Letošní bienále architektury patří sociálním tématům a aktivismu, architektura stojí v pozadí

Pondělí, 9. Červenec 2018 - 0:56
| Napsal:

Volba irských architektek Yvonne Farrell a Shelley McNamara, tvořících atelier Grafton Architects, jako uměleckých ředitelek 16. bienále architektury slibovala opět jinou podívanou, než předešlá bienále. Ti, kdo kurátora vybírají, se evidentně nebojí experimentovat a každé dva roky se ohlížejí po výrazně jiné osobnosti – jdou do rizika pod novým, a de facto neznámým praporem dalšího kurátora.

Odpočinek v Arzenale © Jiří Tourek
Fotoalbum: 

Farrell a McNamara pojmenovaly své téma Freespace(čili svobodný, volný prostor) a vytvořily k němu i krátký manifest, kde svou volbu přibližují. Z toho všeho se dalo očekávat, že tato architektonická přehlídka se výrazně zaměří na sociální a společenská, ekologická i obecně lidská a další podobná témata. A to se skutečně stalo.

U většiny expozic v Arzenale i v hlavním pavilonu v Giardini tak návštěvník čte v textu od vystavujícího nebo od kurátorek o různých aspektech, kterak architektura štědře poskytuje prostor setkávání, prostor volnosti, prostor světla a vzduchu a tak dále… Je zřejmé, že kurátorky myslí na člověka, že jim leží na srdci blaho uživatele architektury. Po sebevědomé avantgardě, která věřila, že ví lépe než člověk sám, čeho je mu zapotřebí, nezbylo ani zblo. Zájem o návštěvníka se projevil i takovou drobností, jako mimořádné množství míst k posezení, laviček i židliček. Hned dva velikáni pojali svou expozici jako místo tichého spočinutí. Álvaro Siza vytvořil polokruhovou lavičku z ušlechtilého kamene a bílou, na opačnou stranou vypouklou zdí ji oddělil od hlavního koridoru Arzenálu a ještě přidal artefakt z bílého mramoru, aby se měl odpočívající člověk na co zaměřit. Toyo Ito zase spustil od stropu kruhový závěs, do jehož středu lze vstoupit a ponořit se do abstraktních projekcí a hudby.

Zmíněný manifest dává nahlédnout do volby jednotlivých expozic. Začíná takto: „Svobodný prostor označuje velkorysost ducha a vědomí humanity v jádru architektury, zaměřuje se na samu kvalitu prostoru.

Svobodný prostor se zaměřuje na schopnost architektury poskytovat svým uživatelům svobodný a nenárokovaný dar prostoru a na její schopnost odkrýt nevyřčená přání cizích lidí.

Svobodný prostor poskytuje příležitost zdůraznit, že nám příroda volně dává světlo – sluneční i měsíční, vzduch, gravitaci, materiální zdroje - přírodní i člověkem vytvořené.

Svobodný prostor povzbuzuje k přehodnocení způsobů myšlení, k novému pohledu na svět, k objevům řešení, v nichž architektura poskytuje každému občanu této křehké planety prospěch a důstojnost.“

Procházka po Arzenale a Giardini

Marina Tabassum z Bangladeše vystavila přenesený dvorek tamní chudé domácnosti, která žije tradicí, v přírodě a z přírody. A je to i pěkná expozice – člověk se přímo vidí na nějakém tom dvorečku na předměstí Dháky mezi džbány, džbery a stoličkami. Z podobného soudku je i expozice v ústředním největším sále pavilonu v Giardini: 16 důležitých staveb moderní architektury interpretuje 16 současných architektů. Je to po mém soudu jedna z nejzdařilejších částí bienále, ptá se, co pro nás může modernistická architektura stále znamenat, jak ji dnes rozumíme atd., poučení z minulého – minulé pro současné. Každý z 16 architektů vytvořil nějaký „inspirační artefakt“, který přibližuje zkoumané dílo. Je jasné, že některé jsou zdařilejší, nebo snáze vypovídají než jiné. Pro ty, kdo z vlastní zkušenosti znají domy Luise Barragána, bude určitě na čele kukátkový model jeho vlastního domu, kde lze názorně zažít světelné a barevné prostředí jeho interiérů. Na vyvýšené plošině nad touto expozicí prezentuje Peter Zumthor modely svých staveb, jež jsou kontextuální či přímo s okolím splývají, využívají přírodní, místní, šetrné materiály – a jsou krásné. Slovy prezidenta bienále Paola Baratta, lze snad říci: „…svobodný prostor, který může vznikat, když se projekt inspiruje štědrostí.“ Nakolik mohu soudit, zdá se mi, že byly dobře zastoupeny všechny kontinenty i civilizace.

Všemi expozicemi se natolik proplétá sociální tématika, že architektura často ustupuje do pozadí, po mém soudu až trochu příliš. Amateur Architecture Studio z Číny přibližuje situaci drastické proměny čínských měst a jejich extrémní dopady na obyvatele – sociální téma. Crimson Architectural Historians vytvořili expozici o západoevropských městech a migraci – sociální téma. Hned vedle se promítají krátké filmy o architektuře a architektech na témata ekologická, sociální, aktivistická, politická, ekonomická apod. A tak by se dalo pokračovat.

