Mladí si dnes bydlení budují postupně. V Libni se začalo rekonstrukcí třetiny bytu
Kdo si dnes může dovolit kompletně zrekonstruovat celý byt nebo dům, který předtím za nemalé peníze koupil? Skoro nikdo, natož mladí lidé. V Libni se proto začalo jednou místností – a s velkou mírou recyklace.
Adéla Vaculíková , 3. 7. 2026
Začátky mladých architektů často vypadají nějak takto: první realizace je sauna, pak byt, chata a když se daří, následují větší projekty. U Matěje Hoffmana a Adama Kocíka, kteří spolu tvoří ateliér batyré, to bylo dost podobné. „My sice nemáme saunu, ale dělali jsme jinou boudu,“ směje se Adam Kocík a dodává, že nějaké větší projekty už teď skutečně dělají. Svědčí to o jejich houževnatosti, kterou praktikování architektury v dnešním světě vyžaduje.
Nyní ale ještě představují realizaci menší: svůj první zrealizovaný byt, respektive jeho část. Jde o rekonstrukci jedné třetiny dispozice 2+1 v pražské Libni.
Navrhovali ji pro mladý pár Simonu a Jakuba a jejich spolubydlící Luciu, tedy pro lidi zhruba ve stejném věku, jako jsou oni sami. Simona je navíc architektka a fotografka, a právě to spolu s otevřeností dvojice investorů umožnilo pojmout interiér netradičně, svým způsobem až experimentálně. Především v linii důsledného znovupoužívání starších materiálů a vybavení.
„Byl to pro nás pokus. Chtěli jsme si vyzkoušet, kde znovupoužívání má a kde už nemá smysl. Simča s Jakubem tomu byli otevření,“ říká Matěj Hoffman.
Začalo se elektroinstalací
Na začátku byl téměř prázdný byt v původním stavu, který potřeboval základní rekonstrukci, hlavně technického charakteru. Vyměnily se proto všechny staré elektroinstalace a provedly nové omítky ve všech pokojích. Bouraly se také některé příčky: jedna oddělující komoru a druhá mezi kuchyní a předsíní.
Právě částečným bouráním se zformoval dlouhý prostor, který tvoří onu třetinu bytu, jež zatím prošla rekonstrukcí. Nyní funguje jako jeho hlavní společná část.
Nachází se v něm kuchyně, na jejímž konci je jídelní zóna s vestavnou lavicí – prý se na ní dá dát i příjemný poobědový šlofík. Odtud se vstupuje také na balkon, kam se může v teplých měsících rozšířit pobytový prostor. Díky oknu se skleněnými dveřmi je tato část bytu navíc sympaticky světlá.
Na opačné straně místnosti už žádné okno není, naopak sem ústí vstupní dveře. Na fotografiích – které pořídila sama Simona – ale vidět nejsou. Skrývají se za růžovým závěsem, za nímž je také zóna pro odložení bund, bot nebo třeba kol, na kterých obyvatelstvo bytu rádo jezdí.
Někde začít
Rekonstrukce bytu v Libni má svá netradiční specifika, vyplývají ale z docela přirozených okolností života. Jedna třetina bytu se rekonstruovala proto, že to pro tuto chvíli plně stačí a zároveň odpovídá rozpočtu mladého páru, který jej vlastní. Možnost zrekonstruovat celé bydlení najednou, a ještě k tomu architektonicky kvalitně, je dnes dosažitelná pro hrstku lidí. Nejen v Česku.
„Rekonstrukce střední části je vlastně takový iniciační bod pro to, aby se byt jednou třeba dodělal,“ říká Adam Kocík. Architekti už mají promyšlené, jak by se mohl dále proměňovat podle toho, kdo v něm bude bydlet. „Třeba když by tu zůstal jen pár, nebo pár s dítětem,“ dodává.
I kdyby se později zasahovalo do dispozice, to, co se během současné rekonstrukce udělalo pořádně a kvalitně, nepřijde vniveč. „Třeba kuchyně je navržená modulárně, takže se dá přeskupit,“ vysvětluje přístup k částečné rekonstrukci Matěj Hoffman.
Recyklovat není levné
Pro kuchyňskou linku je charakteristická konstrukce z L-profilů. V pohledových částech ji vyplňuje světlá březová a tmavá foliovaná překližka. Hravost dodávají zelené úchytky, jejichž barvu opakuje ještě skulpturální obložení digestoře.
Kuchyně svou celkově hravou estetikou vybočuje z běžného kuchyňářského standardu. Neobvyklé je ale i její provedení. Části, které nejsou vidět, vznikly z původní kuchyně, jež v bytě byla, a z dalších starých materiálů, které investoři i architekti sháněli po „bazoších“, „marketplacech“ a jiných bazarech.
Nabízela by se úvaha, že šlo hlavně o to ušetřit. Adam Kocík a Matěj Hoffman ale vyvádějí z omylu. „Pokud se práce zadá kvalitním truhlářům, prefabrikovaným věcem se nedá cenou konkurovat,“ říká Adam Kocík. Smysl znovupoužívání starého vybavení viděli architekti i investoři především v udržitelnější práci s materiálem a trvanlivosti, kterou může dále poskytovat.
„Smysl znovupoužívat staré má vždycky. Jen je to logisticky těžší,“ říká Matěj Hoffman. Když člověk kupuje věci z druhé ruky, potřebuje odvoz, fyzickou sílu i časovou flexibilitu. To všechno je práce, kterou někdo musí odvést. A ani pak není jisté, že se daný materiál nakonec opravdu podaří využít.
„Třeba jsme impulzivně koupili na Bazoši obkladačky, které se pak investorům nelíbily, takže jsme je museli znovu přeprodat,“ říká Matěj Hoffman. Jinde se naopak tento postup vyplatil. Masivní kovová noha jídelního stolu vyšla z druhé ruky výrazně levněji, než kdyby se podobná konstrukce vyráběla nově. Finančně úspornější bylo také použití prefabrikovaného parapetu z umělého kamene v kuchyni namísto dražší varianty kamenné police na míru či odkrytí původní šachovnicové podlahy – i když to opět vyžadovalo vlastní čas a sílu, odkrývala se svépomocí.
Více k tématu
Trvá to
Příběh rekonstrukce jedné třetiny bytu mladého páru a jejich spolubydlící otevírá hned několik rovin. Je tu otázka financí, hledání kvalitního řešení, které počítá s budoucí změnou, i stále aktuálnější téma zodpovědného nakládání s materiály a zdroji.
U batyré se to potkává také s jejich vlastní profesní cestou. Adam Kocík i Matěj Hoffman si jako zaměstnanci nebo stážisté zavedených ateliérů sáhli také na větší projekty. Vlastní praxe mladých architektů se ale obvykle buduje postupně. Podobně jako rekonstrukce bytu v Libni, která se bude dokončovat po částech.
Už teď ale ukazuje jednu dost důležitou věc: že pro pohodlné bydlení není třeba všechno vybourat a okamžitě nahradit novými věcmi. Tento přístup dnes propaguje stále více mladých architektů a architektek a naštěstí to k nim dovádí investory, kteří to vidí podobně.
- Ateliér: batyré
- Autoři: Matěj Hoffman, Adam Kocík
- Země: Česká republika
- Město: Praha - Libeň
- Fotograf: Simona Horáková
