Kaplickému se muselo neustále přikyvovat, nebyl to bezchybný pánbíček, říká autor architektovy monografie
Před patnácti lety zemřel architekt Jan Kaplický. 14. ledna 2009 večer zkolaboval, právě když se vracel z porodnice, kde přivítal na svět dceru. Na jeho tvorbu i složitou povahu vzpomíná jeho přítel Ivan Margolius, autor knihy Jan Kaplický: Pro budoucnost a pro krásu. Rozhovor vznikl po jejím vydání v roce 2021, dnes ho připomínáme.
Matěj Beránek , 12. 1. 2024
NEUSTÁLE PROGRESIVNÍ
První náklad knihy byl vyprodán během pár týdnů. Je to podle vás důkaz, že odkaz Jana Kaplického stále rezonuje?
Tady v Anglii rozhodně. Jan byl takový rebel, což se líbilo hlavně mladým. U jeho studia stály doslova zástupy uchazečů, kteří u něj chtěli pracovat. I jeho přednášky byly pokaždé narvané. Líbilo se jim, jak nadával na postmoderní architekturu. Mládeži imponovalo také to, že se snažil být neustále progresivní.
V knize vzpomínáte, že Kaplický rád a často mluvil o „postmoderní sr**ce a že doslova nemohl vystát Charlese Jenckse jakožto hlavního představitele postmoderny. Proč byl proti postmoderní architektuře tak vyhraněný?
Problém je v tom, že není mnoho architektů, kteří dokáží navrhovat dobré a zároveň nové domy. Ti méně schopní pak pouze opisují staré styly, půjčují si z nich různé elementy a pak je plácají dohromady. Nemají schopnost vymyslet něco nového a to Kaplického strašně rozčilovalo. Když jsme se v Londýně pravidelně scházeli na pizzu, abychom si mohli také někdy popovídat česky, pokaždé na postmodernu nadával, zdůrazňoval, jaká je to slabost takové věci navrhovat a že ti tvůrci nemají schopnost vymyslet něco nového a progresivního, tak jak se o to vždy snažil on sám. Pro něj to byla nemoc a byl šťastný, když postmoderna „umřela“.
Více k tématu
OSLAVA A ČESKÁ MALOST
Kniha vyšla 12 let po Kaplického smrti. Kdy jste o jejím sepsání začal poprvé uvažovat?
Přemýšlel jsem o ní už za jeho života. Uvědomoval jsem si totiž, že si jako velká osobnost knihu zaslouží a já měl navíc tu příležitost poznat jak jeho osobnost, tak i dílo. Znali jsme se osobně od konce 80. let. Společně jsme také pracovali na několika knížkách a projektech. Když jsem v roce 2009 odešel do důchodu, měl jsem v plánu udělat si doktorát na téma Adolfa Loose. Eliška (Eliška Kaplicky Fuchsová, vdova po Janu Kaplickém, pozn. red.) mě ale nakonec přesvědčila, abych se věnoval právě Janovi. Součástí mého doktorátu bylo přes 35 různých rozhovorů s jeho kolegy, přáteli a klienty a téma jsem postupně akademicky propracovával. Časem jsem ale zjistil, že doktorát nedokážu z časových důvodů dodělat, v práci na knížce jsem ale pokračoval dál.
V knize nicméně dostali prostor jen Kaplického obdivovatelé, kritici chybí. Proč?
Takových kritiků dnes už ani moc není. Mým cílem bylo, aby v knize dostalo prostor více lidí, kteří ho znali, aby nešlo o výpověď jednoho člověka. Kriticky jsem přistupoval k jeho osobnosti. V osobní rovině to bylo s Janem velmi těžké, nelíbilo se mu, když ho někdo kritizoval. I když s ním člověk nesouhlasil, tak mu musel pokyvovat a pomalu ho přesvědčovat o tom, že možná nemá pravdu a že se na tu danou věc může koukat také z jiného úhlu. Vše muselo být podle něj a od přátel žádal, aby měli stejné názory.
V rozhovorech jsem se lidí vždy ptal, co si o Janovi myslí, aby si čtenář mohl porovnávat různé pohledy a názory. Nenašel jsem ale nikoho, kdo by jeho tvorbu vysloveně nesnášel. A upřímně jsem ani moc nehledal. Kniha je oslavou jeho práce. Myslím si, že si kritiku ani nezaslouží. V Anglii byl velmi respektován a měl velmi pozitivní ohlas. V Česku je to bohužel jinak, ale to má jiné důvody.
