Sousedská blízkost i dálavy nebes

Začněme otázkou, nakolik se produkce špičkových staveb u nás stává až příliš často vstupenkou do světa architektonických časopisů, respektive pokud jde o stavby určené k bydlení, nakolik architektura pohlcuje roli bydlení. Převaha reprezentačně-estetické funkce nad potřebami bydlení u nás není nového data a její markantní projevy můžeme sledovat od funkcionalistické éry první republiky. V porevolučním dvacetiletém období ji registrujeme v nadhodnocovaných vlnách neominimalismu a neofunkcionalismu. Atmosféra v architektonické komunitě, preference architektonických časopisů i požadavky osvícenějších klientů vedou k tomu, že architektonickému výrazu je podřízena prostá potřeba pohodlného a účelného bydlení. Někdy se zdá, jako by klienti svou investiční ekonomickou sílu zapřahovali do stále smělejších ambicí architektů, kteří si za peníze stavebníků zajišťují místo v architektonickém panteonu v lepším případě nebo v tom horším upřímně řečeno bezúčelně experimentují. Architektura se tím pádem stává nejen stále exkluzivnější oblastí, která se nepromítá do většinového stavění, jako se o to snažil sociální étos architektů první republiky, ale přestává sloužit tomu, k čemu je svou společenskou rolí určena. Na tomto neútěšném pozadí architektury bez bydlení pak vyniká RD ve Spomyšli, který je nejen provozně vymyšlen až do nejmenších detailů, ale vzpírá se být pouhou cestou do architektonické Valhaly. Nemá-li být adjektivum pokorný pouze prázdným epitetem, pak ho mohu spojit právě s touto stavbou. Funkční akcentace bydlení by bylo málo. U tohoto domu jde o víc.

Chceme-li popsat ono víc, musíme se utéci k parciálnímu příkladu. Bydlení v zásadnějším smyslu dokládá mezi jiným lakobelové sklo fasády, které odráží nejen proměnlivost počasí a atmosféry, ale i „odvěkost“ těchto přírodních period v řádu let, roční období, měsíců, dnů, hodin i vteřin. Fasáda ve Spomyšli je zrcadlem čtoucím okolí, stěnou proměn impresivních nálad času i kronikou přírodních period. Vrací bydlení jeho domácí příchuť, protože domestikuje zrcadlením fasády své nejbližší okolí. Ale nejen je, protože k sousedské blízkosti se přičítá i vzdálená blízkost nebes. Bydlení tedy není jen utilitární záležitost, ale i schopnost vidět v blízkosti okolí vzdálenost širších prostorových perspektiv. Přečteme- li si texty Martina Heideggera o bydlení, můžeme vidět, nakolik jsme ztratili smysl pro jeho základní charakteristiky: „Vzpomeňme si nejprve na domy, v nichž venkovští a městští lidé bydlí. Domy si dnes představujeme příliš jednoduše a často z nouze jako jakési uspořádané prostory, v nichž probíhá náš všední den. Dům se téměř stává pouhou příhradou pro bydlení. Avšak teprve tím, že se v něm bydlí, stává se dům domem. Stavění domu je opravdu tím, čím je, jen tehdy, je-li již předem určeno tím, že má umožnit bydlení. Toto umožňování spočívá v tom, že probouzí a zaručuje našemu bydlení jeho původnější možnosti.“1 Text Hebel Der Hausfreund (Hebel – domácí přítel) Heidegger napsal, respektive vydal v roce 1957, v době, kdy se připomínání zdánlivých samozřejmostí ohledně bydlení stalo víc než nutností. Touto nutností, jak dokládá architektonický vývoj po roce 1989, zůstává dodnes. Rozvírající se propast mezi architekturou, která neumožňuje bydlení, a bydlením, které není architekturou (postrádá její kvality), mohou zaplňovat právě takové domy jako ten ve Spomyšli.

Rodinný dům ve Spomyšli je koncipován jako vesnické bydlení, které však využívá technologických aparátů i současného architektonického vyjádření. Jeho funkční členění, kdy čím provoznější je stránka bydlení, tím dále od původního domu, na nějž je zalamovaný tubus přístavby navázán, nijak neubírá na potřebné flexibilnosti. Proměnlivost lidských potřeb v čase musí mít možnost expanze a proměny v prostoru, což je zde zaručeno nejen samotnou velkorysostí pozemku, ale i skladbou hmot. Bude účelné opět přizvat domácího přítele Johanna Petera Hebela v Heideggerově interpretaci: „Jestliže promyslíme slovo bydlet v dostatečné šíři a bytostné hloubce, stane se pro nás pojmenováním toho, jak lidé na zemi, pod klenbou nebes putují od zrození ke smrti. Je to putování mnohotvárné a proměnlivé. Vždy a všude je však toto putování základním rysem bydlení jakožto lidského způsobu zdržování se mezi nebem a zemí, mezi zrozením a smrtí, mezi radostí a bolestí, mezi prací a slovem.“2 Toto putování mezi nebem a zemí je svého druhu eposem, směšnohrdinským i tragickým, každého člověka a je ke cti spomyšlského domu, že toto putování dostalo svůj výraz i v lichoběžníkovém půdorysu přístavby. Oproti bohužel stále obvyklým rustikálním přístavbám, nekonečné adici balastního lidového stavitelství je tu kompaktní a přitom důmyslně členěný celek, který je rámcem putování nejen onoho epicky velkolepého putování od zrození ke smrti, ale i méně heroického putování od hodiny k hodině, ode dne ke dni a podobně, které nemá jen svou funkční rovinu, jak jsme si až příliš navykli vnímat svůj život, ale je rámcem hlubšího zakotvení v lidské každodennosti s její skrytou i manifestní citovostí, se střídáním vyladění, s naplňovanými i zmařovanými záměry a podobně. Můžeme se dovolat tedy opět svědectví Hebela či spíše Heideggera: „Nazveme- li toto mnohonásobné ‚me

zi‘ světem, pak je svět oním domem, jejž obývají smrtelní. Jednotlivé domy, vesnice, města jsou oproti tomu stavbami, v nichž a okolo nichž se toto mnohonásobné ‚mezi‘ shromažďuje. Teprve stavby přivádějí do lidské blízkosti zemi jako obydlenou krajinu a staví zároveň blízkost sousedského bydlení pod široširá nebesa. Jen obývá-li člověk jako smrtelník dům světa, je mu souzeno postavit dům nebešťanům a obydlí sobě samému.“3 V jakém smyslu můžeme chápat větu, že člověk obývá dům světa? Právě ve způsobu, jakým se člověk svým bydlením začleňuje do obydlené krajiny, ji sám obývá prostorově integrujícím způsobem, neuzavírá se natolik, aby cizorodě vyčněl, ale ani se neotevírá tak, že by byl pohlcen svým okolím. Původní venkovský dům byl ponechán své rodinné a nakonec i venkovské „historii“, pouze se obdélným vchodem přihlásil k současnosti. Přístavbu, kde je společný obytný prostor, bydlení pro děti a provozní zázemí, pojali architekti jako ucelený obdélný prostor, vyvolávající dojem kosodélnosti, členěný nejen vnitřními dispozicemi, ale i kosodélnými deskami z vysokotlakého laminátu a rovněž kosodélným lakobelovým sklem. Vzniká tak napětí mezi kontinuálním protáhlým půdorysem přístavby a jejím členěním. Pozoruhodné je to, že dominantou prostoru je původní dvojpodlažní dům se sedlovou střechou, který se svou obyčejností včleňuje do uliční zástavby. Jednalo by se o mimikry, pokud by zároveň přístavba nevytvářela, což vytváří, kontinuální prostor. Přízemní přístavba se pak včleňuje zcela organicky do plochy pozemku, který přechází v zatravněnou plochu s luční vegetací, univerzální hrací plochu a přírodně uspořádané jezírko. Spíše než tradiční venkovské dřeviny je zde zastoupena „stepní“ vegetace, což ale podtrhuje autenticky přírodní venkovský ráz pozemku. Rodinný dům ve Spomyšli je referenční stavbou, směrem, jímž by se venkovské stavění mělo ubírat. A protože to není architektura, která by byla dostatečně fotogenická pro odborná, a tím spíše ne pro lifestylová periodika i ročenky, patrně se s ní na hlavních informačně-komunikačních tazích nesetkáme. Půjde si však, můžeme- li tento typ následováníhodné architektury antromorfi zovat, svou cestou necestou, mezi Skyllou poměštštěné okázalosti a Charybdou přílepkově bezhlavého „lidového“ stavitelství.

1 Martin Heidegger, Hebel, Der Hausfreund/Hebel –domácí přítel, in: Martin Heidegger, Básnicky bydlí člověk/ Dichterisch wohnet der Mensch, Praha 1993, dvojjazyčné, německo-české vydání, přeložil Ivan Chvatík, s. 143 2 Ibid. 3 Ibid.

Psáno pro Architekt 11-12/2009

EDITORIAL 01 NA OKRAJ / JULIUS MACHAČEK // SLOVO 02 PAVLA MELKOVA // TOP REALIZACE 04 REKONSTRUKCE A DOSTAVBA RODINNEHO DOMU VE SPOMYŠLI /MIROSLAV HOLUBEC, MATYAŠ SEDLAK / M4 ARCHITEKTI/ PŘIPRAVIL JULIUS MACHAČEK / RECENZE MICHAL JANATA // REALIZACE 18 VILA HERMINA, ČERNIN / PETR HAJEK, JAN ŠEPKA, TOMAŠ HRADEČNY / HŠH ARCHITEKTI / 32 RODINNY DŮM KUŘIM 01 / JIŘI KNESL, JAKUB KYNČL, VACLAV ŠTOJDL / KNESL + KYNČL ARCHITEKTI / 38 VICEUČELOVA SPORTOVNI HALA 2070, DOLNI DOBROUČ / ALEXANDR SKALICKY / AS2000 / 44 PROVOZNI AREAL AUTOSALONU, RYCHNOV N. KNĚŽNOU / LUBOMIR DĚDEK / 48 PALAC ZDAR, USTI NAD LABEM / JAN JEHLIK / IVAN REIMANN // INTERIER 52 NOVY INTERIER RESTAURACE ZDAR, USTI NAD LABEM / JAN FIŠER / TEXT TOMAŠ PAVLIČEK / 56 JOSEBAR, USTI NAD LABEM / JIŘI ZHOŘ / 60 REKONSTRUKCE BYTU, PRAHA 1 / OTTAVIANO MARIA RAZETTO // REKONSTRUKCE  66 UNIVERZITNA KNIŽNICA A PASTORAČNE CENTRUM UKF NITRA – 1. ETAPA, NITRA, SLOVENSKO / ĽUBOMIR HOLEJŠOVSKY, JURAJ POLYAK / RECENZE ZUZANA ČEREŠŇOVA / ROZHOVOR 76 S JANEM ŽEMLIČKOU / PŘIPRAVIL MICHAL JANATA // PROJEKT  84 NOVA HORSKA CHATA MONTE ROSA, ŠVYCARSKO / STUDIO MONTE ROSA,ANDREA DEPLAZES, D-ARCH, ETH ZURICH // SOUTĚŽ  88 CENA PETRA PARLEŘE 2009  / 92 10. ROČNIK PŘEHLIDKY DIPLOMOVYCH PRACI 2009 // STUDIE 98 SEFO – STŘEDOEVROPSKE FORUM OLOMOUC / MICHAL SBORWITZ, MARIE SBORWITZOVA, KAREL PRAŠIL / JAN ŠEPKA, VACLAV DERNER / ŠEPKA ARCHITEKTI / TEXT PAVEL ZALOUKA // ESEJ 102 RYŽOVE KOŠTĚ / TEXT PAVLA MELKOVA // VYSTAVA 106 TWENTY AFTER TWENTY CZ – SK / TEXT PETR WOLF // OCENĚNI 111 POCTA ČKA 2009 EMILU PŘIKRYLOVI / TEXT MARKETA PRAŽANOVA // PROJEKT 112 DVŮR LOUKOV / VLADIMIR BALDA, JIŘI ŽID SOUTĚŽ // 114 CENA ARCHITECT AWARD ABF 2009 // RECENZE 117 RADNICE Z POHLEDU MIKRO- A MAKROHISTORIE / MICHAL JANATA // URBANISMUS 118 KANALIZACE / TEXT MICHAL JANATA // HISTORIE 122 OSUD RINGHOFEROVY TOVARNY / TEXT YVONA JANKOVA // PUBLIKACE 125 PRO VAŠI KNIHOVNU