jejich očích stejně cenná a stejně kuriozní jako třeba role artisty: na chvíli tuto zábavu ocení a pohodlně se usadí v židlích, ale představa, že by kvůli podobnému výkonu měli dodržovat jakousi celoživotní řeholi permanentního vzdělávání, publikování a polemizování, je naprosté většině dnešních studentů cizí.

Já teď tento fenomén popisuji. Pravda, pokud je spojen s poleháváním po lavicích, čtením novin, pozdními příchody a předčasnými odchody, je to pro pedagoga zraňující (z rozhovorů s kolegy i na jiných školách vím, že jde bohužel o jevy značně rozšířené). Zároveň si však stále více uvědomuji, že tuto zpětnou vazbu musím brát především jako naléhavou výpověď o tom, že monologický model výuky je mrtvý, škodlivý, deformující. Pohybujeme se v kamenné škole, která je stejně duchovně vyprázdněná jako kamenné divadlo nebo kamenný kostel.

Mimochodem, jaký máte názor na FA ČVUT?

Mám rád studentský svět, každým rokem mě vždy několik studentů překvapí hloubkou, do jaké podněty z mé vyuky domýšlejí, a elegancí, s jakou je formulují. Na druhé straně mě rozesmutňuje, že každým rokem vznikne nějaký upatlaný tahák a možná polovina často i dost inteligentních studentů z něj pak při písemné zkoušce opisuje chyby v cizích slovech a jménech i vyslovené logické a obsahové nesmysly.

Nejšťastnější jsem, když se mi po čase ozve nějaký student, z něhož mezitím vyrostl plnokrevný architekt, a přizve mě ke spolupráci. Z doby občasných působení na UMPRUM to jsou architekti Brotánek a Caban, z FS ČVUT (kde jsem také nějakou dobu učil) ing. Bodlák a z FA ČVUT architekti Okamura a Wertig. Přesvědčují mě o tom, že výrazná tvůrčí osobnost v architektuře může vyzrát jak díky škole tak navzdory škole.

Ještě bych se jednou větou vrátil k Vaší předchozí otázce: Dalo by se shrnout, že praktických výstupů je tolik, kolik si jich který student vezme. Co je největším problémem FA ČVUT?

Každým rokem seznamuji studenty se sociálně-ekologickou metodou šetření problémů tím, že ji společně aplikujeme na tuto školu. V posledních letech přibývá stesků na to, že pedagogové nesledují obor, neumějí přednášet a nevstupují se studenty do dialogu. Studenti se vždy dlouho odhodlávají zpracované výsledky předat škole, ale ať už tak nakonec učiní nebo ne, vyjde to nastejno. Škola je setrvačný kolos. A to je možná její největší problém.

Několik let marných pokusů uplatnit na této škole projekt (na jeden z nich jsem i získal grant), jehož osou by byl dialog mezi studenty, studentů s pedagogy a architektů se zainteresovanou veřejností, mě nakonec přivedlo k radikální pedagogické inovaci: těžiště svého působení jsem (také díky grantu od Nadace Jana Husa) přenesl mimo školu, do komunikace s mladými lidmi, kteří nemusejí chodit do mého předmětu ani nemusejí být na škole, kde učím, ba dokonce mohou být momentálně kdesi „v luftu“ - někteří mě oslovili proto, že se mé knihy ocitly v jejich studentských pracích, jinde jsem byl v roli konzultanta, vedoucího práce nebo oponenta, jiní zase se mnou udělali interview nebo mi nabídli spolupráci. Jejich společným rysem je, že je vzrušuje vytvářet dialogické komunikační prostředí pro jiné (pořádají semináře nebo workshopy, diskuse ke svým filmům, vedou někdy i několikeré webovské stránky, jeden organizuje putovní výstavu...). Nazval jsem si je komunikátoři. Shodou okolností k nim svého času patřil jeden z otců e-architekta, můj někdejší student Petr Vaněk, z mladých architektů je to kromě Martina Svitáka (studenta liberecké architektury) dnes již absolvent FA ČVUT Marek Lehmann nebo nejnověji student Martin Kožnar. Těší mě, jak se do kritického vnímání architektury vložili i studenti jiných škol jako Michal Josephy nebo Jan Šípek.

Jakou pozici má dnes podle Vás architektura ve společnosti?

