Technologie byly vždy hnací silou změn. Rozhovor s architektem a režisérem Liamem Youngem

Úterý, 15. Říjen 2019 - 0:12
| Napsal: | Zdroj: ERA21

Liam Young sám sebe označuje za technooptimistu a spekulativního architekta. Co tato pozice znamená a jaký vliv mají na architekturu a obecně na naše prostředí digitální technologie, umělá inteligence nebo sociální média, odhaluje v rozhovoru s Irenou Hradeckou.

Záběry z filmu Where the City Can’t See v režii Liama Younga (2017, 11 minut). Zdroj: archiv Liama Younga
Fotoalbum: 

Co pro vás znamená být spekulativním architektem?

Spekulativní architekt je někdo, kdo se sice zabývá architekturou, ale nevytváří fyzické stavby, jak je chápeme v tradičním pojetí. Prostřednictvím fikce, filmu a performancí zkoumám dopady nově vznikajících technologií na oblast architektury a urbanismu. Tyto metody sice nejsou v architektuře ničím neobvyklým, nicméně běžně se tradiční architektura omezuje na vytváření návrhů jednotlivých objektů a akt spekulace je vnímán jen jako vedlejší součást procesu navrhování. Spekulativní architekt vytváří spekulace jako takové, jako produkt, výsledek kreativního procesu. Myslím, že v dnešní době je role spekulativních architektů významná a přínosná, protože díky nim dokáže architektura udržet krok s technologiemi, které se objevují v urbánní sféře.

Jak byste pak definoval roli architekta obecně – jeho úlohu a odpovědnosti?

Architektura je ze své podstaty veřejným aktem a je zapotřebí, abychom přijali a pochopili roli, kterou hrajeme ve vytváření fyzického prostoru kolem nás. Pokud si chceme zachovat kredit a pokud chceme jít ruku v ruce s kulturními silami, které nás ovlivňují, musíme prozkoumat alternativní cesty a rozšířit své pole působnosti. Budov navržených architektem není mnoho, jsou spíše záležitostí privilegovaných, takže prostředí, jež nás obklopuje, má s architekturou v tradičním pojetí jen málo společného. Hvězdní architekti (starchitects), které tolik oslavujeme, se pohybují převážně v něčem, co nazývám „řemeslným průmyslem“ – službou pro ty, kdo vládnou kapitálem nutným k realizaci. Já se však domnívám, že povinností architekta je hledat cesty, které právě z tohoto klasického principu služby pro zákazníka vystupují – způsoby, kde v rámci města funguje architekt spíše jako stratég nebo systémový inženýr, který vytváří infrastrukturu, zapojuje se do politiky či do vývoje technologií.

Jinými slovy to znamená pracovat s komplexním systémem kultury, nikoli jen s laboratorními vzorky jejích prvků.

Ano. Síly, které v současné době utvářejí naše města, se do jisté míry ocitají mimo záběr práce architekta. Dříve město tvořily fyzické budovy, volné plochy a trvalá infrastruktura ve velkém měřítku. Nyní si však spoustu služeb, které nám infrastruktura dříve poskytovala, nosíme v kapse. Proto by měl architekt navrhovat platformy spolupracující s mobilními technologiemi, zabývat se možnostmi autonomních vozidel či vytvářet fikce budoucnosti s novými pohledy na to, čím se města stávají a kam směřují.

Lze vůbec z přítomného bodu určit, co bude podstatné v budoucnosti? Spekulativní architektuře se v minulosti věnovala řada osobností či hnutí, v šedesátých letech např. Archigram nebo Superstudio, později architekt Greg Lynn nebo autoři sci-fi William Gibson a Bruce Sterling… Domníváte se, že někdo z nich dokázal předpovědět něco, co se zpětně ukázalo jako významné?

