David Neuhäusl: Zažít soutěž standardně

Středa, 30. Říjen 2019 - 0:03
| Napsal: | Zdroj: ERA21

Architekt David Neuhäusl o porotách jako přehlíženém problému architektonických soutěží.

Absence etických standardů

Architektonická soutěž je jedním z významných témat posledního desetiletí, které zásluhou intenzivní diskuze a uvědomělé osvěty rezonuje i širokou veřejností. Také díky této aktivitě napříč československou scénou jsme svědky pozitivního trendu, kdy na rozdíl od předchozí dekády dlouhodobě roste počet vyhlášených soutěží. Samotná kvantita však nemůže zůstat jediným měřítkem; soutěže, stejně jako cokoli jiného, je potřeba kultivovat a posuzovat také z hlediska kvality, obzvlášť v okamžiku rostoucí popularity tohoto zásadního nástroje. Pokud se zaměříme na kvalitu architektonických soutěží, kromě obecných polemik o celkové úrovni architektury se lze zabývat jejich legislativním ukotvením, typologií i procesně-organizační problematikou či diskutovat o relevanci zadání anebo nastavení soutěžních podmínek. To vše a jistě i další aktivity, významné jak z čistě právního hlediska, tak i z širších hledisek „de lege artis“, se v určité míře odehrávají. Jako pozorovatel, organizátor, účastník i porotce ovšem v aktuálním diskurzu velmi postrádám silnější akcent právě na téma morálního aspektu soutěží. 

Nenápadný, ale o to rozšířenější problém se skrývá v absenci pevných etických standardů. Lokální soutěžní kultura trpí měkkými, lidskými faktory, které mají sílu ohnout či obejít nastavené procesy a pravidla. Proto není výjimkou využívání soutěžní platformy k formulaci osobních názorů a stanovisek, oceňování návrhů zřetelně porušujících závazné soutěžní podmínky či popírání pravidel obecně. Ať už se jedná o klání veřejná, školní, či jakákoli jiná, tato selhání degradují celý institut soutěží, jehož klíčové elementy – legální a morální – reprezentují soutěžní podmínky a porota. 

Společným jmenovatelem zmíněných lapsů jsou právě poroty. Nezřídka se imaginární soutěžní dialog mezi porotci, investorem, uživateli a architekty zvrhne v exhibiční monolog poroty. Bez ohledu na to, zda s jeho konkrétním zněním osobně souzníme, či ne, jedná se o neprofesionalitu, která dlouhodobě poškozuje architektonickou obec interně i externě. Oblíbená argumentace výjimkou padá v okamžiku, kdy se z nerespektování pravidel stává norma (což se aktuálně děje a bohužel nejen v architektuře). Tento jev je závažnější tím spíš, že se týká všech typů soutěží včetně studentských, takže v akademickém i profesním prostoru nastavuje a upevňuje neadekvátní principy, ať už se jedná o nevyžádanou kritiku, či alibistickou redukci celostního procesu na úroveň architektonického cvičení ve školním ateliéru bez ohledu na realitu.

Porotce ≠ kritik

Co stojí za svévolným přístupem, který v některých případech hraničí až s pohrdáním zadavatelem i účastníky? Jak je možné, že pečlivě vybraní odborníci vytvářejí vlastní pravidla, ignorují zřetelné limity a nedomýšlejí následky svých činů? Obávám se, že vysvětlení tkví v tom, že poroty se skládají převážně či výhradně z architektů. Profesní klišé, samozřejmě ego, ale i bezelstné nadšení pro věc vytvářejí ideální kombinaci pro přesvědčení o výjimečnosti (vlastní i situace) a opomenutí zásadního faktu, že účast v porotě není privilegium, ale služba. Mnoho architektů tak nechápe správně svou roli a z toho plyne principiální chyba, kdy se porotce chová jako kritik. Ačkoli mají obě pozice mnoho společného, je mezi nimi zásadní rozdíl a jeho ignorování je základní příčinou všech výše zmiňovaných selhání: kritik je nezávislý, může se vyjadřovat prakticky k čemukoli a především nemá žádnou přímou zodpovědnost, zatímco porotce nikoli. S trochou nadsázky je možné přirovnat kritika k novináři a porotce k soudci – soudce se ve svém úřadu nesmí chovat jako novinář, pokud podlehne vábení zviditelnit se neočekávaným verdiktem na první straně zítřejšího vydání novin anebo si kontroverzním rozhodnutím usnadnit komplikovanou kauzu, pak ve své roli selhal. 

Jsme z podstaty chybující a jsem přesvědčen, že u většiny se nejedná o vědomý kalkul, což ale nemění nic na tom, že je potřeba si tento problém uvědomit a soustředit se na jeho nápravu. To znamená eliminovat hurá přístup „přání otcem myšlenky“, v jehož mentálním nastavení nelze „genialitu“ či kritický názor omezovat pravidly a jedním z hlavních měřítek je „odvaha“, která může paradoxně sloužit jako kamufláž pohodlnosti a výběru snadnější cesty. Tato nezodpovědnost v konečném důsledku přispívá k degradaci pozice architektury ve společnosti na nedůvěryhodný a zbytný luxus. Dokud si budeme dělat legraci z vlastních pravidel, není zapotřebí brát vážně ani nás samotné. Přitom by stačilo jen využívat některé z mnoha nástrojů, které jsou k dispozici pro vyjádření názoru či nestandardní ocenění, a nezneužívat k tomu soutěžní výsledky. Především je ale potřeba změnit náš přístup: upřednostňujme kvalitní standard respektující pravidla před odvážnou výjimečností. 

Foto: Ilustrace z knihy PENISNOW, CAP CREW