U nás je Jan Kaplický stále brán jako velmi kontroverzní postava, pro jedny génius, pro druhé egomaniak. V Anglii je tomu jinak?
Když tady lidi slyšeli o situaci kolem knihovny, úplně se zhrozili. Nikdo nechápal, jak špatně byl Jan v Česku brán. Když začínal na projektu knihovny pracovat, varoval jsem ho, že jako emigrant bude mít po návratu potíže. Mával nad tím ale rukou, ať se nebojím, že vše dobře dopadne. Dopadlo to ale opravdu špatně. Existuje taková česká závist, dosti zhoubná v celém národu. Když je někdo na Západě až moc úspěšný a vrátí se do Česka, berou ho lidé tak, že už zpátky nepatří. Je to taková ta česká malost.
Jak se díváte na snahy postavit „chobotnici“ na jiných místech než na Letné a s jiným využitím?
Myslím, že to není správné, Jan vždy budovy navrhoval s ohledem na konkrétní místo. Určitě by nechtěl, aby se postavila jinde a ještě s jinou funkcí. Budova byla záměrně navržena jako knihovna na Letné. Vím s jistotou, že by s tím nesouhlasil. Na druhou stranu, Eliška chce aspoň nějakým způsobem jeho návrh uplatnit, protože je to opravdu velmi zajímavý barák.
Bavil jste se o tom s paní Kaplicky Fuchsovou osobně?
No, je to kontroverzní. I já bych byl moc rád, kdyby budova vznikla, ale jak říkám, myslím si, že pokud by měla stát jinde, tak by ji Jan navrhl jinak. Já bych na to tak netlačil, ale přiznávám, že na to není jednoduchá odpověď. Snad se to na tom Špejcharu (původní místo na Letné, se kterým počítala architektonická soutěž, pozn. red.) ještě stane. Nebo ty koncertní síně v Budějovicích.
ŽÁDNÝ PÁNBÍČEK
Zásadní část knihy představuje Kaplického komplikovaná osobnost. Bylo vaším záměrem od samého začátku věnovat se právě tomuto tématu?
Je známo, že Jan byl velmi komplexní člověk. Nechtěl jsem ho oslavovat jako pánbíčka bez jakýchkoli chyb. Chtěl jsem ho oslavovat jako člověka, každý z nás má nějaké chyby. Občas se k druhým choval dost špatně, na druhou stranu byl velmi laskavý, vlídný, ochotný a nápomocný. Proto se v rozhovorech vydaných v knize se proto vždy ptám, co si o něm lidé mysleli a jaký k němu měli vztah, abych ukázal pestrý obraz jeho osobnosti.
„Být Kaplického přítel bylo složité, kritiku nepřijímal vlídně a vždy ji proti vám otočil. Nemohli jste být nestranní, buď vás vnímal jako někoho, kdo jej plně podporuje, nebo byl s přátelstvím konec,“ píšete v knize. Přesto ale Kaplického označujete jako svého nejlepšího přítele. Čím to?
Nikdo není svatoušek a člověk nemůže druhého odsoudit jen třeba pro jeho náladovost nebo jiné postoje, které se mu nelíbí. Na každého člověka musíme nazírat z více stran. Oba jsme byli navíc architekti a emigranti, bylo pro nás důležité se potkávat a vzájemně si pomáhat a mluvit česky.
Často také zmiňujete Kaplického melancholii hraničící s depresemi. Měla podle vás nějaký konkrétní základ?
Eva Jiřičná říkala, že se tak choval i jeho otec. Jan navrhl spoustu projektů, které se neuskutečnily. Byl z toho vždy velmi deprimovaný. Když o něm třeba vyšlo něco negativního v novinách, tak do redakce hned posílal dopisy, proč o něm takhle píší. Byl tak ambiciózní, že všechny své návrhy považoval za nejlepší na světě – a hrozně ho deprimovalo, když to tak neviděli také ostatní.
VELKÝ ZLOM
V tvorbě Jana Kaplického nastal zajímavý a celkem radikální předěl na přelomu 70. a 80. let, kdy přešel od technicistní architektury k organické architektuře inspirované přírodou. Dá se ten zlom nějak vysvětlit?
Je to těžké, ale podle mě v tom hraje roli Janova matka, ilustrátorka rostlin, která zemřela roku 1984. Jan ji miloval a myslím, že se s její smrtí změnil také jeho vztah k přírodě. V témže roce navrhl tzv. Blob na Trafalgarské náměstí v Londýně, čímž odstartoval svůj nový přístup k architektuře vycházející z přírody. Uvědomoval si také, že tím objevuje něco nového. Byl to opravdu velký zvrat a třeba Davida Nixona (spoluzakladatel studia Future Systems a Kaplického dlouholetý nejbližší kolega, pozn. red.) to šokovalo.
V Kaplického denících se našla poznámka „začít pracovat na organické architektuře“ už z roku 1979.
Ano, začalo to pozvolna, vyeskalovalo to ale právě v roce 1984 s projektem Blob. Jeho deníky jsou velmi zajímavé, najdete v nich různé střípky jeho nápadů. Například už někdy v 70. letech si nakreslil ponorku, která vypadá přesně jako pozdější návrh pražské knihovny. Některé nápady v hlavě nosil velmi dlouho a časem se k nim vracel. Janovy soukromé deníky byly také nejdůležitějším zdrojem samotné knihy, během jeho života do nich nesměl nikdo ani nahlédnout.
PENÍZE NEBYLY
Kdy podle vás nastal Kaplického profesní vrchol? V jaké době se mu nejvíce dařilo?
Jeho nejúspěšnější stavbou je bezpochyby mediální centrum Lord's, za kterou se svým studiem získal Stirlingovu cenu a díky tomu se pak dostali také k dalším zakázkám, třeba obchodnímu domu Selfridges. Obecně ale měly Kaplického nápady veliký vliv na architekty po celém světě, i když zůstaly jen na papíře. Třeba londýnská věž od Normana Fostera přezdívaná Gherkin byla výrazně inspirovaná Kaplického projektem Green Bird. Kaplický přišel taky s nápadem na Millennium Bridge most během architektonické soutěže na muzeum umění Tate Modern, předtím se o mostu vůbec nemluvilo.
Na fungování studia Future Systems měla od konce 80. let velký vliv Kaplického první manželka Amanda Levete, která díky svým manažerským schopnostem sehnala několik zakázek. Uměl se Kaplický v těchto záležitostech pohybovat?
Existuje jen málo architektů, kteří jsou dobří v obou částech svého oboru – navrhování i byznysu. Ve studiích proto většinou musí být zastoupeny oba dva typy lidí a práci si rozdělovat. Amanda byla velmi dobrá manažerka, uměla jednat s klienty a velmi dobře se doplňovali. Kaplický navrhoval, obchodování mu nešlo, nezajímal se ani o samotnou realizaci budov na staveništi.
Na staveniště údajně ani nechodil...
To je pravda, v podstatě ho to nezajímalo. Byl zdatný v technických výkresech i stavební technologii, ale scházet se se staviteli a řešit praktické problémy na místě, to zadával kolegům.
V knize tvrdíte, že při udílení Stirlingovy ceny v roce 1999 neměl Kaplický s Levete peníze ani na cestu do Glasgow, kde si měli ocenění převzít. Opravdu na tom byli v té době tak špatně?
Tehdy měli za sebou z velkých projektů jen mediální centrum Lord's, nic dalšího. Obecně tady měli architekti opravdu nízké honoráře. V té době měli v kanceláři pouze jednoho dva kreslíře.
Bylo vůbec pro Kaplického materiální zajištění důležité?
Myslím, že ne. Neměl ani auto. Žil velmi skromně celý život.
V čem je podle vás největší síla Kaplického odkazu?
Jde o optimistickou vizi světa, obdiv krásy a jakýsi vychovatelský přístup k architektuře. Lidi kolem sebe chtěl neustále inspirovat, chtěl, aby vnímali krásu v různých podobách. Architekti se podle něj mají také zajímat o jiné disciplíny, jako je automobilový nebo letecký průmysl a snažit se přenášet technologie z jednoho odvětví do druhého.
Ivan Margolius (76) je česko-anglický architekt a spisovatel. Z Československa emigroval roku 1966 kvůli politické perzekuci rodiny, jeho otce Rudolfa Margolia popravili komunisté během Slánského procesu. Architekturu studoval na pražské ČVUT, poté na Polytechnice v Londýně. Pracoval v architektonických kancelářích Yorke Rosenberg Mardall, SOM a Foster and Partners, je autorem několika knih, například Jan Kaplický: Pro budoucnost a pro krásu, Tatra – Odkaz Hanse Ledwinky, Jan Kaplický výkresy, Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím. S Janem Kaplickým spolupracoval na několika projektech a publikacích včetně knihy Česká inspirace.
