Potřebuji kafe!

Pondělí, 25. Březen 2013 - 0:00
| Napsal:

Pokračujeme v našem seriálu Kavárny, kluby a restaurace...

Fotoalbum: 

I Need Coffee! je nedávno otevřený, kávou provoněný, podnik s klidnou atmosférou poblíž Palackého náměstí, v ulici na Moráni. Mrazivého pondělního odpoledne jsme se sešli s jeho majitelkou Lucií Trnkovou nad (názvu navzdory) výborným zázvorovým čajem a povídali si o tom, co to obnáší otevřít si v Praze malou milou kavárnu s jednoduchým, přesto neotřelým konceptem a designem interiéru. I Need Coffee! si zakládá na upřednostňování lokálních surovin i výrobků. I porcelán na kávu pochází od předního českého designera Jiřího Pelcla, skleněné poklopy od Jana Jaroše.  Jedním z mála zařízení, které nepochází z Čech, jsou lampy holandského studia Droog a repasovaný italský kávovar Faema E 61 z roku 1967. Legendární stroj, který v roce 1961 představil velké množství inovací, z nichž se mnohé v profesionálních kávovarech dodnes používají. Prostoru vévodí odhalená původní prkenná stěna a bar inspirovaný japonskou kuchyní z francouzského filmu Ježek. Na stěně visí fotografie Dušana Tománka a kultovní plakát z Rockyho. Hosté, srkajíce čerstvou kávu, posedávají kolem velkých oken s výhledem třeba na Pragerovy kostky v areálu emauzského kláštera.

Tak jak to vlastně začalo, jak vás to napadlo mít kavárnu a zrovna tady?

Prostor pro kavárnu se hledal asi rok. První byl v budově ČTK v Opletalově ulici, který mě strašně bavil a vyzýval k čistě berlínskému konceptu zaskvótování, ale vyfoukla nám ho paní s mortadellou. Snažili jsme se pak najít pronájem od magistrátu a našli jsme dva. Hlavním favoritem byl prostor na Francouzské, ale pak jsem jednou šla tady kolem a řekla jsem si, že zkusíme i tohle. Takže tenhle prostor, to byla vlastně až ta "dvojka". Na Francouzské jsme to prohráli, tady vyhráli, takže je to víceméně náhoda. Když něco nechcete, tak to přijde...

Jak dlouho to tady funguje?

Zhruba od konce června 2012, to už jsme se nebáli mít otevřené dveře. Naplno spíš až červenec, srpen.

A plánujete ten prostor ještě nějak rozšířit?

Jsou určitá pravidla, která musíme respektovat, i když nám nemusí připadat konstruktivní. To se týká hlavně hygieny. Máme tady omezený provoz do deseti míst k sezení a když bychom jich chtěli víc, jsou už jiné předpisy třeba ohledně toalet apod. Pokud tu budeme dělat nějaké soukromé akce, tak si, myslím, můžeme dovolit větší návštěvnost, ale na běžný provoz ne.

A je to vaše první kavárna, nebo už máte nějaké zkušenosti z dřívějška?

Ne, to je první kavárna.

Kdo navrhl interier?

Interier jsem dělala já, i když nejsem architekt, můj hlavní obor je oděvní design. Ale support mi dělal kamarád Pavel Griz ze studia Molo Architekti, který mi pomohl hlavně s výkresovou dokumentací.

Podobná otázka se týká i vizuálního stylu I Need Coffee!...

O logo a vizuální část se stará grafický designer Marius Corradini ze studia Side2. To je studio, se kterým spolupracuju už strašně dlouho, nejvíc v mé hlavní profesi, pro oděvní značku Leeda.

A jinak, co se ještě týče interieru. Je to, myslím si, takové štěstí začátečníků, nebo možná je to i o tom, že člověk tomu sám za sebe věnuje mnohem víc času, než by tomu věnoval jakýkoli profesionál. Já si to představuju každý den než jdu spát a když se probudím, takže ten interiér soustavně vzniká. Neodbíhá se k jiným záležitostem a pak ta věc může být hodně kompaktní a mnohdy lepší, než když se to zadání tříští někde jinde...

A co bylo vaší inspirací, nebo jste všechno vymyslela sama?

