Chtěl jsem nosit perly, ale kluci se mi smáli. Ve výstavě Tělák se prochází architekturou se skličujícími příběhy
Aktuální dočasná výstava v Muzeu Prahy vůbec není o Praze. A je to v pořádku – její téma rezonuje napříč generacemi. Tělák je o poruchách příjmu potravy, duševních problémech i šikaně. Přesto z něj člověk odchází s pocitem naděje v lepší zítřky. V hlavní budově Muzea Prahy na Florenci je výstava k vidění ještě do 9. srpna.
Adéla Vaculíková , 24. 7. 2026
Tělák je první větší dočasnou výstavou Muzea Prahy od jeho znovuotevření. To se odehrálo v prosinci 2025 a lidé si při něm mohli prohlédnout kromě výstav a expozic také důsledně zrekonstruovanou architekturu muzea podle projektu studia SGL Projekt.
I v současné výstavě Tělák hraje architektura důležitou úlohu – tentokrát tedy ta výstavní. Architekti Broněk Stratil a Tadeáš Říha do honosného sálu umístili velkou uzavřenou krabici, v níž se skrývají různě velké pokojíčky. Jejich estetika je ale ve srovnání s dokonale opravenou historickou budovou dost nelibá. Stěny pokojů jsou počmárané, na jedné visí starý pisoár, vedle stojí proleželá postel.
Nevábné prostředí je jako ušité na míru dost nepříjemné výstavě pojmenované po jednom ze školních předmětů. Někdo tělák miloval, jinému se z něj dělají osypky ještě teď. O sport samotný tady ale vlastně moc nejde. Výstava je především o vztahu k vlastnímu tělu a identitě a o situacích, ve kterých se tento vztah komplikuje.
Hlas jako exponát
Hlavním médiem výstavy nejsou klasické exponáty, ale zvukové nahrávky. Autorský tým – složený ze členů Prague Pride Terezy Kadlecové a Aleše Rumpela, architektů Broňka Stratila a Tadeáše Říhy a kurátorky Sodji Lotker – sesbíral výpovědi mezi známými, rodinami a přáteli, ale také od lidí, které předtím blíže neznal.
„Měla jsem sukni a kluci mě pod lavicí vyfotili tak, že mi byly vidět kalhotky. Tu fotku pak viděla celá škola. Snažila jsem se to řešit s třídní, ale ta mi jenom řekla, že mám příště sedět s nohama u sebe.“
„Zvedni ten zadek, ještě mi poděkuješ.“
„Vyoutoval jsem se ve škole. Měl jsem pocit, že to všichni přijali – nebo aspoň většina a nikdo neměl žádný řeči. Pak mi ale na Instagramu začal psát anonymní profil s nickem @nesnasimbuziky. Musel to být někdo ze třídy. Nikdo jinej to nevěděl.“
„Vyrůstal jsem s tím, že muži nebrečí. Naopak musí být silní, úspěšní, namakaní a měli by mít pekáč buchet a co největší přirození.“
Jednotlivé příběhy se od sebe dost liší, postupně se v nich ale vracejí podobná témata. Hodně se řeší váha a to, jestli okolí člověka vnímá jako tlustého, nebo hubeného. Přichází na řadu móda a osobní styl – třeba otázka, jestli kluci mohou nosit perly. Řada výpovědí směřuje ke queer identitě a náročnosti coming outů. A opakují se také genderové stereotypy: kluk vrtá vrtačkou, holka vaří oběd.
Šatna, skříňky, pokoj
Nahrávky ve výstavě nezaznívají z obyčejných reproduktorů nebo sluchátek. Jednou je zvuk schovaný ve sprchové hlavici, jindy v klasickém telefonu nebo vychází přímo ze stěny, ke které je potřeba přiblížit ucho.
Výstavní architektura příběhy celou dobu úzce doprovází. Zpočátku poměrně věrně připomíná šatny u školní tělocvičny, postupně se ale konkrétní prostředí rozvolňuje. Objevují se školní skříňky, méně jednoznačně pojaté místnosti a nakonec třeba i soukromý pokoj. A podobně se rozšiřuje také záběr samotných výpovědí. Neodehrávají se jen při těláku, ale obecně ve škole, mezi přáteli nebo doma.
Obrat k dobrému
Po projití všech malých místností a poslechnutí všech příběhů v člověku zůstává dost mizerný pocit. Je to jedno au za druhým. Autorský tým ovšem dobře odhadl, že v takovém rozpoložení není možné návštěvnictvo jednoduše poslat domů.
Tělák proto pokračuje ještě ve vedlejším sále, kde skličující dojem z malých místností pomalu rozpouští prožitek ze vzdušného prostoru už bez architektury. Tu zde nahrazují mile působící panny, ležérně se opírající o obvodové stěny místnosti. Jsou asi třikrát větší než reálný člověk, ušité z různých látek – včetně třpytivých nebo s lákavými texturami – ozdobené korálky a důkladně vyplněné molitanem. Pro výstavu je vytvořila návrhářka a designérka Tereza Váchová.
Návštěvnictvo může panny detailně zkoumat a zaposlouchat se při tom do dalších příběhů – tentokrát však těch dobrých a milých:
„Můj starší brácha je hetero, ale homofobii a transfobii nesnáší. A když má někdo na queer člověka řeči, hned se ho zastane. Díky němu pro mě bylo jednodušší se přijmout,“ říká jedna z postav.
„Někdy stačí jen tak s někým sedět. V tichu. A taky je v pohodě neznat všechny odpovědi. To mě naučila moje osmdesátiletá sousedka,“ vypráví jiná.
Druhý sál je důležitý hlavně tím, že zabraňuje tomu, aby Tělák zůstal jen koncentrovanou přehlídkou traumatických zkušeností. Autorskému týmu se podařilo, aby návštěvnictvo i po vyslechnutí si dost tíživých slov odešlo s nadějí v existenci dobra a vlídnosti.
Výstavu jako celek je ovšem potřeba ocenit ještě za jednu zásadní věc: dokáže oslovit různé generace. Že bude rezonovat mezi teenagery, kteří možná řadu popisovaných situací právě aktivně prožívají, nebo mezi dvacátníky a třicátníky, kteří si na podobné momenty ještě dobře pamatují, se dá očekávat. Sálem se ale trousí, poslouchají a o příbězích se baví také čtyřicátníci, malé děti s rodiči i důchodci. Všichni působí dost pohnutě a dojatě.
Více k tématu
Předsudky k Muzeu
Určité předsudky přitom mohou návštěvě výstavy předcházet. Ne nutně vůči samotnému Těláku, ale spíš vůči Muzeu Prahy a jeho současné výstavní a expoziční strategii. Od velkého znovuotevření jeho hlavní budovy na Florenci se toho totiž dost napovídalo především o nové stálé expozici Město v čase. V té se prakticky neobjevují žádné sbírkové předměty, zato je zde spousta AI prvků, her, videí a také na kusy rozebraný Langweilův model Prahy z první třetiny 19. století.
Na muzeum a jeho vedení se za to snesla velká vlna kritiky, především ze strany odborné veřejnosti. Že má Město v čase své limity, může vidět ale úplně každý návštěvník – teď ve srovnání s Tělákem vyvstává kvalitativní rozdíl dost markantně. Například v té rovině, že Město v čase návštěvníka dost podceňuje a nasedá na vlnu, že je třeba hlavně bavit a nezatěžovat. Tělák je nastavený přesně opačně a diváky očividně baví tomu navzdory.
O to důležitější je, že v muzeu zůstalo pro dočasné výstavy hned několik volných sálů. Tělák pro další projekty nastavil dost vysokou laťku. A zároveň ukazuje, že Muzeum Prahy nemusí mluvit jen o historii nebo podobě města. Může otevírat i témata, která jsou univerzální, aktuální a týkají se všech lidí. Právě taková výstava navíc může do muzea přivést i publikum, které by sem jinak třeba nepřišlo.
