Jaroslav Drápal: Kdo nerozumí ničemu jinému než architektuře, nerozumí ani té

Středa, 3. Září 2014 - 0:00
| Napsal:

Po prázdníinách se na naše stránky vrací seriál rozhovorů s pedagogy na českých architektonických školách. Dnes se vydáme do Brna na návštěvu za docentem Jaroslavem Drápalem, který se architektuře věnuje především na teoretické rovině a dokáže o ní vyprávět příběhy v pozoruhodných souvislostech.

doc. Ing. arch. Jaroslav Drápal, CSc. - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Fotoalbum: 
doc. Ing. arch. Jaroslav Drápal, CSc. - foto © Martin Vlček (www.martinvlcek.com)
Jaroslav Drápal s modelem Plečnikova kostela Nejsvětějšího Srdce Páně - foto © EARCH
Plakát k výstavě Světové chrámy na dlani
Kateřina Benedová, struktivní model kláštera Zlatá Koruna - foto © Kateřina Benedová
Aneta Müllerová, struktivní model závěru katedrály sv. Petra a Pavla v Brně - foto © Aneta Müllerová
Milan Domkář, struktivní model letiště Brno-Tuřany - foto © Milan Domkář
Kristýna Švancarová, struktivní model vyhlídkové věže Jubergturm - foto © Kristýna Švancarová
Ondrej Palenčár, Narušení stereotypu - foto © Ondrej Palenčár
Jana Tomanová, Oživení stereotypu - foto © Jana Tomanová

Jakou formou se u vás v ateliéru začíná pracovat na zadání? Společným setkáním, diskusí, návštěvou místa, workshopem a individuálními analýzami?

Já těžím z toho, co se naučí posluchači v Základech architektury, které přednáším v prvním ročníku. Poznáváme, že tvůrčí práce je proces, který vyžaduje, aby se emocionální zaujetí propojilo s racionální analýzou. Takže já už mám metodicky na čem stavět. Začínám tím, že před přihlašováním studentů do ateliéru vyhlásím společné setkání s informacemi. Při této příležitosti předložím, co jsme dosud se studenty dělali. Máme bohatý metodický fond. To jsou dvě věci - strukturální modely v Základech architektury (ZA) a první projekty ze Základů architektonického navrhování (ZAN).

K těm základům architektury bych chtěl říci to, že prohlubuji tradici, která tu od počátku fakulty existuje. Myslím si, že každá fakulta by měla mít svou tvář, svůj charakter. My na ústavu bychom chtěli těžit z naší bohaté tradice. Protože předmět, který dnes učím já, měl kdysi pan profesor Emil Králík. Jmenoval se Tvaroznalství a bylo to v podstatě studium historického tvarosloví. Znamenalo pochopení formální tektoniky, skladebnosti historické architektury. Dnes jej postupně proměňujeme ve vlastní přístup, v pochopení stereotomie, podstaty tvarosloví současné architektury.

Jak se to tedy dělalo kdysi za profesora Králíka?

Studenti dostali pohlednicový formát obrázku fasády nebo architektonického detailu. Tento pohlednicový formát zvětšili na výkres A0 tužkou, exaktně, po technickém osvětlení akvarelovali. Lavírované A0 formáty na akvarelovém papíře sice umožňovaly do jisté míry pochopení především proporční kompoziční struktury architektonických děl, ale časová náročnost a pracnost grafického provedení téměř vylučovaly všestranné analytické poznání prostoru a hmoty stavby. Architektura je prostorová a hmotná skutečnost.

Prostorová hmotná skutečnost? Mohl byste to prosím vysvětlit?

Architektonický návrh, dvourozměrné zobrazení, to, co studenti vytvářejí, není architektura, to je grafika. Pomocný prostředek. Architektura není to, co je na papíře, ale to, co je postaveno. Architektura je konkrétní umění, nikoli abstraktní virtualita. Architekturou je stavba tehdy, když do procesu vstoupí ti ostatní. To znamená, že architekt nestaví sám. Ale má spolupracovníky a jakmile do toho spolupracovníci vstoupí a převedou podobu plánu do hmotné skutečnosti, pak to začne být architektura. Myslím si, že to je důležité poznání pro studenty. To je ta první skutečnost, kterou musí student pochopit.

Pan profesor Liebscher Králíkův postoj dále tradoval. Také profesor Antonín Kurial zpočátku souborem řádů podle Vignoly přímo navazoval. Jednak na potřeby dekorativního přístupu k architektonickému tvaru v období socialistického realizmu s národními prvky, jednak na zobrazování lidové architektury, kterou za války vyměřoval. Je však jeho zásluhou, že odhalil trvalou zátěž, až řekl bych, bezvýchodnost tohoto typu výuky.

Já jsem šel na tři roky jako projektant architekt do Stavoprojektu, a tam jsem si novou ideu utvrdil. Když jsem se vrátil do školy, došlo k zásadní změně. Ke stavění strukturálních modelů. Učit chápat prostorovou podstatu a struktivní zákonitosti architektonického díla a jeho koncipování jen pomocným plošným zobrazováním, to je jako učit se hrát na housle čtením not, bez nástroje.

Není možné se studenty začít navrhovat rodinný dům. Ani židli. Protože ještě nemají nezbytnou prostorovou představivost, konstrukční ani typologické znalosti. Tak jsem řekl: "Budeme zkoumat významná díla světových a našich architektů, a na nich budeme tyto pojmy objevovat." Nám nejde při stavbě modelu o zmenšenou kopii vnějšího zjevu stavby, ale o proniknutí do samé prostorové a struktivní podstaty díla. O jakýsi obrazně řečeno 'rentgenový snímek' samých vnitřností stavby. Tady bych chtěl zdůraznit skutečnou struktivní funkčnost modelu. Protože když postavíte třeba takový model gotické katedrály, pochopíte, že jsou to v podstatě rámy, a že okna nejsou jen výtvarnou záležitostí vitráže, ale že je to součást struktivní tématiky. V tomto smyslu je to deska, která je sice umělecky ztvárněna, ale svou příčnou tuhostí brání tomu, aby se rámy skládaly. Když do papírového modelu student zatlačí, tak ví, jak bude architektonické dílo reagovat na vítr i vlastní hmotnost. Žádné počítačové zobrazení tuto zkušenost nenahradí.

Na první pohled modely působí čistě a bělostně. Je to zadáním a záměrem, aby studenti pracovali s bílým papírem?

Je to záměr. Já bych na tom trval ve všech případech. Papír je studentský materiál. Nůž, podložka na řezání, lepidlo jsou adekvátními pracovními pomůckami. Svařování a letování je drahé, náročné na řemeslné zpracování. Když bych chtěl demonstrovat struktivní hodnotu tohoto materiálu, tak to můžu předvést na obyčejném listu papíru, který položím na dvě od sebe vzdálené podpory. Takto papír neunese ani vlastní hmotnost a prověsí se. Když chci zvýšit nosnost této plochy, tak ji zakřivím proti zatížení (do tvaru válcové skořepiny). Nebo můžeme zvýšit tvarovou stálost ještě jinak. Poskládáním do lomenice - harmoniky. Papír je jakousi esencí těsné souvislosti tvaru, nosnosti a prostorového uspořádání. Samozřejmě, že tenký papír a železobetonová deska se chovají jinak, ale ta esence tam je. Plocha papíru také není jen výpovědí o nosnosti, ale svou polohou vůči pozorovateli tlumočí výtvarnými prostředky prostupnost či neprostupnost a prostorové vztahy. Hranici mezi vnitřkem a vnějškem, s nimiž architektura operuje.

Pak platí ještě jedna podmínka, že model je vymezen čtvercovým formátem podložky 40 cm na 40 cm v půdoryse. Vyplývá z požadavků na instalaci při výstavách.

Jaký je ohlas na vaše výstavy modelů?

Sklízíme s vystavovanými modely domácí i mezinárodní úspěchy. Byli jsme s nimi v Marseilli, v Gentu, Varšavě, ve Vídni. V Praze ve Fragnerově galerii, ale také v Českém centru v New Yorku. Samozřejmě, že jsme vystavovali také v Brně. V Domě umění byl o výstavu nebývalý zájem, dokonce jezdili zvláště na výstavu modelů zájemci z Vídně. Podporovali jsme našimi modely výstavy Diecezního muzea v kryptě pod katedrálou sv. Petra a Pavla v Brně. Zájem je. Například za mnou přišel ředitel muzea v Bystřici nad Pernštejnem s nabídkou instalovat trvalou expozici modelů ve městě. Pan profesor Kopřiva tam ve třicátých letech projektoval funkcionalistickou budovu spořitelny. Měli bychom navrhovat při rekonstrukci v přízemí svatební síň a v patře mi nabídli příležitost pro trvalou expozici modelů. A ještě jedna podobná nabídka přišla ze zámku v Plumlově. Myslím, že je to doklad zájmu široké veřejnosti.

Jaké stavby si mohou studenti vybrat?

Já stavím na zájmu studentů. V podstatě je to jejich první autorské dílo, a tak ať si vybere student sám. Z děl významných světových a našich architektů. Hlavním tématem není atraktivnost formy.

V této fázi vstupu do architektonické tvorby je dobře, aby si student uvědomil, že z trojjediné jednoty komponent - prostor, hmota a tvar - není tvar tím jediným, co nejvíce hýbe architekturou. To znamená, aby v prvních ročnících byl tvar chápán jako důsledek dvou komponent - prostoru a hmoty. Teprve, až ve třetím, čtvrtém ročníku můžeme začít z jiné strany. Pak budeme vědět, čím smysluplným musíme architektonický tvar naplnit.