Když jsem sem poprvé vkročila, a při tom jsem věděla, co tady budu dělat, tak se mi  věci začaly okamžitě skládat. Všechno, co tady je, vlastně vzniklo kvůli nějaké funkci a volbou materiálu se to doladilo. A prostor sám o sobě nabízel jak divý. Vždycky je to asi poskládáno z nějakých konkrétních inspirací, pro mě to bylo možná hlavně o tom, jak fungují podniky mimo ČR. První místo, kde mě to opravdu chytlo, byla Barcelona. Když jsem se odtud vrátila z prázdnin, chyběl mi v Praze příjemný podnik na rychlé občerstvení v tom pravém slova smyslu. Místo, kde proběhne nějaká rychlá regenerace díky prostředí, dobrému pití, jídlu a chvilce osobního klidu. Dalším městem, kde se už začala formovat myšlenka na to, že si takový podnik musím vytvořit sama, byl Londýn. Tam jsou espresso bary, které běží na stejném principu, který jsem chtěla použít tady. Je ale možné, že do Čech to zatím není úplně vhodné, protože tu ještě nejsou lidé na tenhle formát zvyklí. Hodně jich stále hledá stolečky..

Vy jste pobývala v Londýně nebo v Anglii nějakou delší dobu?

Ne, ne. Jen na výlety... No, a tam chodíte po městě a každý bar je trochu jiný, ale mají jednu společnou věc. Vždycky se tam klade důraz na produkt, který se nabízí. A ještě jedna věc je velmi poučná a byla bych ráda, kdyby to tady začalo platit obecně. A to, že otázkou luxusu už není, že sedíte s notebookem v kavárně a pracujete, ale že luxus už je povýšen na to, že sedíte v kavárně a pracovat nemusíte. Můžete si číst, nebo jen tak zírat ven, uklidnit se, nebo se s někým bavit. Tady se mě vždycky ptají lidi, jestli máme wifi a zásuvky na počítač. Já se tomu úplně nebráním, ale wifi nemáme a nakonec si myslím, že je to moc příjemné...

Pořádáte tady i nějaké větší akce, třeba večer? Party a podobně?

Měli jsme tady zatím asi tři. První z nich byl křest House of Cards a fotosešitu Knedlíky fotografky Johany Pošové, před vánoci den s geniální partou designerů Vyrobeno Lesem a nedávno se křtila kniha z vydavatelství Bigg Boss umělců Jiřího Franty a Davida Böhma. Nebyly to žádné divoké večírky, docela se tu lidi chovají kultivovaně, což je fajn.

Jaký vlastně byl ten průběh realizace? Nastaly během příprav, úprav a začátků nějaké komplikace?

Strašné. (smích) Asi nejproblematičtější je administrativa. To je určitě jedna z věcí, kvůli kterým bych se do toho už znovu nepouštěla, nebo ne hned, ne za pět let. Možná kecám, třeba se oklepu... I když je to vlastně malý prostor s poměrně nenáročným provozem, tak spousta věcí, které je potřeba dodržet, je navzájem neslučitelná. Abyste udělali jednu, potřebujete vyřídit druhou, ale...no je to neskutečný příběh.

Můžete to nějak konkrétně popsat?

Já jsem tady ten prostor začala rekonstruovat s tím, že mi majitel domu, což je vlastně městská část, napsal, že stavební úpravy (posunutí dvou sádrokartonových příček), nepodléhají stavebnímu řízení. Tím pádem se mělo jednat pouze o změnu v užívání prostoru z nepotravinářského na potravinářský. Ovšem MČ je v úřední hierarchii podřízena stavebnímu úřadu, jako každý vlastník objektu. Stačil pak jeden nadšený byrokrat a dotáhla jsem to až k žádosti o zpětné stavební povolení. K takhle jednoduché věci se nakonec vyjadřovali památkáře a kvůli tomuhle oknu, kterého si předtím pán ze stavebního úřadu nevšiml, jsem celé kolo absolvovala znovu. Doložit, že tu okno už bylo, což sice všichni ví, je to na fotkách i ve starších plánech, ale památkáři museli znovu povolovat již existující... Najednou se to táhlo rok a to člověka trochu odradí.

Ale pokud mám hodnotit celkový dojem, tak rozhodně deset bodů, protože mě to hrozně baví. A je to neuvěřitelné. Může se stát cokoli zlého, ale přijdete sem a je to záhadným způsobem pryč, takže ten prostor funguje správně.

A jaká je návštěvnost I Need Coffee! ?

Tím, že jsme neprojeli ještě všechna roční období, tak jsem to zatím úplně nerozklíčovala. Stavují se zde lidé přímo z ulice, ale myslím, že to docela hezky funguje i tak, že se to přirozeně rozneslo dál přes rozhovory lidí. Máme jen facebook, ale zpočátku nebylo vlastně ani to...

Máte ještě nějaký větší sen do budoucna než mít I Need Coffe! ?

Ono je to zatím vlastně docela nové, takže bych hlavně byla ráda, kdyby se to ještě víc zažilo a fungovalo dál, alespoň tak dobře jako doposud.

Díky za rozhovor a držíme palce!

Klíčová slova: