Stavba se nedá vést jako fabrika. Každý den se na ní něco mění, říká Richard Bakos z HINTONu
Divize pozemních staveb společnosti HINTON se věnuje především bytové výstavbě, ale také technicky náročným rezidencím a soukromým vilám v Česku i zahraničí. O tom, proč je bydlení jedním z nejsložitějších segmentů stavebnictví, jak se pracuje s náročnými detaily nebo proč se české stavebnictví stále málo mechanizuje, jsme mluvili s ředitelem divize Richardem Bakosem.
EARCH.CZ , 2. 7. 2026 / Advertorial
Divize 02, kterou vedete, se v HINTONu označuje jako divize pozemních staveb. Jaký typ zakázek dnes tvoří její hlavní náplň?
Jako HINTON jsme v oblasti generálních dodávek hodně zaměřeni na bytovou výstavbu. Je to trochu paradoxní, protože jsem před lety říkal, že stavět hlavně byty je jedním z nejnáročnějších segmentů. Nakonec jsme k tomu ale stejně došli. Bytová výstavba je složitá hlavně tím, že se na konci nepředává jen investorovi, ale skrze něj také koncovým klientům. Každý byt má svého budoucího uživatele, každý si všímá detailů a každý může mít jinou představu o tom, co je ještě přijatelné a co už je vada.
Češi jsou v tomto ohledu velmi detailističtí. Já sám jsem profesně deformovaný – k dyž v zahraničí přijedu do hotelu nebo do jakékoli budovy, dívám se na spáry, omítky, podlahy, detaily. U nás se ale někdy lpí i na věcech, které výsledek stavby reálně tolik neovlivní. Při předávání bytů se pak řeší drobnosti, které stojí mnoho času i peněz. Hledá se strojní dokonalost v detailech.
Bytové domy jsou tedy pro vaši divizi základ. Pro koho je nejčastěji stavíte?
Moje divize dlouhodobě spolupracuje s Finepem, tedy jedním z největších developerů u nás. Současně se ale nezaměřujeme jen na jednoho klienta. Děláme také luxusnější bytové projekty pro jiné investory, například pro Creditas, a vedle toho soukromé rodinné domy ve velmi vysokém standardu. Některé jsou v Česku, jiné v zahraničí. Stavěli jsme například ve Francii, nyní pracujeme pro zahraničního klienta ve Španělsku.
Jak se česká stavební firma dostane k soukromým zakázkám v zahraničí?
Velmi často přes architekty. Myslím, že dnes už hraje roli i dobré jméno firmy. Dělali jsme řadu projektů se Stanislavem Fialou a s některými z nich jsme získali i ocenění. Díky tomu se člověk dostane do určitého povědomí trhu. Dnes většinou nejsme v situaci, kdy bychom museli klienty aktivně oslovovat. Spíš se oni obracejí na nás.
Zmínil jste developerskou společnost Finep. Jak důležitá jsou pro stavební firmu dlouhodobá partnerství?
Jsou velmi důležitá. S Finepem je to partnerství založené na dlouhodobém a korektním vztahu, který podle mě funguje oboustranně. My od nich získáváme práci kontinuálně a zároveň jim poskytujeme velký servis. Velmi si vážíme, že máme možnost s takovým partnerem spolupracovat. V této chvíli pro ně máme rozestavěných několik bytových projektů najednou. Je to velký objem práce a tvoří významnou část byznysu naší divize. Podobně to mohou mít jiné týmy v HINTONu s jinými klienty. Každá divize má trochu jiné vazby a specializace.
Generální dodávka je velmi komplexní činnost. Co je na ní podle vás nejtěžší?
Nejtěžší je každodenní koordinace. Navenek to možná není vidět, ale stavbu musíte rozebrat na jednotlivé části. Každou část nacenit, najít subdodavatele, zasmluvnit ho, řídit ho, řešit vzorkování, dílenskou dokumentaci, výrobní dokumentaci, technické detaily i kontrolu provedení. Do toho komunikujete s investorem, projektanty, úřady, řešíte povolení, kontrolní dny, zápisy, fotodokumentaci.
