Družstvo pro výstavbu rodinných domků s ateliéry vzniklo v roce 1968. Jeho členy byli hlavně umělci – výjimkou by Leo Anderle, který pracoval jako ekonom v bance (na snímku s rodinou).
Foto: archiv Leo Anderleho
1/14
Většina členů družstva byli výtvarníci. Na fotografii je malíř a grafik Karel Vysušil, bydleli tu také sochař a grafik Vladimír Preclík, malíř a grafik Karel Malich, kolážista a básník Jiří Kolář a jeho žena, výtvarná umělkyně a fotografka Běla Kolářová a další.
Foto: archiv Martina Vysušila
2/14
Jeden z řadových domů patřil restaurátorovi Václavu Hlavatému, před jeho domem stojí dodnes kopie barokních soch.
Foto: Peter Fabo
3/14
Vznikl promyšlený jednotný soubor. Zahrnuje čtyři vily a sedm řadových domů. Pozemek umělcům doporučil pravděpodobně Karel Prager osobně.
Foto: Peter Fabo
4/14
Družstvo bylo založeno v Mánesu v roce 1968. Vyhlídky byly optimistické, počítalo se s dostavbou do roku 1972. Termín se protáhl o pět let.
Foto: Peter Fabo
5/14
Také cena byla vyšší než se předpokládalo. Řadový dům měl stát 449 000 Kč, došlo ale ke zvýšení zhruba o sto tisíc. Při srovnání průměrných platů by to dnes bylo 7,3 milionu korun.
Foto: Peter Fabo
6/14
Soubor nezapře dobu svého vzniku na přelomu 60. a 70. let a rukopis svého tvůrce. Najdeme tu obnažené betony i obklad hnědým kabřincem.
Foto: Peter Fabo
7/14
Karel Prager prokázal mistrovství umístěním domů do svažitého terénu, který se propisuje i do vnitřního uspořádání. Autorky knihy to nazývají „Pragerův Raumplan“. Řadové domy jsou rozděleny do skupin, vily stojí kolem centrálního prostoru.
Foto: Peter Fabo
8/14
„Ateliér, prosvětlený a s krásným výhledem představoval jádro každého domu,“ píše se v knize. Byl to nejlepší prostor s vysokým stropem a výhledem do zahrady.
Foto: Peter Fabo
9/14
Družstevníci naráželi na stejné problémy jako při každé kolektivní činnosti. Například na malé zapojení členů. Předseda družstva Vladimír Preclík si v jednom z dopisů stěžuje, že„pracovní morálka družstevníků je víc než špatná,“ jak se uvádí v knize podle dobových dopisů.
Foto: Peter Fabo
10/14
Také komunikace se stavebními firmami a dodavateli byla složitá. Každý víkend měl na staveništi službu jeden z družstevníků, který kontroloval „příchod a odchod pracovníků se záznamem v sešitě, pracovní morálku, hospodaření s materiálem apod.“
Foto: Peter Fabo
11/14
Ještě v lednu 1977 si Jiří Kolář stěžoval, že je v jeho domě stále skladiště materiálu. Nakonec se však povedlo dílo dokončit a obyvatelé se v průběhu roku 1977 nastěhovali. Následovalo dohadování o záručních opravách a nedodělcích – stavební kolorit se za čtyřicet let nezměnil.
Foto: Peter Fabo
12/14
Betonový plot měl výšku těsně nad očima kolemjdoucích. Takovou vizuální bariéru bychom dnes nepochválili − ovšem jednotné provedení a červené branky jsou dobré pořád.
Foto: Peter Fabo
13/14
Mnoho z původních obyvatel už zemřelo, některé domy rodiny prodaly. Okna jsou vyměněná, ateliéry či garáže často přestavěné. Ale vzpomínky na uměleckou kolonii v originálních modernistických kulisách zůstávají. S mnoha dalšími fotografiemi, plány a detaily se můžete seznámit v knize.
Foto: archiv Markéty Trubáčkové
14/14
