Jaké to je v ateliéru Michala Froňka a Jana Němečka

Stanislav Holý

UMPRUM není standardní škola, je to spíše platforma, na které se student snaží co nejlépe prezentovat – má pět nebo šest let na to, aby se co nejvíce zviditelnil pro trh. Cílem je v okamžiku, kdy školu opouštíte, plynule přejít do praxe. Kontakty se získávají již během soutěží a plnění zadání, které studenti od firem dostávají již během studia. Škola měla teď několik silných ročníků za sebou, ze kterých vyšli absolventi rovnou na pozice designérů. Není to samozřejmě pravidlo, ale je to směr, kterým chceme jít všichni. Lze tedy říci, že možnost uplatnění studenta po škole se formuje už v průběhu studia. Produktoví designéři většinou nenastupují přímo do firem, spíše zakládají vlastní firmy nebo jsou živnostníky. A právě v tom je rozdíl třeba oproti absolventům průmyslového designu, kteří jdou spíš do firem. Tím pádem i to uplatnění je pro nás možná snazší, když si aktivně hledáme zakázky.

Náš záběr je velmi široký a myslím, že to máme v mnoha ohledech jednodušší než studenti průmyslového designu, pro které je pak někdy velmi složité se prosadit např. v automobilkách a dalších velkých průmyslových firmách.

Máme dost teoretických přednášek společně s ostatními studenty designu z dalších dvou ateliérů. Na některé přednášky chodíme i na ČVUT. Ne vždy je však čas na všechny přednášky chodit. Když se student chce intenzívně věnovat semestrální práci nebo jakékoliv jiné práci v ateliéru, tak tomu musí věnovat opravdu spoustu času a energie.

Když bych měl nabídnout nějakou veselou historku z našich dílen, tak koluje jedna, za kterou je náš pan asistent Michal Malášek. Když za ním přišla nejmenovaná studentka s prosbou o radu, jak vyvrtat díru tvaru písmene u, tak jí doporučil, ať si na to sežene pružný vrták určený pro tyto účely, a studentka se skutečně pustila do jeho shánění. Michal a s ním i Honza Němeček vymýšlejí na studenty řadu podobných kulišáren.

O Honzovi Němečkovi se ví, že rád testuje studentské výrobky u obhajob. Na všechno, na čem se má sedět, si sedne, a to i když je to jen model, u všech předmětů vyzkouší jejich funkci a i když k němu zajdete na konzultaci, tak si vždy s něčím hraje. Ono to pak vypadá, že nedává pozor – ale on vždycky dává pozor, i když toho něco brousí nebo řeže, co zrovna našel na stole v obvyklém ateliérovém nepořádku. To je myslím pro něj velmi typické.

Michal Froněk jde zase hlavně po filozofii a příběhu věcí. Je to zapálený nadšenec pro věc a při konzultacích studentských prací odbíhá do vlastního tvůrčího procesu a začne sám designovat a navrhovat vlastní řešení a výsledkem je pak jeho nový nápad, který si rovnou někam poznamená. Trošku přeháním, ale není k tomu občas daleko.

Michal a Honza se hledali, až se našli, což se myslím nepoštěstí zas tak mnoha lidem, že by se potkaly takové dvě osobnosti, které se doplňují jak při vlastní tvorbě, tak ve výuce. Honza je pragmatik, který nás tlačí do technologické logiky a Michal nás zase inspiruje k logice vnitřní – aby předmět měl svůj příběh.

Naši učitelé nás často vyzývají, abychom „bourali“ zadání a přišli s novými nápady a neobvyklým řešením. Ano, jsou případy, kdy takto pojaté řešení mělo úspěch a zvítězilo, ale já přiznám, že raději volím cestu, která jde v souladu se zadáním již od začátku.Vztahy v ateliéru utužují společné zahraniční pracovní cesty – byli jsme pracovně v New Yorku, teď se právě chystáme do Japonska.Vlastní tvorba v ateliérech není pro studenty jednoduchá ani levná. Ateliéry sice poskytují zázemí a základní materiály, ale chceme-li něco lepšího, musíme si to koupit, a na to si musíme vydělat. Vydělávám si na to výhradně designem, ale musím poděkovat i své skvělé rodině, která mě podpoří, když je třeba.

Lenka Svatošová

U přijímacích zkoušek uchazeči plní řadu úkolů, jedním z nich je např. nakreslit několik zadaných slov. Já kreslila basu, srdce a kolíček na prádlo - často jde o slova s více významy. Letos si zase naši učitelé vymysleli kozu, tedy také mnohoznačné slovo, a o tom to právě je, záleží, jak se k tomu uchazeč postaví.

Když Michal Froněk o něčem začne mluvit, zdá se, že všechno je možné. Velmi nás motivuje vizemi, koho oslovíme ke spolupráci, jaké jsou technologické možnosti atd. Líčí, jak vše bude skvělé, výborné a s ohromujícím výsledkem. Ne vždy to tak sice dopadne, protože záleží jen na nás, jak aktivně se zadání a nabízených možností chopíme, ale dokáže v nás tak vzbudit obrovské nadšení a energii, se kterou se do práce pouštíme.

V zimním semestru prvního ročníku si student vybere libovolnou přírodninu, kterou kreslí, modeluje a nakonec navrhne zadaný produkt, který je danou přírodninou inspirován. Já jsem si tehdy zvolila plovatku bahenní. Výsledným produktem byla pak fontána inspirovaná tímto vodním šnekem.

Některá zadání nevypadají zpočátku příliš lákavě. Pronikáme do nich postupně během prvních rešerší a konzultací v rámci ateliéru, kdy se vzájemně motivujeme i napříč ročníky. Vzniká zdravá soutěživost a zadání začne být atraktivní. Zadání je často pro všechny ročníky stejné.

Týmová práce v ateliéru má přesah i mimo něj. Společně pracujeme mimo školu s kolegyněmi a kolegy z ateliéru i na dalších projektech. Po absolvování školy plánuji pracovní stáž v zahraničí, což je možnost, jak dále zvýšit svou hodnotu na trhu.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.