Mánesova - od nádraží ke kostelu
Referuji o sobotní Psí vycházce – druhé podzimní. Její trasa vedla jedinou ulicí, zato jistě jednou z nejhezčích v Praze. Počasí bylo podmračené, ale nepršelo a sešlo se nás požehnaně.
Zdeněk Lukeš, 11. 11. 2009

Sešli jsme se na jejím dolním konci nad kolejištěm Wilsonova nádraží, kde Mánesova ústí do Španělské ulice. Nejdřív jsme mrkli do uličky Na Smetance, kde je neorenesanční budova školy od vinohradského prominentního architekta (a také starosty) Antonína Turka. Pak kolem funkcionalistického roháku s tmavočerveným keramickým obkladem, jehož autorem byl Janákův žák z Umprum Jaroslav Vančura (a který nedávno rekonstruoval Ladislav Lábus), zpět Italskou do Mánesovy. Její dolní úsek je téměř výlučně tvořen neorenesančními domy z konce XIX. století. Občas se objeví i něco novějšího, jako pozdně funkcionalistický rohák z konce 40. let od Václava Slavíka.
V Mánesově je neuvěřitelná koncentrace hospod, restaurací, barů, kaváren, čajoven a vináren. K populárním patří ovšem Kaaba, kde můžete často potkat třeba Davida Vávru, kterého tam bezesporu přitahuje interiér v pastelových barvách a s mnohými atributy tzv. bruselského stylu, včetně skutečně eklhaftních lampiček, trubkových stojánků na kytky (zejména tzv. tchynin jazyk), křesílek atd. Vaří tam výbornou kávu, což jsem otestoval po skončení PV.

V Mánesově je i jedna sorela s socrealistickými pískovcovými reliefy. Dům projektoval Janákův žák Richard Ferdinand Podzemný na konci 50. let. V horní části ulice pak dominují domy ve stylu pozdní geometrické secese, z nichž ty nejhezčí navrhli architekti Josef Kovařovič a Bohuslav Homoláč. Ulice tu má rekonstruované mozaikové chodníky a vysazené nové stromky.

Psáno pro Neviditelného psa
