EARCH crash test: Rozhlednový ráj to napohled. Nyní i na Velké Deštné
Češi milují rozhledny. Proč ale často připomínají zvětšené posedy?
Karolína Vránková , 19. 2. 2023
Štamprlátko na zahřátí
„Jednu vrcholovou. Máme tu rum a kávový rum,“ na vrchní plošinu na rozhledně na Velké Deštné právě vystoupala skupina seniorů, dávají si vrcholové štamprlátko a je tu veselo jako na palubě výletního parníku. Vedoucí zájezdu se pozná podle toho, že má po ruce lékárničku s červeným křížem. A z ní nalévá na zahřátí. Ačkoliv je léto, tady je chladno a mlha, v níž se ztrácejí účastníci zájezdu i blízké smrky. Prostě nejvyšší vrchol Orlických hor (1115 m.n.m.) „To víte, Deštná,“ smějí se dámy.
Vědí o tom svoje, většina z nich žije celý život v nedaleké obci Deštné v Orlických horách, obci, která nechala rozhlednu postavit. Na rozhledně je ale řada z nich poprvé – byla otevřena teprve loni na podzim. Mezitím přitáhla výletníky, stala se dominantou a instagramovou hvězdou (hashtag #velkadestna posbíral na této sociální síti už přes 2200 příspěvků). A získala také nominaci na Českou cenu za architekturu.
V tom je rozhledna na Velké Deštné výjimečná. Na kopcích na česko-polském pomezí se postavilo nebo staví dalších osm rozhleden na české straně, další v Polsku. Většinu nenavrhovali architekti. A je to na nich znát. Pohled z nich je většinou o dost lepší než pohled na ně.
Více k tématu
Kříženec Eiffelovky s posedem
Nejen Orlické hory a okolí. Celé Česko je se svými více než čtyřmi styl rozhlednami rozhlednová velmoc. Nebo dokonce rozhlednový ráj? Tak nazval svůj web fanoušek a znalec rozhleden Jiří Štekl (rozhlednovymrajem.cz) a sleduje, jak přibývají. V roce 2018 bylo v ČR dokončeno 14 rozhleden, v roce 2019 jich bylo 12, letos už tři. Znamená to každý rok investice desítek milionů korun.
A vysoká očekávání: má to být maják v krajině a magnet pro turisty. Ale dost často jim k tomu cosi chybí – mnohdy jsou to spíš zvětšené posedy, které se zkřížily se zmenšenými eiffelovkami. Tyhle inspirační zdroje se tu dají vyčíst. Jinak ale cvičení na téma konstrukce z trámků a/nebo oceli moc invence nevykazují.
Najdou se naštěstí i lepší případy. Jako zrovna rozhledna na Velké Deštné, která je vlastně produktem šťastné náhody. V Deštné se všichni znají a paní starostka potkala jednou Lukáše Svobodu, který sem vždycky jezdil za babičkou. A teď dělá v Brně architekturu. Radila se s ním o chystané rozhledně – a dopadlo to tak, že ji navrhl právě jeho ateliér architekti.in.
Teď spolu se zájezdem seniorů se zvědavostí stoupáme na vrchol. Jedná se o prefabrikovanou konstrukci z pozinkované oceli. Masivní profily působí trochu těžkopádně. Má to však jednu výhodu, rozhledna je bytelná, má pohodlné schody se zábradlím, takže na výstup si troufne i paní s holí. A všichni se také v pořádku dostanou dolu – i po vrcholové štamprličce.
Hranatá nádhera
Hlavní přínos architektů je fasáda z modřínových latí, která zakrývá kovovou konstrukci. Diagonální rastr má připomínat proudění větru a deště – a funguje to. Věž se měkce spojí s okolní scenérií a prosvítají jí mraky a les.
Kromě fasády jsou tu tři výrazné autorské vstupy. Mohutný betonový portál věž uzemňuje. Červeno-bílý větrný rukáv na špičce poletuje a dodává výjevu lehkost; tenhle hravý prvek ale není úplně originální a známe ho už třeba z rozhleden Huti Martina Rajniše. V přízemí je pak lavička ze dřeva a betonu. „Nesedat,“ varují se dámy navzájem. V deštivém dni je lavička mokrá. Podle autorské zprávy mohou do interiéru přes otvory mezi latěmi vstoupit všechny „živly a projevy počasí“. Schovat se tu před nimi ale moc nejde. Což by se zrovna na Deštné mohlo hodit.
S dalšími účastníky prvovýstupu se nicméně shodneme: špička nejvyšší hory dostala akcent, jaký zasluhuje. „Je to něco nádherného,“ Zuzana Danková, která pod Velkou Deštnou žije od mládí, je nadšená. Ostatní přitakávají, hlavně dřevo na fasádě se zase jednou osvědčilo jako všeobecně přijímaný a srozumitelný materiál.
Další starousedlík si však povzdechne: „Zdá se mi to moc hranaté.“ Bral by prý raději něco „točitého“, co připomíná romantické vyhlídkové věže ze začátku 20. století. Tehdy si české a německé turistické spolky značkovaly jednotlivé kopce a spolu s tím se zrodila i česká vášeň pro rozhledny. A také vysoký standard. Ani tehdy rozhledny nenavrhovali vždycky architekti, často to bylo dílo místních stavitelů. A nic proti modernitě – ale řemeslo, materiály a detaily byly prostě tenkrát lepší.
Evropa chce rozhledny
Teď to vypadá, že je hlavně v zájmu Evropy, aby na každém českém kopci stála věž. Z fondů EU pochází většina investic do tuzemských rozhleden. A zdá se taky, že Evropa nekouká na nějaký ten milion. Například na rozhlednu na Kralickém Sněžníku, dle vizualizací tentokrát spíše mixér než posed, má putovat dotace v přepočtu 100 milionů korun.
Jedná se každý rok o velkorysou sumu v řádech desítek milionů. V případě Velké Deštné obec získala z dotace 90 procent z rozpočtu 4,5 milionů. Celkem tři miliony eur (75 milionů korun) z dotací jsou připraveny na další rozhledny na české a polské straně hranice v rámci projektu Česko-polská hřebenovka. Dost peněz na to, aby zbylo i na výběr kvalitních návrhů, nejlépe formou architektonických soutěží.
To se ale zatím neděje. Produktem evropských peněz jsou tady na česko-polském pomezí třeba už dokončené rozhledny Čáp, Márinka, Žernov, nebo úplně nová rozhledna na Feistově kopci nad Olešnicí. Tyhle stavby v širším okolí Deštné jsou vcelku výstižnou ukázkou dnešního rozhlednového stavění. Je pod nimi podepsaný projektant Antonín Olšina a jeho kolega Martin Novák, nejspíš nejplodnější tuzemští autoři rozhleden. Už to, že kopce v širokém okolí obsadí jedno projekční duo, je pro krajinu trochu škoda. A také pro ty, koho neoslovuje myslivecko-trampská estetika jejich věží, postavených většinou z hnědých trámů nebo kulatiny. Jsou tím navíc tak trochu zaměnitelné, rostou i na mnoha dalších místech Česka, takže stěží může vzniknout unikátní atrakce.
Rozhlédnout se, nezhrozit se
Na druhou stranu, účelem rozhleden je, jak říká jménem rozhlednových fanoušků Jiří Štekl „vylézt nahoru a rozhlédnout se“. A tomuto cíli slouží spolehlivě. Mohlo by to stačit, kdyby nebylo spoustu důkazů, že architektura dokáže doplnit přírodní scenérii způsobem, který bere dech. Pocházejí z Norska, Německa i jiných zemí. Ale je tu i hodně docela skromných příkladů z Česka: Doubravka v Kyjích a další od Hutě Martina Rajniše, stezka nad vinohradyod studia Keeo4design, obě nominované na Českou cenu za architekturu. Z nových studentská práce Kristýny Rejskové v Libčicích na Vltavou, rozhledna – krabička od sirek na Božím Daru od ateliéru Mjölk, to všechno jsou příklady tvarových, materiálových a konstrukčních inovací, které jsou originálnější, současnější, pro diváka zajímavější a krajině prostě sluší víc.
Ostatně také v Novém Hrádku nedaleko od Velké Deštné vzniká jedna rozhledna, která bude nejspíš stát za pozornost. Zdejší starosta Zdeněk Drašnar nechtěl rozhlednu z kategorie „jedna jako druhá“. Na kopci Šibeník kousek za městysem se tyčí pozůstatek větrné elektrárny. Bílé torzo mezi zelenými kopečky jako by čekalo na start do vesmíru. Starosta přesvědčil městečko, že rozhledna vznikne právě z něj.
Byl to dost nestandardní nápad a starosta ho nechtěl ho svěřit „prvnímu, koho potká.“ Městys proto uspořádal ve spolupráci se Společností Petra Parléře architektonickou soutěž, vybíralo se nakonec z dvaadvaceti návrhů. Autoři rozhodně měli fantazii – mohla tu být třeba velká vrtule, která by vozila lidi, anebo obří výtah. Sešlo se ale i dost realistických projektů. Zvítězil návrh architekta Pavla Suchého, který se staví – stožár už obtáčí točité schodiště, na vrcholu bude vyhlídková plošina, vedle informační centrum. Výsledek bude vidět na podzim.
Bez sjezdovek do lesa
Ale jsme zpátky na Velké Deštné. Sedíme ve srubu kousek od rozhledny, každý dostal výletní řízek, mluví se o životě v horách. Skoro všichni tady mají zkušenosti s prací v hotelech či restauracích, obec Deštná v Orlických horách žije z turistů. Jejich množství tady zatím není problém, spíš to, že jezdí především v zimě a hlavně na sjezdovky. Šlo tedy o to, přilákat víc lidí do Orlických hor v létě a rozptýlit je trochu po kopcích.
To se povedlo. Možná až moc, ve slunných dnech tady stojí fronty a po turistech zůstávají všude odpadky. Na novou rozhlednu jsou všichni zvědaví, lidé nemohou do zahraničí, výsledkem je dosti extrémní sezóna.
„Tipněte si, kolik tady bylo od otevření lidí,“ ptá se starostka Alena Křížová svých seniorů. Správnou odpověď neprozradí, je to totiž tipovací soutěž v obecním časopisu Deštník. Jen nám: věž už navštívilo 88 tisíc lidí. „To předčilo naše očekávání,“ říká starostka.
EARCH crash test: Publicistka a novinářka Karolína Vránková testuje nové stavby v ostrém provozu. Jak přežije nová architektura srážku s realitou? A co lidi? Milují ji nebo nenávidí? V rubrice vyšlo: nová radnice Prahy 7, apartmány v Harrachově, sídlo firmy Lasvit v Novém Boru, prodejna potravin v Seči.
