Za babičkou do bytovky na návsi? Jak se žije v komunitním domě pro seniory v jihomoravských Křenovicích
Češi stárnou a bytů pro seniory bude třeba stále víc. Dokážeme se o ně postarat i na venkově? V komunitním domě v obci Křenovice blízko Brna se senioři zabydlují v pětadvaceti nových bytech. Mnozí z nich celý život pečovali o rozsáhlé domy a zahrady, jak zvládají stěhování do malé garsonky?
Pavel Fuchs , 5. 2. 2024
Kde budu na stará kolena bydlet?
Jak se postarat o seniory na vesnici trápí řadu starostů. Velká péče se dnes soustředí na to, abychom i ve stáří mohli zůstat co nejdéle doma. Když už ale starší lidé nemůžou ve svém (na vesnici často rozlehlém) domě žít, obce by jim rády nabídly alternativu.
Stát dlouhodobě podporuje takzvané komunitní domy pro seniory. Na rozdíl od města ale takové stavby mohou na vesnici vypadat nepřirozeně. Postavit objekt s řadou bytů na návsi mezi starými chalupami není hračka a málokterý vybočí z průměrnosti. Venkovské stavby pro seniory tak v architektonických magazínech najdete jen málokdy.
Jednou z výjimek je Komunitní dům pro seniory v Křenovicích nedaleko Brna. Novostavba s celkem 25 byty vznikla podle návrhu Adama Kotena, Štěpána Vašuta a Ondřeje Palenčara. Ten se do širšího povědomí dostal díky domu pro své vlastní rodiče ve Staré Červené Vodě, který v jednom z ročníků České ceny za architekturu získal uznání za citlivé a šetrné řešení stavby ve venkovském prostředí.
Dům pro seniory jako statek
I v Křenovicích se architekti odkazují na půdorys uzavřeného statku, který má být pro obec typický. Stojíme u vchodu, rozhlížíme se po okolí a podobnost příliš nevidíme. Autorům musíme dát za pravdu až po podrobném průzkumu leteckých map okolních ulic. Kritici by mohli namítnout, že jednoduchá hmota domu se inspirovala spíše zdravotními středisky, která na venkově vyrůstala za socialismu. I tady nacházíme jako první ordinaci praktického lékaře.
Přirovnání z autorských zpráv jsou často jen urputnou snahou najít něco, co práci současných architektů s venkovem propojí a dodá jejich zásahům opodstatnění. Jedna důležitá věc ale moderní budovu se starými usedlostmi skutečně spojuje. Je to uzavřený dvůr, zcela oddělený od ruchu vesnice. Slouží jako společný prostor pro všechny obyvatele domu a zároveň zpříjemňuje pobyt uvnitř.
Atrium s řadou rostlin totiž obepínají prostorné a osvětlené chodby. Na těch se v návrhu často šetří, pro seniory jsou ale důležité. To, že se na venkově všichni znají, totiž neznamená, že si domů pozvete celou vesnici. Většina rozhovorů se odehrává na zápražích. Tady mohou babičky a dědečkové posedávat na chodbách a probírat, co je nového. Koridor několikrát mění svou šířku, aby působil kratším, méně „nemocničním” dojmem. Optimistické atmosféře pomáhá i výrazná modrá na podlaze.
Proč je dům komunitní?
Život komunity má ale v domech pro seniory podporovat hlavně společenská místnost, jejíž zřízení je například i nutnou podmínkou pro získání dotace z prostředků Ministerstva pro místní rozvoj. Během našich cest po venkově jsme jich viděli hodně, většinou uklizené, se židlemi na stolech. Oproti spontánnímu vyprávění na chodbách se hodí spíš na organizovanou zábavu. Zda se v nich bude seniorům líbit, záleží hlavně na nasazení personálu.
V Křenovicích nás provází místní správce i údržbář v jednom. Vypráví různé historky a my poznáváme, že by pro svou práci potřeboval hlavně psychologický trénink. Obyvatelé bytů nejsou zrovna nadšení, pokud se komunitní místnost používá pro schůzky dalších seniorů z vesnice a do setkávání se příliš nezapojují. Ideje o všeobjímající komunitě narušují také požadavky těch, co by ve společné místnosti měli rádi svou osobní židli, na kterou si nebude sedat nikdo jiný.
Ptáme se i na další problematické místa. V čistém půdorysu nezbylo místo na uložení rozměrnějších věcí klientů. Nejedná se přitom jen o sentimentální haraburdí, improvizuje se tu i s uložením jízdních kol. Ta jsou přitom pro starší lidi často důležitým prostředkem, s až statusovým symbolem. Jak nám potvrzuje jedna z klientek: „Dokud se držím kola, tak žiju!“
Betonový strop a rozměrné radiátory
Vstupujeme do prvního z bytů a zabředáme do typické debaty o vhodnosti pohledového betonu na stropě. Kritice od běžných uživatelů se nevyhne snad žádná architektonická realizace, kde tento materiál použili. Nás ovšem zaujala okna. Jednoduše elegantní, zabírající skoro celou stěnu, ale zároveň plastová a tedy relativně levná. Už dlouho jsme se nesetkali se stavbou, kde by tento proklínaný výrobek plnil tak dobře svou funkci.
Zároveň však nejvíc času trávíme přemítáním o rozměrných radiátorech–konvektorech zaplňujících podstatnou část prostoru relativně malých bytů. Před francouzským oknem ale nešlo vytápění vyřešit jinak. Nemůžeme se zbavit dojmu, že klasický otvor s parapetem a radiátorem zavěšeným na stěně by nakonec možná seniorům sloužil lépe.
Doma se s odstupem díváme na vizualizace, se kterými autoři uspěli v soutěži. V té navrhli i budoucí rozšíření o další byty nebo úpravu rozsáhlé prázdné plochy za domovem. V příštích letech by tu mohla vzniknout nová náves se školou, obchody a soukromými domy. První vizualizace také prozradí, jak se koncept nakonec proměnil - nenajdeme v nich pohledový beton, okna jsou zásadně dřevěná a členitější, takže se na obrázek vešel i pohodlný parapet, kam by se obyvatelé mohli posadit. Změny ale původní myšlenku výrazně neovlivnily.
Kousek vlastní půdy
Vcházíme na miniaturní terasu, která přiléhá ke každému z přízemních bytů. Designový švih dodávají celému objektu výrazné červené židle zdobící všechny zahrádky. Jednotlivé prostory oddělují živé ploty a terásky si obyvatelé začínají zabydlovat svými květináči. Právě tento kontakt s půdou je pro klienty zásadní, v českých zařízeních je ale pořád brán spíš jako zbytečný luxus. Senioři se často musí rozloučit se svými zahradami a v novém domově získají kousek území, které je jen jejich a musí se o něj starat, bohužel jen málokdy.
Pět bytů v patře má alespoň balkon s průhledným kovovým zábradlím. I tady už ale vznikají drobné změny na základě požadavků obyvatel, kteří chtěli větší soukromí. Pan správce se nám naposledy pochlubí, jak se mu zábradlí podařilo zakrýt bílou plastovou deskou a vydává se řešit další drobná přání i rozepře.
Křenovický jackpot
Vyhráli v Křenovicích jackpot? V porovnání s běžnou realitou péče o seniory v Česku určitě. Soukromé zahrádky i promyšlené společné prostory kompenzují stísněnost garsonek, na kterou nebyli obyvatelé velkých vesnických domů zvyklí. Musí se o sebe postarat sami jen s mírnou asistencí sociálních pracovníků, a zodpovědnost za sebe je udržuje aktivní.
Na druhou stranu, dnešní senioři by potřebovali víc. Z lidí po sedmdesátce se automaticky nestanou pohádkové postavy se zálibou v poklidném vyšívání. Dnešní babičky si potřebují někam složit třeba zimní pneumatiky. Výzvou pro budoucí projekty je tedy zapojení dalších „špinavých“ místností jako jsou kutilské dílny, aby se obyvatelé mohli věnovat opravdu všem činnostem, které mají rádi.
Jenom tak nepřijdou senioři o svou svobodu. A to je důležité - život by se s přestěhováním do seniorského domu neměl proměnit na nikdy nekončící pionýrský tábor plný přesně daných pravidel a zákazů. A člověk by si tu neměl připadat jako číslo v kartotéce.