Předmětem spekulace není přímá snaha předpovídat budoucnost. Úspěch či neúspěch mnoha projektů spekulativních architektů, které jste zmínila, nespočívá v tom, zda se jejich předpovědi naplnily, nebo ne, ale v tématech, která v daný okamžik otevřeli. Pomáhají nám tak myslet a jednat v jiných souvislostech. Nesnažím se ve své práci předpovědět, co se stane, ale spíše nastínit řadu scénářů a možných dopadů technologií na náš život, abychom se dnes mohli vážně rozhodnout, jakou budoucnost vlastně chceme a co musíme udělat teď, aby mohla nastat.

Tedy poukázat na kritická místa, na něž bychom se měli zaměřit aktuálně.

Ano, ocitli jsme se v situaci, kdy se nové technologie objevují mnohem rychleji, než jsme schopni objektivně zhodnotit, co znamenají a co přinášejí. Věci jako sociální média, mobilní telefony, samořídicí auta, drony nahlížím jako „předkulturní technologie“. Jsou zde mezi námi, ale ještě jsme plně neporozuměli, jak je usměrnit, zda jsou pro nás přínosem, nebo je naopak máme zakázat či omezit. Často se stává, že nová technologie spatří světlo světa ne proto, aby učinila svět lepším, ale prostě proto, aby se dobře prodávala. Úkolem spekulativního architekta je tyto technologie prozkoumat a zjistit, jaký pro nás mají význam, dříve než se stačí rozšířit. Tuto roli dobře plnila i science fiction. Třeba Orwellův román 1984 vůbec nepojednává o roce 1984, ale o roce 1948, kdy vznikl. Autor tehdy viděl nebezpečí v jistých tendencích na úrovni vlády, a tak chtěl vyprávět příběh, který by ukázal možné důsledky všeho, co by se mohlo stát.

Jaká nebezpečí na nás mohou číhat na cestách, po nichž právě omámeně kráčíme?

Vidíme, co se děje, když jen nekriticky přijímáme vše nové. Například Facebook se před dvěma lety stal klíčovou platformou, která umožnila zvolit amerického idiota prezidentem. Poté následovalo veřejné slyšení senátu a celá série opatření ve snaze zabránit šíření dezinformací v něčí prospěch. Nicméně džina zpět do láhve vrátit nelze, Facebook už byl zkrátka zneužit. Podobná slyšení měla proběhnout už dávno, kdy byla tato platforma teprve v plenkách. Jsme v této diskuzi patnáct let pozadu. 
Dalším příkladem je dron, kvůli němuž se v Británii muselo uzavřít letiště. A teď se v tom plácáme a snažíme se vymyslet, jakým způsobem regulovat soukromé dronové systémy. Na každém rohu si dnes můžete za pár set dolarů pořídit dron s rozlišením kamery 4k, za pár hodin se s ním naučíte létat jako profesionál, můžete nakukovat lidem do oken, létat s ním nad letištěm, shazovat letadla nebo narušovat jejich provoz. To je přece dost závažná situace, ale přesto nedochází k žádným diskuzím na toto téma. Drony jsou stále vnímány jako hračky.

Zásadní změny do městského prostoru přinese již brzy umělá inteligence, aktuálním tématem je např. BIA (Bradesco Artificial Intelligence). Přelomový je také vznik autonomních vozidel. Tato technologie od základu změní představu o tom, co je veřejný prostor či ulice. Automobilky do ní již investovaly miliardy dolarů, není cesty zpět. Bezpilotní mobilita je naší příští skutečností bez ohledu na to, co si myslí architekti nebo urbanisté. Je potřeba, aby diskuze o možnostech regulace proběhla už teď, dříve než se tyto technologie stanou masovou záležitostí.

Jakákoli regulace je aktem kontroly. Je tedy otázkou, odkud mají všechna potřebná pravidla vzejít. V ideálním světě by mohlo jít o jakýsi demokratický konsenzus, ale v reálném světě, jak víme, je situace poněkud odlišná. Na jednu stranu například usilujeme o to, aby čínská vláda dovolila lidem volně používat internet, na druhou stranu sami voláme po určité cenzuře ve svobodných zemích nebo blahosklonně přihlížíme likvidaci svobodné soutěže monopolními hráči. Jak najít hranici, kde se restrikce ještě pohybují v mezích demokracie a jsou konstruktivní?

Myslím, že právě to je pro naši generaci jedna z největších výzev. V současnosti je přístup k technologiím výsadou jen několika velkých společností a ty se nezodpovídají veřejnosti, která by si je demokraticky zvolila. Zodpovídají se jen majitelům akcií. Od vzniku konceptu Smart City je běžnou praxí, že státní či městská správa outsourcuje poskytované služby soukromým společnostem. Takto se stáváme klienty, nikoli občany, což je ve struktuře moci zásadní posun. Ovšem nemluví se o tom, nepochodujeme ulicemi na znamení protestu. Došlo k tomu totiž skrytě a pozvolna, protože do jisté míry jsou některé technologie natolik složité, že jim ne zcela rozumíme a možná z nich máme trochu strach. Jsme v situaci, kdy není snadné se rozhodnout, jaký svět vlastně chceme. Velký význam v tomto procesu hraje vzdělání. A právě spekulativní architektura může tyto komplexní systémy více přiblížit veřejnosti. Proto také používám techniku filmu a mediální 
pop-kultury.

Další otázkou jsou dodavatelské řetězce technologií a zda existují způsoby, jak z nich udělat věc veřejnou. Mám na mysli jakousi infrastrukturu veřejných technologií oproti soukromým kódům uzavřeným v korporátních internetových protokolech. Musíme přehodnotit strukturu vývoje tak, aby vláda či místní samosprávy třeba mohly vyvinout svou vlastní platformu sdílení aut, než abychom do každého města vpustili společnosti sledující vlastní cíle, jako je např. Uber. Je potřeba se těmto tématům věnovat ve stejné míře, jako se zabýváme zdravotním systémem, vodohospodářstvím či energetikou.

Myslíte, že by širší diskuze také pomohla vyřešit problematiku sběru dat a sledování? Pro většinu obyvatel svobodných zemí je pravděpodobně jakákoli představa dohledu tak nemyslitelná, že si neuvědomují rizika své zranitelnosti. Tweetují své soukromí jako o život a ani kauzy Edwarda Snowdena, Huawei a jiných je z této naivity neprobraly…

Problém je, že co dříve bylo volbou, je dnes téměř nutností. Dříve jsme se o sběru dat bavili ve smyslu: jestli nechcete, aby o vás měl Facebook jakékoli informace, tak ho nepoužívejte. Dnes si ale např. nelze koupit nějaký výrobek, zaplatit účet nebo pronajmout byt bez facebookového profilu. Opět jde o situaci, kdy se nějaká technologie pozvolna vkradla do veřejného prostoru. Nemine týden, kdy bychom nečetli o úniku informací nebo o nelegálním prodeji dat. Zjevně potřebujeme posun celkového smýšlení o tom, co jsou dnešní technologie zač. Neměly by být poskytovány několika málo korporacemi, mělo by se s nimi nakládat jako s veřejným zdrojem. Jsou už natolik nedílnou součástí našeho života, že nám nemohou být dodávány jako produkty způsobem, jakým je tomu nyní.

Předpokládám, že pojem „sítí“ (networks) má pro vás podstatně širší významy, než v jakých jsme zvyklí o nich uvažovat. Takovou komplexitu vztahů pak ovšem může jednotlivec pojmout jen těžko...

Z toho důvodu se zaměřuji především na oblasti, v nichž by se měli začít angažovat a více je zkoumat architekti a urbanisté. Měli bychom pracovat společně se softwarovými inženýry, bavit se o dalších aktualizacích pro aplikaci Uber nebo navrhovat systémy podobné AirBnb. Nemůžeme už omezovat svou praxi jen na fyzické prostředí, protože všechny systémy, o nichž teď mluvíme, mají v měřítku města obrovský dopad. Pojďme tedy navrhovat tyto platformy, pojďme spolupracovat při jejich vývoji s vládami či místními samosprávami. Vytvořme vedle oddělení územního plánování něco jako oddělení územních aplikací. Všechny tyto věci, které vnímáme jako nehmotné a pomíjivé, mají velký materiální, urbanistický a geografický dopad. Naše tenké a lehké telefony, které se vejdou do kapsy, v podstatě vytvářejí hmotnou krajinu po celé planetě.

Nenaznačuje to ale v první řadě nutnost změn v ekonomickém systému? Protože je to právě jeho současná globalizace, která umožňuje distribuovat externality do nerozpoznatelných vztahů a sítí.

Možná znáte citát Slavoje Žižeka, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Spolehneme-li se na to, že dojde k přehodnocení základů ekonomického systému, budeme čekat velmi dlouho. Co ale jako architekti můžeme dělat, je kriticky přemýšlet nad svou prací. Vezměte si třeba mobilní telefon. Můžeme jej navrhnout nejen tak, aby hladce vklouzl do kapsy nebo aby v příští reklamě Applu vypadal skvěle v ruce Beyoncé, ale třeba i tak, aby byl vyrobitelný z místních zdrojů a aby eliminoval environmentální a sociální dopady na rozvojové země. Nebo co kdybychom ho navrhli tak, abychom jej po osmnácti měsících, kdy nám vyprší smlouva s operátorem, nevyhodili? Aby byl telefon něčím, jako je v rodině snubní prsten, který se předává z generace na generaci? Kdybychom vytvářeli věci, které lze snadno aktualizovat, zásadně by to změnilo dynamiku a veškeré ekonomické dění v oblasti technologií. Jaké by to asi bylo vlastnit iPhone padesát let – telefon, který by děti našich dětí předávaly svým dětem se slovy: „Tenhle iPhone 7 tvojí prababičky opatruji celá léta a myslím si, že už jsi dostatečně velký a připravený na to, abys ho teď dostal na starost ty.“ Já se domnívám, že takový stav je skutečně dosažitelný a je v silách systémových inženýrů i designérů. 

Tak jsme to dělali celé věky. Vše se změnilo poměrně rychle a hlavním důvodem asi bude, že jsme se v druhé polovině 20. století začali příliš zaměřovat na krátkodobé efekty a vizualitu.

Existuje pro to výraz „pozvolná náhoda“. Mnohé z věcí, o nichž se bavíme, jsou vlastně souhry okolností, k nimž nedošlo jen tak zničehonic. Nespadly nám na hlavu jako blesk z čistého nebe. Objevily se tak pozvolna, že bylo těžké si jich vůbec všimnout. Teď je naší povinností na ně reagovat. Nemyslím si, že bychom se měli vrátit zpátky do doby, kdy jsme neměli mobily a přístup k síti, kdy jsme všichni žili na statku, chovali slepice a vařili na ohni. Skutečně zastávám názor, že technologie mají neobyčejnou moc a že je můžeme využít tak, aby byly opravdu vzrušující, úžasné a produktivní. Koneckonců žádná z technologií – ať už jsou to drony, umělá inteligence, Smart City, nebo sociální sítě – není sama o sobě dobrá, nebo špatná. Technologie jsou naší prodlouženou rukou. Každý systém může být zároveň úžasný a skvělý a zároveň zneužitelný a potenciálně škodlivý. Nejde o to, abychom technologie zastavili, ale abychom zkoumali kulturní změny a způsoby, jak s nimi zacházíme. Proto mě tolik zajímá spekulativní architektura a vytváření příběhů, protože tímto způsobem naše kultura šíří a oplodňuje myšlenky a my se začínáme shodovat na určitých hodnotách.  

Mluvit o hodnotách je důležité, protože když se rozhlédnu, vidím spousty lidí, kteří vnímají svět převážně skrze své mobily. Tělesná zkušenost modeluje nejen náš mozek, ale i DNA, a pokud se spoléháme, že nám navigace v telefonu vždycky řekne, kudy máme jít a kam, neztrácíme přitom kontakt s reálným světem, a tudíž i sami sebe?

To si nemyslím. Technologie byly vždy hnací silou změn. Je nebezpečné uvažovat o nějaké vnitřní podstatě lidství, o kterou nás technologie okrádají. Vždycky jsme přece používali nástroje na obhospodařování půdy, brýle pro lepší vidění nebo oblečení na ochranu před vnějšími podmínkami. To všechno jsou také technologie. Je důležité nedívat se na ně a na přírodu jako na protiklady, ale pochopit, jak mohou spolupracovat. Technologie nejsou cizí jev, který by nás od sebe odděloval a nutil nás sedět v temných místnostech. Ve skutečnosti je využíváme k tomu, abychom se lépe spojili jeden s druhým, abychom sdíleli videa našich dětí s rodinou na druhém konci světa. Technologie se mohou stát skutečně smysluplnou součástí našich životů, a nejsme proto o nic méně lidmi. Možná jsme díky nim dokonce o něco lidštější. Jsem technooptimista, nesnažím se je démonizovat nebo před nimi utíkat. Snažím se s nimi kriticky a smysluplně pracovat. A tímto směrem bychom se měli ubírat všichni. 

Tyto otázky pramení z obavy, že se chováme, jako bychom rozluštili všechny kódy života. Pokud vím, nikdy nemluvíte o přírodě, ale o „ekologiích“. V jakém vztahu jsou pro vás tyto dva pojmy?

Pojem příroda je kulturní konstrukt, který byl podobně jako pojem divočina používán k vyjádření stavu, který jsme chápali jako nedotčenost. Technologie však přírodu měnily odjakživa. Amazonský prales je v podstatě obrovská šlechtěná zahrada, kterou rozvíjely a měnily celé generace domorodých kmenů obdělávajících půdu a pěstujících rostliny pro svou obživu. My ho ale považujeme za ikonu nedotčenosti. „Příroda“ je tedy frustrující a škodlivé falsum. Oproti tomu mluvit o ekologiích znamená zaujmout stanovisko hovořící o vzájemně propojených systémech. V pojetích, které nabízejí ekologie, jsme součástí těchto systémů, a stejně tak i technologie – případně že technologie samy tvoří vlastní ekosystémy, v nichž existují a kde se mísí se soustavou zdrojů, s přirozenými i umělými systémy. Je mnohem důležitější přemýšlet o ekologiích v planetárním měřítku než o ochraně umělé představy něčeho přírodního, jež je stejně vykonstruovaná jako technologie, které k ní stavíme do protikladu.  

Chápu, kam tím míříte. Ale myslíte si, že jsme vůbec schopni pochopit systémy, o nichž mluvíte? Že o nich víme dost na to, abychom byli schopni je spoluvytvářet?

Díky novým způsobům zpracování a analýzy velkých objemů dat, k nimž přispívá vývoj umělé inteligence, rozvíjíme schopnost pochopit systémy planetárního měřítka a pracovat s nimi. Myslím, že se nacházíme v opravdu vzrušujícím okamžiku, kdy můžeme začít navrhovat a zasahovat v kontextu takto velkého měřítka. Máme k dispozici nezměrně komplexní systémy simulace, jejichž možnosti bychom jako designéři měli zkoumat. Měli bychom vytvářet prototypy v prostoru počítačové simulace, stejně jako vytváříme prototypy na ploše softwarových systémů, jako jsou Rhino nebo 3D Studio Max. Jednou z příležitostí dneška je, že máme možnost mapovat a pochopit komplexní ekosystémy, které nám říkají, že přírodní svět se zcela zásadně mění. Když architekti a designéři tradičně navrhovali budovu, prohlédli si prázdné místo a začali řešit jeho přilehlé okolí, navrhovat pro mikroekologii té dané budovy. Dnes však chápeme, že místo není osamocené. Je včleněno do neobyčejně komplexní sítě v planetárním měřítku. Jako designéři bychom se tedy měli zabývat tímto novým typem místa, novým typem komplexity. Měli bychom navrhovat pro jistý druh postprostorového, postzeměpisného pojmu místa. Myslím, že to už dokážeme.  

