Z nových stanic metra v Praze cítíme absenci kreativity, říkají maďarští architekti

Středa, 20. Prosinec 2017 - 22:10
| Napsal:

Jak vykročit ze zajetých kolejí a propojit v metru funkční řešení se současnou architekturou? Ádam Hatvani a Tibor Dékány z maďarského ateliéru Sporaarchitects přijeli v rámci cyklu přednášek Jiná perspektiva pořádaného spolkem KRUH do Prahy, aby se podělili s českým publikem o zkušenosti s výstavbou nových stanic v Budapešti. Kromě přednášky v CAMPu stihli během čtyřdenní návštěvy i pár doporučených staveb a české pivo. Sešli jsme se v Grand Café Orient a u kubistického věnečku jsme probrali jejich mezinárodně oceňovaný projekt na trase M4, metro v Praze, architektonickou situaci v Budapešti i to, jakého architekta nemají v oblibě. 

Zastávka metra GELLÉRT na lince M4 v Budapešti, Sporaarchitects © Tamás Bujnovszky
Fotoalbum: 

V roce 2015, rok po vašem projektu v Budapešti, se u nás otevřely čtyři nové stanice, které jsou často kritizovány kvůli zastaralému konceptu. Viděli jste je?

Podle nás je to typický příklad projektu, do kterého nebyli řádně a včas zahrnuti architekti a designéři. Je z toho cítit absence veřejné soutěže a nedostatečné kreativní řešení prostor stanic. Stanice mohou být funkční, ale použití materiálu, značení a kvalita osvětlení jsou špatné a improvizované. Infrastrukturní projekty slouží lidem a zároveň pohání koloběh města. K úspěšnému propojení těchto dvou elementů je nevyhnutelné využít klidnou sílu obyvatel, architektury a designu. Doufáme, že další projekty pražského metra budou jiné. Praha má totiž velkou architektonickou tradici konstrukcí metra ze 70. a 80. let, na kterou může navázat v současném stylu.

U vás to byl velký skok. Jak to ve zkratce probíhalo? Můžete nějak srovnat maďarský a český přístup k nové výstavbě metra?

Hodně lidí si myslí, že v Budapešti je situace úplně jiná. Přitom výstavba M4 byla sice nakonec inovativní, ale předcházel tomu zdlouhavý proces (na výstavbu se čekalo 40 let, pozn. red.). Na začátku byl projekt hlavně o zdobných prvcích v původním duchu podobně jako v Praze. Struktura stavby byla jasně daná a mělo se pracovat jen s dekorativní povrchovou úpravou. Potom se ale díky diskuzi s Maďarskou komorou architektů město rozhodlo vyhlásit veřejnou soutěž. Rozvinula se tak potřebná debata mezi architekty a úřady, na jejímž základě se změnilo i zadání a otevřela se možnost veřejné soutěže. Tu vyhrálo Palatium Studio, které se rozhodlo spolupracovat s námi a dalšími ateliéry.

Jak dlouho potom trval celý proces od vyhlášení výsledků soutěže?

Pak už to šlo rychle. Od konce soutěže po finální návrh uběhlo jen půl roku. Svůj podíl na tom měl i časový tlak kvůli evropským dotacím. Město samozřejmě nechtělo o peníze přijít, proto také měli hlavní slovo architekti a nezbývalo moc prostoru pro časové průtahy. Architekti mohli výjimečně říct bude to takto a takto.

To zní jako ideální podmínky, měli jste štěstí. Jak probíhala spolupráce s Palatium Studio?

Na začátku jsme se společně dohodli na zásadních prvcích, jako je užití betonu, přirozeného světla, prostoru bez sloupů a oblouků. Na těchto předem určených základech se potom postavily jednotlivé návrhy, všechny nové stanice mají toto společné.

Potom už to šlo jako po másle a za půl roku jste měli hotovo.

Přesně tak, vývoj nového návrhu šel velmi rychle. Myslíme, že to bylo hlavně o štěstí. Zkrátka nebyl čas přespříliš přemýšlet. Samozřejmě jsme zvažovali každou část projektu, ale ne příliš. Když se moc přemýšlí, brzdí to práci. Navíc to byl i trochu risk.

V čem konkrétně?

Technologické postupy, které jsme používali, nikdo před námi v Maďarsku nezkoušel. Proto jsme si nebyli jistí, jestli vše vyjde tak, jak má. Inženýři se na návrhy podívali a řekli, že by to mělo vyjít, úplně jistí si ale nebyli. Stejně jsme to zkusili s tím, že případné technické problémy vyřešíme v průběhu. Takhle to bylo třeba s nosníky, které tvoří na stropě nepravidelnou mřížku. Museli jsme je podstatně zvětšit oproti původní plánované verzi. Ale všechno dobře dopadlo.

Předpokládám, že přesto jste se nevyhnuli komplikacím. Jaká byla ta největší?