Výsostně architektonické téma představila Elazabeth Hatz s expozicí architektonických skic, kreseb a vůbec ručně vytvářených zobrazení architektury všeho druhu. Je ovšem s podivem, že výstava, která chce přitáhnout pozornost k mizející schopnosti architektů kreslit v ruce a která upozorňuje na problém všudypřítomných počítačů a tedy tisku, přinesla všechny obrazové materiály jako pouhé reprodukce. Ani jeden jediný originál, jen tisky! Nejen, že poněkud odporuje své vlastní snaze, zároveň povstává otázka, proč se na takovou výstavu vůbec chodit dívat, reprodukce si mohu prohlédnout v klidu v knihách či na internetu.

Spektakulární expozici připravil Bjarke Ingels (BIG). On a jeho atelier vypracovali projekt ochrany Manhattanu proti přívalovým vodám v souvislosti s údajně vzrůstajícím nebezpečím hurikánů a dalších živelných katastrof od vodního živlu. Celý dolní Manhattan má být jako Maginovotou linií ochráněn vodě-odolnou barierou, která navíc na svém hřbetě přinese Newyorčanům freespacev podobě hřišť, zeleně, komunitních možností a dalších atraktivních zařízení. Projekt je tak veliký a drahý, že i USA jej mají budovat po částech. Nerozumím upřímně tomu, proč kurátorky přistoupily na zařazení takovéhoto projektu, který svou inženýrskou arogancí volá až do nebe. Ve starém světě již mnozí poučeni dějinami ví, že „poručit větru, dešti“ se nezdařilo, Bjarke Ingels to však, zdá se, nezaregistroval. Přistoupí-li New York na tento krunýř, utopí v něm tolik peněz, kolik předválečná Francie ve své Maginotově linii a bude jí téměř jistě právě tak platný. Voda, stejně jako kdysi Wehrmacht, vtrhne jinudy. Přitom právě jedno ze sdělení Farrell a McNamara vnímám tak, že nemáme větru a dešti poroučet, ale chránit se před nimi citlivým „schoulením“, třeba deštníkem nebo pláštěnkou. Model Manhattanu s dřevěnými mrakodrapy je pěkný.

Stojí letošní bienále za návštěvu?

Toto své páté bienále jsem procházel několik dní velmi detailně. Lámal jsem si hlavu tím, co vlastně chtěly kurátorky svým bienále říci. Proti předchozím ročníkům přibylo ještě více sociálních a společenských otázek, angažovanosti, dokonce aktivismu. Zato architektury samotné jakoby se nedostávalo. Částečně je to jistě záměr, Farrell i McNamara nechtěly vystavovat architekturu jako objekty, obzvláště ne jako objekt čistě estetické konzumace. Cílem byl prostor, v němž člověk žije, poskytuje se mu na setkání, náhodu, nalezení. Přesto nezodpovězených otázek v podobě podivných expozic zůstává příliš mnoho a architektury málo. Jisté je, že v architektuře jde na tomto bienále o člověka, ten se zdá být středobodem zájmu. Určitý rozpor však spatřuji v tom, že za tím v expozicích nevidím též důležitost samotné architektury, což ovšem postavené dílo Grafton architects (tedy Farrell a McNamara) nepotvrzuje, jejich architektura se zdá skvělá.

Obraz architektury, který vykreslovalo minulé bienále „Reportáže z fronty“ v roce 2016 byl nadstandardně optimistický. Způsobila to přítomnost mnoha projektů a realizací, převážně nikoli z prvního, tj. bohatého, světa, plných naděje. Ač se téma, jež kurátorky Farrell a McNamara zvolily, v něčem podobalo, obraz není ani zdaleka tolik optimistický. Architektura se dle nich zdá spíše starostlivá, zodpovědná, rozvážná, pečující, méně již vzletná či vznosná (opět, zdá se, jinak než mnohá jejich vlastní díla). Téměř tak často, jako freespacese vyskytuje slovo generosity(štědrost, velkorysost apod.). V manifestu se píše například i toto: „Svobodný prostor oslavuje dovednost architektury najít v každém projektu přidanou a neočekávanou velkorysost – dokonce i v nejsoukromějších, nejchráněnějších, nejexklusivnějších či komerčně omezených podmínkách.“ Chápu to jako jemnou a přece silnou výzvu k odporu proti různým negativním tendencím současné doby. Architektura může a má propašovat do každého projektu něco velkorysého navíc. To není málo.

Zůstává zodpovědět otázku, zda letošní bienále stojí za návštěvu. Domnívám se, že odpověď musí znít: ano, stojí. Skutečnost, že recenzent je z výstavy poněkud zmatený, že neví, co si pomyslet, nemůže být důvodem výstavu odmítnout. Inspirace je individuální záležitost, která tak jako múzy líbá koho, chce a jak chce. Na letošním bienále se nalézá mnoho vizuálně krásných, inspirativních, logicky konzistentních, pečlivě a chytře připravených expozic, které může návštěvník objevovat a to i takových, které snad recenzenta popletly.