La Fábrica Ricarda Bofilla. Radikální přeměna cementárny na sídlo architektonického ateliéru

Úterý, 28. Srpen 2018 (Celý den)
| Napsal: | Zdroj: Beton TKS

V článku je přiblížena proměna původní cementárny na periferii Barcelony na sídlo architektonického ateliéru a rezidenci španělského architekta a urbanisty Ricarda Bofilla. La Fábrica, grandiózní monument průmyslové architektury v katalánském městě Sant Just Desvern, je poetickým prostorem, který redefinuje tradiční představu konvenčního domu.

La Fábrica, Ricardo Bofill © Ricardo Bofill Taller de Arquitectura
Fotoalbum: 

Moderní architekti měli vždy slabost pro sila. Le Corbusier je nazval „prvními plody nové doby“, zatímco Walter Gropius je přirovnal ke stavbám starověkého Egypta. Nebylo to jen tím, že monumentální použití nezakrytého betonu souznělo s estetickým cítěním modernistů, ale také tím, že obrovské nádrže odvážných forem dokonale vyjadřovaly svou ušlechtilou, utilitární funkci – skladování zrna v chladu, suchu, zabezpečené proti ohni. Zdá se, že dnešní architekti si neužívají nic tak jako hledání nových způsobů využití sil. Průkopníkem je pravděpodobně katalánský architekt Ricardo Bofill.1 

V roce 1973 Ricardo Bofill objevil cementárnu – průmyslový komplex sestávající z více než třiceti sil, podzemních tunelů a obrovské strojovny –, kde v té době zavírali provoz, a rozhodl se ji přestavět na hlavní sídlo svého studia Taller de Arquitectura, které pojmenoval La Fábrica.

Továrna, která pochází z prvního období industrializace Katalánska, nebyla postavena najednou nebo jako celek, ale obsahovala řadu dostaveb nezbytných pro výrobu. Formální výsledek byl dán, ale následovala řada vrstvených prvků, což je proces, který připomíná lidovou architekturu, ale uplatněný v průmyslu.

Pohybujíce očima jako kaleidoskopem si autoři představovali budoucí prostory a zjistili, že v továrně koexistují prvky různých estetických směrů, které vznikly od 1. světové války:

  • surrealismus – v paradoxních schodech, které nikam nevedou; absurdita některých prvků visících nad prázdnými místy; obrovské, ale zbytečné prostory podivných rozměrů, ale magické svým napětím a disproporcí,
  • abstrakce – v čistých objemech, které se někdy odhalily zlomené a surové,
  • brutalismus – v strohém pojetí připo­mínajícím sochařská díla.

Sváděni protiklady a mnohoznačností místa se rozhodli továrnu zachovat a její původní brutalitu vymodelovat jako umělecké dílo.

ZPOVĚĎ ARCHITEKTA

Architekt Ricardo Bofill v dokumentárním filmu Alberta Moya při prohlídce rezidence La Fábrica v roce 2014 vzpomíná: „Byl jsem velmi mladý a opravdu jsem chtěl změnit svět. A oni mě vyhodili z univerzity. A já jsem chtěl cestovat a stavět. A stát se nomádem. Když jsem v autě opouštěl Barcelonu, uviděl jsem kouř vycházející z továrny. Této továrny. Cementárny v Barceloně. Nejstarší ve Španělsku, s nejvyšším komínem, která znečišťovala okolní krajinu. Zjistil jsem, že se bude zavírat a stěhovat. Chtěl jsem celý pozemek koupit, abych mohl v továrně bydlet a pracovat…

Továrna byla ruina, která získala nové využití. Jsou zde prostory, které se hodí pro vše. Výhodou tohoto labyrintu je, že lidé na sebe nenarážejí a kaž­dý může žít tak, jak chce. Prostor byl přetransformován v zelené místo… Všechno toto bylo vytvořeno s minimalistickým přístupem, jednoduchým přístupem s jednoduchými materiály. Nemám rád zdání luxusu. Myslím, že bohatství je v prostoru, v životním stylu. A ne postavit si před dům zlatou sochu. Nikdy jsem to nedělal, nedělám to a nemám to rád… 

Všude jsou patrny prolínající se estetické styly: brutalistický obraz a romantický obraz zbytečných konstrukcí, které byly ponechány pro svou čistou estetickou kompozici. Uspořádání vychází spíše z mentálních a psy­chologických aktivit než z funkcí typické domácnosti. La Fábrica je vhodným prostředím pro různé nálady… 

Vnímání prostoru je jako hudební sluch, jsou lidé, kteří jej mají a jiní ne. Někteří lidé přijdou na místo, rozhlédnou se, podívají se nahoru a prostoru porozumějí. A jiní se dívají pouze na zem a projdou jej bez povšimnutí… 

La Fábrica je mé místo. Můj odkaz. Místo, kde žiji, kde vím, jak žít, jak pracovat, kde přemýšlím, projektuji. Můj život je vždy formován představami, protože profese architekta vás vede k plánování budoucnosti a to ovlivní vaše vlastní myšlení. Můj život je v každém okamžiku projekt pohybující se vpřed. Spíše než příběh z minulosti“.2

VÝSTAVBA

Stavební práce, které začaly procesem destrukce a demolice řady prvků a konstrukcí pomocí dynamitu a příklepových vrtacích kladiv, trvaly více než rok a půl. Byla to přesná práce, která spočívala v odhalení skrytých forem a obnovení některých prostorů, srovnatelná s dílem sochaře, jehož prvním úkolem je seznámit se s materiálem. V následující fázi bylo nutné zajistit komplexu zelený „sokl“ – rostliny šplhající po stěnách a visící ze střech. Poslední fází bylo nalézt nový program pro využití těchto prostor, naprostá praktická negace funkcionalismu: funkce v tomto případě nevytváří formu, ale forma funkci.