Komplikované bylo vlastně všechno, ale nakonec se to vždycky nějak vyřešilo. Postupovali jsme rychle a zároveň opatrně. Bylo to hodně o kompromisech po technické stránce. Ale právě ta hravost nás bavila.

Projekt je progresivně pojatý a vybočuje ze zajetých kolejí. Co na takovou změnu řekla veřejnost?

Byla to poměrně složitá situace, protože projekt měl dvě tváře – jednu architektonickou a druhou politickou. Na výstavbu se čekalo opravdu dlouho. Během toho se změnila vláda. Ti, kteří výstavbu podporovali, odešli a místo nich nastoupil politici s opačným názorem. Už ale neměli šanci cokoliv zastavit. Kvůli průtahům, problémům s korupcí a politickým nesrovnalostem proto média hodnotila projekt negativně. Veřejnost ale byla nakonec nadšená. Hned po zprovoznění se konaly dva dny otevřených dveří a mělo to opravdu úspěch. Lidé jsou rádi, že jejich město má projekt srovnatelný se současnou evropskou architekturou.

Narážíte na srovnání se současnou architekturou. Váš projekt je unikátní, ale přece jen třeba betonové geometrické objekty jsou teď často vidět. Inspirovala vás nějaká konkrétní stavba?

Žádnou přímou inspiraci jsme neměli nebo možná si to neuvědomujeme – ovlivňuje nás totiž vše, co vidíme. V architektuře je všechno určitým způsobem adaptace. Hodně lidí ale říká, že struktura je podobná olympijskému stadionu v Pekingu od kanceláře Herzog & de Meuron. Někomu zase připomíná Židovské muzeum v Berlíně od Liebeskinda, jehož tvorbu přitom zas tak nemusíme.

Myslíte, že mají mezinárodně oceňované stanice dopad na budapešťskou architekturu v širším kontextu? Mění se něco?

Je to složitější, ale myslíme, že pomalu ano. Doufáme v to. Zatím sice nevidíme moc podobných veřejných projektů, ale nějaké tu jsou. Například jsme si všimli, že kanály v centru mají podobný vzorek jako mřížka na stropu naší stanice. Je to sice maličkost pro pobavení, ale zajímavá.

A co městské plánování? Rýsuje se něco?

Město se věnuje hlavně výstavbě stadionů a dalších sportovních zařízení. Potom tu je revitalizace břehu Dunaje, což je velmi důležitý projekt. Pro Budapešť to bude velká věc, vznikne tak funkční propojení mezi lidmi a řekou. S plánováním se začalo zhruba před rokem a půl, ale od té doby se o tom nemluví. Potom tu máme rekonstrukce různých mostů, ale s tím se zase pojí politické skandály.

Praha zpracovala nový Metropolitní plán, se kterým se snaží seznámit také veřejnost. Měli jste přednášku v nedávno otevřeném Centru architektury a městského plánování (CAMP). Je něco podobného i u vás?

Bohužel nemáme ani ucelený územní plán. Moc se nám líbí prostor CAMP, kde přednáška proběhla. Je to centrum, kde se lidé můžou seznámit s plánovanými městskými projekty a diskutovat o nich. To nám přijde skvělé. My máme starý dřevěný model Budapešti. Někdy ho vystavují, ale dost těžko se s ním kvůli velikosti manipuluje.

Výstavba metra vás proslavila i na mezinárodní úrovni. Co se dělo potom? Změnilo se toho hodně?

Teď to začíná teprve doznívat. V prvních měsících po dokončení metra se toho moc nezměnilo. Asi je to taky tím, že stanice metra vlastně není až tak dobrá reference, těžko se to totiž reprodukuje. Na lidi to nepůsobí tak dobře jako rezidenční nebo administrativní budova.

Na čem tedy teď pracujete?

Děláme jednu kancelářskou budovu v Budapešti, rekonstrukci stanice metra M3, potom menší soukromé projekty.

Další práce pod zemí? Jak to probíhá?

Jedná se jen o rekonstrukci metra, nic moc se nemění, struktura zůstává. Navíc máme štěstí, protože zrovna tahle stanice nemá žádný silný charakter – je tu akorát vidět duch 80. let. Unikátní je jen v tom, že má dvě patra. Ty ale neplní žádnou funkci, tak jsme nahoře udělali galerijní instalaci. Díky renovaci se prostor vyčistil a stanice se posunula z 80. let víc do současnosti.

Nakonec nezbývá než se zeptat na váš názor na pražskou architekturu.

Nemůžeme to úplně objektivně posoudit, zase tolik jsme toho neviděli. Obecně nám ale přijde, že je tu architektura na vyšší úrovni, hlavně ta současná. I když zase většinu reprezentativních staveb známe převážně z internetu, kde je vidět jen to nejlepší. I to může náš pohled trochu zkreslit. Líbí se nám třeba kanceláře Danube House a Main Point v Karlíně, nová budova rádia Svobodná Evropa. Ze starších objektů máme rádi kostel od Plečnika. 

Diskuse: