Rozhovor s Martinem Svobodou
Přinášíme vám rozhovor s ředitelem Národní technické knihovny Martinem Svobodou.
Michal Janata , 23. 10. 2009
Stavební program jsme začali vytvářet zhruba v roce 1998. V roce 1999 se přetavil do definitivní podoby. Na něm participoval pan architekt Liška, bývalý ředitel odboru výstavby na ministerstvu školství, který do projektu vnesl hodně racionality. Důležitou úlohu sehrála moje předchůdkyně, ředitelka Jaroslava Lukešova, která vytvořila dokument, na jehož podkladě v roce 2000 vláda schválila projekt. Někdejší náměstek ministra a dnešní rektor Západočeské univerzity v Plzni Josef Průša povolil financovat architektonickou soutěž. Jak probíhala samotná soutěž? Šlo o urbanisticko-architektonickou soutěž, takže šlo o to, aby knihovna zapadla do Engelova urbanistického konceptu a nezablokovala možný vývoj ve svém okolí. Porota pod vedením Tomáše Bezpalce, v níž zasedal i Miroslav Masák, myslím vybrala z 45 předložených návrhů dobře. Vítězný návrh Projektil architekti zaujal především tvarovou jednoduchostí. Objekt se blíží kouli, což je těleso s největším objemem při daném povrchu. Jaké byly soutěžní podmínky? Soutěžní podmínky byly stanoveny dobře, nicméně v podmínkách roku 1999. Byť jsme se snažili hledět hodně dopředu, takže jsme usilovali o maximální flexibilnost stavby. Záměrem bylo vytvořit maximálně jednoduchou stavbu s přebudovatelnými vnitřními prostorami. Snažili jsme se rovněž o to, aby byla stavba provozně co nejméně náročná, nicméně se špičkovými technologiemi, které by provoz zjednodušovaly, nikoli abychom jim museli otročit. Souhrnně, aby byla knihovna maximálně soběstačná a ekonomicky provozovatelná s co nejmenšími náklady. Od samého počátku bylo definováno, že mělo jít o budovou s veřejnou sociální funkcí. Měly vzniknout prostory, které v současném kampusu chybějí – restaurace, konferenční a výstavní sál. I po této stránce se s tímto zadáním projekt vyrovnal dobře, neboť celý parter plní veřejné funkce, do jedné části prostoru se ještě vložila pobočka Městské knihovny v Praze. Co se nepovedlo? Ze soutěžního návrhu bohužel zmizela budova určená k parkování. Park na Flemingově náměstí měl být intimnější, byť otočený do ulice. Jak se odrazí přestěhování z Klementina do nové budovy v Dejvicích na knihovnickém provozu? Je to naprosto dramatický rozdíl. Předpokládáme, že do skladu téměř nebudeme pro knihy chodit. V suterénu máme méně využívané publikace. V horních patrech budeme mít na začátku provozu něco přes 300 00 svazků. Je to současná literatura. Přitom máme poměrně velkou prostorovou rezervu. Jakmile se kniha půjčí z dolního skladu, opatří se vším potřebným a zařadí se do volného výběru. Pokud by se ukázalo, že nahoře je málo místa, přemístíme knihy, které se dlouho nepůjčovaly, zpět do suterénu. Předpokládáme, že studenti nebudou příliš hledat v katalogu, ale knihy si najdou v příslušném regálu. Samozřejmě, katalog bude k dispozici i nadále. Změní se přestěhováním profesní či věková skladba uživatelů knihovny? Dvě třetiny uživatelů klementinské knihovny tvořili studenti, ale chodili sem i aktivní důchodci, kteří pracovali na svých publikacích, pracovníci z různých ústavů, ale i technicky vzdělaná či vzdělávající se veřejnost. Domnívám se, že v Dejvicích výrazně stoupne počet studentů. V Klementinu byla návštěvnost zhruba 100 000 osob, v Dejvicích počítáme s osminásobkem, možná i devítinásobkem. Oproti Klementinu je počet studijních míst desetinásobný, rovněž tak počet svazků ve volném výběru. Myslíte, že se může v blízké budoucnosti změnit způsob jejího využívání? V každém případě je kapacita dostatečná. V této chvíli jsme zvědaví na to, jak budou knihovnu studenti, profesoři, badatelé a jiní využívat. Hlavni roli knihovny v dnešním světě je to samotné místo, nikoli ten obsah. Ten je samozřejmě také důležitý, ale je dostupný i z jiných zdrojů. Důležitější je, že se například studenti mohou v tomto prostoru socializovat v tom americkém slova smyslu. Studijní místa jsou k dispozici v nejrůznější škále. Jak zacházíte se starší produkcí? Nemáte konzervační fond? Máme historický fond, ale ne konzervační. Ten přepokládá povinný výtisk, který má Národní knihovna, proto její potřeba skladového prostoru neustale roste, což naštěstí není náš případ. Chováme se spíš jako akademická knihovna, která nakupuje a vyřazuje. Neustále svoje fondy revidujeme, a co je mimo profil knihovny, ať už jazykově, nebo oborově, vyřazujeme. Prostorovou rezervu tedy máme poměrně slušnou už proto, že nepředpokládáme, že by se nějak dramaticky vyčerpala.