Navrženy byly různé prostory: ateliér, La Catedral, rezidence a zahrada.3

ATELIÉR

Ateliér se nachází v bývalých výrobních silech na čtyřech podlažích propojených spirálovým schodištěm. Zvolené vysoce funkční uspořádání podlaží podporuje týmovou práci a současně poskytuje vhodné prostředí pro individuální soustředění a kreativitu.

Kancelář Ricarda Bofilla v prvním patře je minimalistickým prostorem o výšce 4 m s bílými stěnami a kobercem. Celá místnost je rozlehlá, zaplavená přirozeným světlem a s výhledem do zahrady.

V podzemí se nachází dílna pro výrobu modelů a prostory pro archiv.

Dveře, okna a dekorativní prvky jsou odkazem na historickou architekturu, na rozdíl od toho, co lze popsat jako průmyslový jazyk původní továrny.

LA CATEDRAL

Jako součást kreativní obnovy a opětovného využití cementárny byla tovární hala přeměněna na konferenční a výstavní sál s velkorysou světlou výškou 10 m.

S mírně zoxidovanými povrchy zachovávají surové betonové stěny průmyslovou prostorovou kvalitu, paměť někdejšího využití budovy.

Minimální architektonický zásah v La Catedral je esteticky neobyčejný a vizuálně silný, s jen velmi málo doplňky navrženými studiem Taller Design: konferenční stůl ze dřeva a oceli, černá kožená pohovka, židle a křesla, konferenční stůl z oceli a skla a menší konferenční stolek pod obrovskými zásobníky.

REZIDENCE

Ze své povahy světoobčan, přesto se Ricardo Bofill vždy vrací do své továrny, do té staré průmyslové budovy, kterou nikdy během posledních čtyřicet let nepřestal renovovat, rozšiřovat a doplňovat její prostory tak, jako by psal historii svého života.

„Továrna je magickým místem s neobyčejnou atmosférou, kterou je obtížné vnímat nezasvěcenýma očima. Mám rád život, který je zde bezchybně naprogramován, ritualizován, zcela v rozporu s mým bouřlivým kočovným životem.“

V horní části továrny Ricardo Bofill přeměnil obrovský objem hrubého betonu na hlavní obývací pokoj. Je to dokonalá krychle s řadou obloukových oken, jejichž pravidelný rytmus evokuje metafyzický pohled malíře a grafika De Chirico. „Domácí, monumentální, brutalistický a koncepční,“ tak Ricardo Bofill definuje tento prostor obrovských rozměrů.

Kuchyň s jídelnou umístěná v přízemí je místem pro setkávání rodiny. Ve středu místnosti je obdélníkový stůl z bílého mramoru, podepřený železnými nohami a obklopený židlemi Thonet se sedáky a opěradly z proutí. Krby navržené architektem Oscarem Tusquetsem přinášejí do místnosti teplo, kouzlo a neopakovatelnou atmosféru.

„Růžový“ pokoj v prostředním patře nabízí menší a soukromější obývací prostor. Z vlastního ateliéru pochází návrh velkorysého obdélníkového jídelního stolu vyrobeného z jednoho kusu červeného mramoru z Alicante, stejný materiál byl použit pro stolek před černou koženou pohovkou. Židle a stoličky jsou reedicí designu Antonia Gaudiho.

ZAHRADA

Místo, které je z velké části pokryto trávou, je ohraničeno skupinami eukalyptů, palem, olivovníků, mimózami a popínavými rostlinami, které pokrývají betonové stěny a dávají budově tajemný vzhled romantické ruiny – činí ji tak jedinečnou a neopakovatelnou.

ZÁVĚR

Ricardo Bofill: „V architektuře nejsou žádné ztracené případy. To je to, co jsem chtěl dokázat konverzí továrny na periferii Barcelony na své studio a můj dům. Jako manifest. Chtěl jsem tam žít kvůli potěšení z výzvy. Rozhodl jsem se usadit uvnitř sil, otevřít okna v úzkých stěnách, podobných těm v románském kostele, zachovat veškeré pochybnosti, zda se jedná o zříceninu či klášter, pokorně odrážející nevyhnutelný obraz destrukce. Obydleli jsme továrnu, jakoby se jednalo o zabrání opuštěné vesnice: každé silo, propojené s dalšími či nikoliv, bylo svým způsobem bytovou jednotkou… 

 V současné době žiji a pracuji zde lépe než kdekoli jinde. Je to pro mě jediné místo, kde se mohu soustředit. Mám dojem, že žiji ve vymezeném prostoru, v uzavřeném vesmíru, který mě chrání před vnějším a každodenním životem. Cementárna je vynikajícím místem pro práci. Život zde proudí nepřetržitě, s velmi malým rozdílem mezi prací a volnočasem. Mám dojem, že žiji ve stejném prostředí, které pohánělo průmyslovou revoluci v Katalánsku…

Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.“

Článek byl převzat z partnerského časopisu Beton TKS, kde vyšel v čísle 3/2018.

Zdroje:

[1] Reinventing the silo. Concrete quarterly. 2017, No. 262, p.7.

[2] In Residence Ep 15: „Ricardo Bofill“. In: Youtube [online]. Režie Albert Moya, 2014 [cit. 2018-04-26]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=SIQlWkYijLM

[3] BOFILL, R. La Fábrica – Read. 1975 – Present. Sant Just Desvern (Barcelona). RBTA [online]. [cit. 2018-04-26]. Dostupné z: http://www.ricardobofill.com/la-fabrica/read/