Mohl byste představit svůj nejnovější projekt?

Momentálně pracuji na projektu s názvem Planet City. Je to imaginární město pro veškerou populaci naší planety, tedy sedm miliard lidí. Doposud jsme měnili a urbanizovali povrch celé planety a je jasné, že pokud chceme zachovat svoje životní prostředí, nemůžeme už takhle pokračovat dál bez zásadní změny. Jde o poměrně radikální návrh, který by v opaku od rozlezlých aglomerací koncentroval zástavbu na jedno jediné místo na mapě, kde vytvoříme obrovské město pro všechny. Město, kde bude hustota osídlení zhruba stejná jako v Manile (která má nejhustší osídlení na světě), by mohlo pojmout sedm miliard lidí na ploše jednoho ze států USA. Zbytek planety by se mohl zotavit a stát znovu divočinou. Zamýšlím se nad tím, jak by takové město mohlo vypadat. Chci zkoumat možné dopady extrémní hustoty obyvatel na produkci, fungování infrastruktury atd. Výstupem našich snah by měl být film.  

Takže jde o něco v duchu teorie Half-Earth Edwarda O. Wilsona?

Ano, ale my představujeme extrémní verzi této teorie – místo 50 % zemského povrchu nám jde o 2 %.

Mohl byste na závěr nastínit svou spolupráci s Johnem Calem? „Navrhovat“ hudbu je řekněme trochu neobvyklé.

Tento projekt je dobrým příkladem pro všechna témata, o nichž jsme mluvili. Pokusil jsem se v něm posunout debatu kolem dronů dále od diskurzu, v němž jde jen o dálkově ovladatelný systém umožňující národům špehovat jiné národy nebo na ně házet bomby. Chtěl jsem vytvořit projekt, v němž bychom mohli drony vnímat jako kulturní objekty, ne jen jako vojenské nástroje. Projekt je už několik let starý. Vznikl v době, kdy tyto letouny teprve začínaly být dostupné pro veřejnost a kdy jich na obloze začínalo být více než těch vojenských. Chtěl jsem mluvit o tom, co by se stalo, kdyby se drony ocitly v rukou kohokoli. Připevnili jsme na ně reproduktory a oblékli je do výpravných kostýmů, kterým jsme říkali „drone-couture“. Kapela na pódiu vysílala prostřednictvím dronů zvuk svých nástrojů, takže to fungovalo jako pohyblivá aparatura, která se nad našimi hlavami neustále měnila. Jeden z letounů reprodukoval hlas Johna Calea, který se tak v prostoru divadla mohl pohybovat z jedné strany na druhou. Byl to pokus vnímat drony jako jiný typ objektů než to, co skrytě pluje oblohou nad námi a snaží se shodit bomby na nějakou vzdálenou zemi. Staly se něčím blízkým – cítili jsme nad sebou průvan z jejich vrtulí a mohli si sami začít utvářet názor, co pro nás znamenají a jak by je mohly případně použít různé druhy subkultur. Hráli jsme si s myšlenkou, jak by vypadal punkrockový dron nebo technodron.

Jinými slovy jste chtěli proměnit obavy v naději a představit optimistický pohled na tyto technologie… 

Ano. Ale také jsme chtěli propojit lidi s těmito systémy cestou, která by byla přímější než kdy dřív. Chtěli jsme je zasadit do kulturního kontextu.