Takovou, jakou si zaslouží. Ví se, že se v ní točí velké peníze, ale je zřejmé, že se sama vyčlenila z kulturního dialogu. Snad hlavně kvůli těm velkým penězům totiž de fakto nepřipustila rozvoj architektonické kritiky, čímž zjalověla. To, že v architektonických časopisech vycházejí obsáhlé materiály o nových stavbách, jejichž těžištěm je sebechvála autorů a doplňkem ódy od spřátelených teoretiků, je panoptikální. Tomu odpovídá i způsob vizuální prezentace architektury - bez lidí, nedotčená každodenním životem, až pornograficky nasvícená. Absurdní je, že v den otevření Zlatého anděla se promítal oslavný „dokument“ o jeho vzniku. Jen aby nikoho ani nenapadlo vnímat po svém.

Snažím se tomuto přístupu čelit senzibilizací uživatelů, například na studentském webu http://www.ideon.cz cyklem Kurs problémového vnímání, jehož první dva díly se týkají právě tohoto smíchovského útvaru (cyklus byl podpořen Nadací Jana Husa) nebo filmem Komu patří architektura? (natočeným pro ČT2 za podpory Nadace české architektury). V každém z těchto projektů spolupracuji s jedním z komunikátorů: Ideon vydává student architektury Martin Sviták, kameramanem filmu byl tehdy ještě čerstvý absolvent FAMU dokumentarista Martin Mareček.
Zaposlouchejte se někdy do veřejných vystoupení hvězd české architektury. Nedokončené věty, vybočení z vazby, slovní vata, narážky, nadávky, škleby... Že se na ně valí kalný proud, který se nedá charakterizovat jinak než jako žvást, nechává posluchače většinou v klidu. Nabídl jsem již dvěma architektonickým časopisům cyklus, ve kterém bych analyzoval diskurs psaní a myšlení o architektuře v nejslavnějších knihách současnosti, ať už od architektů nebo nearchitektů. Nebyl zájem.

Jakou roli sehrávají ve vnímání architektury média?

Se studenty architektury probírám hlavně dvě ze systémových úrovní dneška, venkov a města. V posledních létech je však spontánně zajímá stále víc i dominantní - zatím systémově nejvyšší - úroveň, média. Média mohou architektuře pomoci probudit její kritickou sebereflexi, což se zatím u nás moc neděje, nebo mohou architekty utvrzovat v jejich samolibosti, tendenci poučovat, v lichocení bohatým a v koketování s „ekology“ - toho jsou plné nedělní přílohy deníků. Rozhovory s architekty tam bývají podobně chytré jako rozhovory s jejich klienty-celebritami. Nezůstávám pouze u dojmů, věnoval jsem rozboru těchto projevů analytické články (v Kritické příloze Revolver Revue i na www.ideon.cz).


Neomezoval bych ale roli médií ve vztahu k architektuře na její vnímání - zejména pokud se tím jako obvykle myslí osvěta laiků, aby ji vnímali „poučeně“. Ve svých projektech se snažím otevírat oči přemýšlivým laickým uživatelům a legitimním spolutvůrcům architektury, nikoli jim vštěpovat názvy slohů a autorů, což je jádro slavného Vávrova televizního seriálu Šumná města. Každou reflektovanou a v rodině diskutovanou úpravou nábytku, pokoje, bytu, domu, rekreačního bydlení nebo zahrady se učíme o architektuře neskonale víc než biflováním dat a jmen.

A váš pohled na současnou českou architektonickou scénu? Vyzdvihl byste některou osobnost?

Nechci podporovat tendenci zejména našich dvou největších deníků, MF Dnes a LN (Právo nečtu, asi je to tam taky), redukovat každou oblast sociální reality na žebříčky top jmen a/nebo top příjmů. Je to ohlupující bulvarizace. V životě jsem spolupracoval s více než padesáti českými architekty, v roli od writera přes konzultanta a specialistu na participaci obyvatel po spoluautora. Velká část z nich mě zaujala jako lidé i tvůrci. Ale vyzdvihovat tu nikoho z nich nebudu.
Pokud jde o scénu, hodně architektů se na ní předvádí, ale v publiku je lidí pomalu míň než na scéně. Tento obor je stále více narcistně do sebe uzavřený.

Kromě již v textu zmíněných odkazů viz ještě www.eldar.cz (studentský web Jana Šípka) a www.radiojeleni.cz, kde jsou archivovány (audio)vizuální projekty Bohuslava Blažka. Ještě během října vydá nakl. ERA Blažkovu poslední knihu Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie se 105 fotografiem Kryštofa Blažka.

foto Kryštof Blažek