Je to obrovské množství práce, formulářů, jednání a drobných rozhodnutí. Cílem je, aby na konci vznikl výsledek, který se dá zkolaudovat a předat bez vad a nedodělků. A kolaudací to nekončí. Potom přichází ono předávání jednotlivým klientům přes investora.
Říkáte tedy, že stavba je živý organismus?
Ano, nedá se řídit jako fabrika. Když vyrábíte auta, můžete si proces naplánovat, každý model jedete podle určitého systému. Stavba je ale pokaždé jiná. Každý projekt má jiné podmínky, jiné lidi, jiné detaily, jiné problémy. Navíc se stává, že selžou některé subdodávky. Firma zkolabuje, nestihne termín, nesplní kvalitu. Vy musíte okamžitě hledat řešení, improvizovat, nahrazovat, koordinovat. Když jsem dřív pracoval jako stavbyvedoucí nebo projektový manažer, improvizace byla podstatnou součástí mé práce. A platí to vlastně pořád.
Ve stavebnictví se pohybujete dlouho. Vidíte za tu dobu v oboru nějaký zásadní posun?
Upřímně řečeno, někdy mám pocit, že se posouváme neuvěřitelně pomalu. Nemyslím si, že je v českém stavebnictví všechno špatně, to vůbec ne. Když člověk vidí některé stavby v jiných částech světa, uvědomí si, že je u nás mnoho věcí na dobré úrovni. Ale já se rád srovnávám se západní Evropou a tam vidím velký rozdíl hlavně v produktivitě práce.
U nás se o produktivitě často mluví tak, jako by šlo jen o počet hodin strávených v práci. Ale produktivita není o tom být na stavbě deset hodin denně. V západní Evropě je stavebnictví mnohem více mechanizované. Mají stroje na věci, které my pořád děláme ručně. Díky tomu potřebují méně lidí a pracují efektivněji.
V čem konkrétně ta mechanizace spočívá?
Mají lepší stroje a používají je častěji. My pořád velkou část materiálu přesouváme lidskou silou. Ať už jde o cihly, desky nebo jiné stavební prvky, pořád se toho hodně nosí ručně. Stroje samozřejmě stojí peníze, je to velká vstupní investice. A kromě toho je potřeba mít lidi, kteří s nimi umí pracovat a starají se o ně. Mám pocit, že se u nás v tomto ohledu za posledních dvacet pět let nezměnilo tolik, kolik by se změnit mohlo.
Jednou z výrazných realizací vaší divize je Rezidence U Milosrdných na Starém Městě v Praze. Jak na tuto stavbu vzpomínáte?
Byla to mimořádná stavba. Investor do ní vložil na dnešní poměry velké prostředky a dům si vyžádal obrovské množství času a úsilí. Výsledek je ale podle mě nadstandardní. Patří k nejlepším stavbám, na kterých jsem se mohl podílet, pokud jde o kvalitu provedení a míru detailu.
Architekt zvolil mnoho materiálů a každý detail musel být dotažený. Výborně funguje interiér i exteriér. Fasáda je nádherná. Z dálky může působit skoro jako průmyslově vyrobený prvek, ale ve skutečnosti je to ruční práce. Je provedená z kontaktního zateplovacího systému. Uvnitř je dům kompletně vybavený včetně interiérů a velmi dobře se podle mě povedla práce se zlatou barvou, která se propisuje do detailů – do baterií, zábradlí a dalších prvků.
Mluvíte o ní s velkým zaujetím. Co vám na podobných stavbách zůstává v paměti nejvíc?
Mám z ní radost. Byla to náročná práce, ale ta stavba je krásná. Za sebe vnímám jako potvrzení kvality i to, že Rezidence U Milosrdných získala ocenění v soutěži Stavba roku hlavního města Prahy 2025 za citlivou integraci soudobé architektury do historického prostředí města. Myslím, že je to přesně ten typ ocenění, který k této stavbě sedí – nebyla výjimečná jen technicky nebo materiálově, ale hlavně tím, jak se dokázala propsat do historického prostředí Prahy s respektem a současně s velmi vysokou kvalitou provedení.
U takových projektů člověk zároveň velmi intenzivně vnímá, kolik lidské práce je za každým detailem. Když se pak něco zbytečně bourá nebo předělává, mrzí mě to. Můj děda pracoval rukama a já jsem s ním od malička taky dělal rukama, takže vím, co znamená něco postavit a pak to zase zbourat. O to víc si vážím řemeslné práce, která na takových stavbách je.
Které další projekty byly pro vaši divizi technicky nebo organizačně zajímavé?
Z těch, o kterých můžu mluvit, je to třeba Luka Living. Jedná se o výškovou budovu s nájemním bydlením přímo u metra. Technicky šlo o zajímavou stavbu, protože jsme se museli vypořádat s vibracemi. Základy bylo potřeba obalit protihlukovými a protivibračními izolacemi, což bylo náročné.
Zajímavá byla také rezidence Holečkova-Kobrova, tedy doplnění dvou domů v už zabydleném komplexu nad Strahovským tunelem. Stavět v blízkosti oken lidí, kteří už tam bydlí, je vždy složité. Každý den jste na očích sousedům, řeší se hluk. Ale výsledek je podle mě dobrý a jsem hrdý na své lidi, že zakázku zvládli ve stanoveném čase.
Jak často se dnes jako ředitel divize dostanete přímo na stavbu?
Když chci, tak ano. Dřív mě mrzelo, že na stavbách nejsem víc, protože jsem začínal na pozici mistra, pak jsem se stal stavbyvedoucím a následně projektovým manažerem. Dnes je moje role ředitele divize jiná. Hodně jednání probíhá v kanceláři. Na stavby ale chodím zhruba jednou až dvakrát týdně.
Zároveň si pamatuji, jaké to bylo, když jsem byl projektovým manažerem a přijel na stavbu ředitel. Člověk měl pocit, že mu musí všechno ukazovat a že dostane vynadáno za každý nepořádek. Proto se dnes snažím po stavbě chodit s lidmi tak, aby to pro ně nebylo jen stresující a mělo to nějaký smysl.
Více k tématu
Řada stavebních firem dnes mluví o tom, že je pro ně těžké najít lidi, kteří u nich vydrží. Platí to i u vás?
Ano, je to jedno z největších témat. Najít dobré lidi do stavebnictví není jednoduché, protože práce na stavbě vyžaduje odbornost, odolnost, zodpovědnost a schopnost rozhodovat. Zároveň je to ale prostředí, ve kterém se člověk může velmi rychle profesně posouvat. Kdo chce růst, učit se od zkušených lidí a být součástí týmu, který realizuje kvalitní a technicky zajímavé stavby, má u nás velký prostor.
V HINTONu hledáme lidi, kteří chtějí stavbě opravdu rozumět – stavbyvedoucí, projektové manažery, přípraváře i další odborníky, kteří chtějí být u projektu od začátku až do konce. Stavebnictví je náročné, protože jste pod tlakem termínů, kvality, financí, klientů i subdodavatelů. Právě v tom je ale jeho síla. Každý den přináší nové situace, rozhodnutí a zkušenosti, které člověka posouvají dál.
Nejde nám jen o počet lidí, ale hlavně o to, aby k nám přicházeli ti, kteří chtějí pracovat v silném týmu, učit se od zkušenějších kolegů a růst v kvalitní stavbaře. Když člověk přijme odpovědnost a má chuť být součástí výsledku, může ve stavebnictví získat velmi zajímavou kariéru. A právě takové lidi u nás chceme podporovat.
A vás osobně stavění stále baví?
Baví. Stavebnictví je těžké, někdy vyčerpávající, ale jsou za ním vidět výsledky. Když se podívám na hotovou stavbu, vidím za ní odvedenou práci mnoha lidí, které si vážím. To jen tak něco nenahradí.