Témata odsouhlasuji a někdy do toho i zasahuji. Některé exkluzivity nechávám stranou. Výběr zadání je výsledkem oboustranné dohody. Také jsme pracovali na některých souborných tématech. Třeba pro výstavu na Petrově to byly sakrální stavby, nebo pro kabinet architektury, pana Dr. Chatrného jsme dělali brněnské funkcionalisty.

Jaké jsou úkoly studentů v ZAN? Jak je zadáváte?

Na základě své zkušeností z praxe. Standard zadání konkrétního úkolu v praxi vypadá tak, že projektant dostane jen stavební program, zadanou konstrukci, modul 6x6, technologii a technické zvedací prostředky. A má stvořit umělecké dílo. Podobně i první návody ze strany některých učitelů vedou k tomu, aby si student nakreslil modul konstrukční osnovy, čtverečky v příslušném měřítku, aby si dovedl prostor nějak plošně představit. Jeden čtvereček je sekretářka, ředitel jsou čtyři čtverečky a chodba šest čtverečků. Pak student luští křížovku. To je samozřejmě špatně. O půdorysu mateřské školky nemůže rozhodovat jeřábová dráha.

Čili já to dělám tak: Metoda je důsledným naplňováním koncepce díla, odvozeného od studentem formulovaného tématu. Určí si téma, které by už mělo úzce vázat svou představou na architekturu. Nemá abstraktní charakter, je výsledkem hlubšího rozboru souvislostí s architekturou. Pak v průběhu navrhování je to jediná neproměnná hodnota při hledání vzájemné podmíněnosti komponent. Prvním skicám předchází usilovná debata a hlubší rozvaha nad zvoleným tématem. Zdůrazňuji, že architektovo projektování je myšlenkový proces, při němž je hledána rovnováha mezi rozumovým a citovým. Protože ve vztahu k tomu tématu, a z něho odvozeného tvaru, je hledána smysluplnost funkční náplně, vhodná konstrukce, určíme konkrétní situaci, protože bez toho to také nejde. Pokud možno ještě vybraný konstrukční detail, aby bylo pokrytí tématu komplexní. V hledání vzájemné podmíněnosti na jednoduchém úkolu vidíme podstatu tvorby začínajících architektů.

Prověřují si studenti své postupy a návrhy během semestru?

Ano, projdou povinně kolektivní kritikou, takovou malou státnicí. Před závěrečným grafickým zpracováním projektu obhajují své záměry před ostatními studenty i před pozvanými architekty mimo fakultu. Dělají pracovní model. Tady není dán předepsaný materiál, protože se to odvíjí od volby charakteru konstrukce. Protože když je to plachta, tak student vezme fólii nebo rozstřihne tričko. Když navrhuje příhradovinu, může použít třeba špejle na jitrnice. I detail by měl svědčit o výtvarném cítění studenta. Jde-li o příhradový styčník, musí student najít způsob jeho zobrazení. A to takový, který vypovídá o jeho podstatě. Jde o vyjádření esence, tak jako u celého modelu stavby.

Čím si myslíte, že budou studenti obohaceni po absolvování vašeho ateliéru? Co se jim snažíte vštípit a předat?

Pochopení trojjediné jednoty komponent architektury. Smysl pro pevnou vazbu mezi architektonickým tvarem, architektonickým prostorem a hmotou stavby. Leoš Janáček řekl: „Slova v sobě nesou melodii“. Já ho parafrázuji, když říkám: “Prostor a hmota v sobě skrývají tvar“. Dost často hledám pro studenty takové předobrazy, u kterých je tato ideální podoba realizovaná v přírodních formách. „Jsem hluboce přesvědčen, že příroda nesnáší vykonstruovaná, zbytečně složitá a neelegantní řešení. Jsou sice teoreticky možná, ale věřím, že příroda sama má hluboký vnitřní smysl pro estetiku“. To napsal Albert Einstein v díle „Jak vidím svět“.

A pak bych chtěl vštípit studentům přesvědčení a životní jistotu, že kumštýřova inspirace je „když člověk práci miluje a dře jako kůň“.

Děkuji za rozhovor.

doc. Ing. arch. Jaroslav Drápal, CSc. (*1934) - od útlého věku kráčel ve stopách otce, který byl povoláním stavitel. Byl veden ke kresebnému projevu a citu pro konstrukci. Dříve než přišel do školy, měl už od tatínka drobnou praxi. S počátkem studia však neměl příliš štěstí. Chtěl jít na architekturu, ale po přijetí byla fakulta architektury zrušena. Studoval tedy tři roky na stavební fakultě. Po těchto třech letech byla fakulta architektury v Brně obnovena za účinného přispění pana profesora Fuchse. Student Drápal byl vybrán jako jeden z patnácti, kteří mohli toto studium zahájit. Jako absolvent odchází do Stavoprojektu v Olomouci. Po třech letech se navrací v konkurzu zpět na školu. Tentokrát však v roli pedagoga. Zde působí dodnes.
Miluje muziku a hru na klavír. Především pak skladby Jaroslava Ježka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Velkou zálibou a láskou je mu kresba, která jej provází celým životem.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.

Klíčová slova: