Demolování modernismu: Ilustrace 10 zbouraných staveb obrovské hodnoty

Pondělí, 14. Květen 2018 - 1:36
| Napsal:

Anglická grafička Roxana Antistescu vytvořila v rámci projektu "Demolishing Modernism" sérii deseti ilustrací znázorňujících slavné modernistické budovy na území Spojeného království, které v uplynulých letech podlehly demolicím. V mnohých případech došlo k jejich odstranění navzdory památkové ochraně. Antistescu se projektem snaží upozornit na aktuálně probíhající vymazávání důležité kapitoly nedávné historie architektury. Většina těchto poválečných staveb totiž byla navržena ve stylu brutalismu.

The Tricorn Centre, Owen Luder a Rodney Gordon © Roxana Antistescu
Fotoalbum: 

Obchodní dům Ještěd v Liberci, hotel Praha, telefonní ústředna v pražských Dejvicích, mazutka na sídlišti Invalidovna v Praze. To je jen několik příkladů velmi cenných domů z druhé poloviny 20. století na území České republiky, které v uplynulých letech podlehly demolici. K tomu přidejme plánované odstranění komplexu Transgas na Vinohradské ulici v Praze nebo diskuze ohledně budoucnosti karlovarského hotelu Thermal či československé ambasády v Berlíně. Téma ochrany poválečné architektury se ovšem zdaleka neřeší jen u nás.

Ze zahraničních případů připomeňme třeba kauzu kolem záchrany brutalistní výškové budovy Sirius v centru Sydney nebo loňskou demolici brutalistního souboru Robin Hood Gardens v Londýně od manželů Smithsonových. Právě v Anglii jsme dlouhodobě svědky řady podobných případů odstraňování moderní architektury. Na toto téma se nyní pokouší upozornit grafička Roxana Antistescu pomocí svých ilustrací převážně poválečných budov na území Velké Británie, které se záchrany (často navzdory jejich předchozímu prohlášení kulturními památkami) nedočkaly. 

„Jako společnost máme tendenci podhodnocovat architektonické úspěchy předchozích generací, ačkoli právě ty budovy, které byly kdysi opovrhované, se mohou časem stát milovanými a dostat se na seznam kulturních památek,“ komentuje současnou situaci pro list The Independent Catharine Croft, ředitelka nadace The Twentieth Century Society, která usiluje o památkovou ochranu moderní architektury.

Greenside, Virginia Water, Surrey

U návrhu stavby z roku 1937 se její architekti Connell, Ward & Lucas, kteří patří mezi průkopníky modernistické architektury ve Velké Británii, silně inspirovali dílem Le Corbusiera. Budova byla oceňována jako komplexní umělecké dílo (tzv. gesamtkunstwerk) a díky tomu získala vyšší status kulturní památky. Dokončení stavby zároveň napomohlo prosazení mnoha dalších moderních budov po celé Británii. 

Navzdory památkové ochraně a bez příslušného souhlasu nechal budovu její majitel roku 2003 zbourat – argumentoval přitom, že mu to umožňuje zákon o lidských právech. Posléze došlo k potrestání majitele budovy finanční pokutou.

Milton Court, Londýn

Budova Milton Court byla postavena jako první budova slavného komplexu Barbican v rámci regeneračního projektu po německých útocích na Londýn behěm druhé světové války. Stavba dokončená roku 1959 skládala poctu budově Shodhan House Le Corbusiera. Sloužila veřejným službám včetně požární stanice a kanceláře koronera. Budovu propojovala s okolím dvojice mostů. Navzdory vlně podpory pro zapsání budovy na seznam památek, bylo na základě „stylové rozporuplnosti“ v roce 2008 rozhodnuto o její demolici.

 

The Tricorn Centre, Portsmouth

Ke slavnostnímu otevření budovy Tricorn Centre od architektů Owena Ludera a Rodneyho Gordona došlo v roce 1966. Za svůj název vděčí budova podobnosti s jistým typem klobouku s třikrát ohnutým lemem, jehož tvar údajně z leteckého pohledu připomínala. Její stavba souvisela s úsilím o celkovou revitalizaci Portsmouthu. Budova byla záměrně navržena bez jakéhokoli dekoru –  měla se totiž stát „čistým plátnem“, které podniky vyplní svými logy a reklamními poutači. Centrum bylo v 80. letech vyhlášeno třetí nejošklivější budovou v Británii a posluchači stanice BBC Radio 4 ji v roce 2001 označili za nejvíce nenáviděnou budovu.  Princ z Walesu ji dokonce nazval „zplesnivělou hroudou sloního trusu“. Ačkoli bylo provedeno několik akcí s cílem budovu zachránit, k její demolici došlo v roce 2004.

Ústředna likérky Gilbeys Gin, Harlow

Budovu navrhla kancelář Peter Falconer & Associates v roce 1963 pro likérku Gilbeys vyrábějící gin, která se přesunula z Londýna do města Harlow v Essexu. K projektování továren docházelo většinou na periferii města, v tomto případě však budova získala povolení na výstavbu na prominentní lokaci ve svahu. Ačkoli byl komplex zapsán na seznam kulturních památek v roce 1992, k jeho demolici došlo o rok později a na jeho místě vyrostl supermarket. Nadace The Twentieth Century Society usilovala o prošetření případů, žádost však byla zamítnuta.

Budova Královské pošty (Royal Mail Mechanised Letter Office), Hemel Hempstead

Aby se Královská pošta vypořádala s nárůstem pracovního vytížení v souvislosti se zavedením poštovních směrovacích čísel na počátku 80. let, nechala si mezi lety 1984–85 postavit nové ústředí od architektů Aldingtona, Craiga a Collinge. Budova byla vnímána jako pocta architektonickému stylu high-tech. Během prvního dne provozu jeden ze zaměstnanců uvedl, že budova vypadá jako katedrála, což architekti vnímali jako velkou pochvalu. Pošta se rozhodla pozemek prodat bytovému družstvu, které ji nechalo navzdory protestům zbourat v roce 2012. Dnes se na místě budovy nacházejí bytové domy.

Parkovací dům Trinity Square, Gateshead

Několikapodlažní parkovací dům sloužící zároveň jako nákupní centrum byl dokončen v roce 1967 podle návrhu architekta Rodneyho Gordona, tehdejšího zaměstnance architektonické kanceláře Owen Luder Partnership. Jednalo se o výjimečný příklad brutalismu, přestože v době dokončení budovy byl zájem o tento směr již na ústupu. V některých částech komplexu – především ve střešní restauraci – se natáčel film ze sedmdesátých let Chyťte Cartera s Michaelem Cainem. Ke stržení budovy došlo roku 2010 v důsledku její nepopularity vzhledem k nekompromisnímu designu a nedostatečné údržbě objektu.

Derwent Tower, Dunston

Výstavba osmadvacetipodlažní obytné budovy v Dunstonu byla vzhledem ke komplikovaným půdním podmínkám velmi obtížná. Aby se mohly vytvořit solidní základy stavby, přišla kancelář Owen Luder Partnership s nápadem inspirovat se stavebními postupy aplikovanými v přístavech. Základy postavili tak hluboké, že byly později využity jako podzemní garáže budoucích obyvatel. Opěrné pilíře sahající až do pátého podlaží napomáhaly také podpoře základů. Zanedbávaný technický stav budovy zapříčinil jak její neoblíbenost mezi okolními obyvateli, tak i rozhodnutí nezapsat stavbu mezi chráněné památky. Stavba byla stržena v roce 2012.

Střední škola Pimlico, Londýn

O výjimečnosti budovy střední školy Pimlico v Londýně svědčí například její označení architektonickým časopisem Architect’s Journal za „archaický monument budoucnosti“. Škola byla postavena mezi lety 1967–1970 z neomítnutého betonu a skla získala několik ocenění za své architektonické kvality. Bohužel právě prvky jako beton a celoplošné zasklení pater od podlahy ke stropu, které budovu proslavily, způsobily, že uvnitř bylo přes léto extrémní horko a v zimě naopak velké chladno. To v kombinaci se zhoršující se konstrukcí vedlo k plánům budovu odstranit. Navzdory kritice záměru ze strany nadace The Twentieth Century a mnoha slavných architektů došlo k demolici stavby v polovině roku 2010.

Ústřední knihovna, Birmingham

Budovu navrhl a roku 1974 dokončil architekt John Madin jako hlavní birminghamskou veřejnou knihovnu. Svému účelu sloužila téměř 40 let a v době jejího dokončení se zároveň jednalo o největší městskou knihovnu v Evropě. Knihovna byla součástí rozsáhlého projektu regenerace vnitřní části města, který usiloval o vytvoření nového občanského centra. Podle původního návrhu měla stavba zvládnout velkou zátěž s minimálními náklady na údržbu, kvůli finančním tísním ovšem došlo k několika změnám, které se projevily například v použití nekvalitních materiálů. Pokusy o prohlášení budovy památkou ztroskotaly hned dvakrát, což vedlo k její demolici v roce 2016.

 

Továrna na výrobu pryže Dunlop, Brynmawr

Budovu dokončenou roku 1951 financovala vláda se záměrem vytvořit nová pracovní místa v důsledku uzavření tamních uhelných dolů. Ačkoli byla budova oceňována jako mimořádné dílo, továrna nikdy nedosáhla komerčních úspěchů. Z toho důvodu došlo pouhý rok po realizaci k jejímu prodeji firmě Dunlop. V roce 1982 byla továrna po třiceti letech provozu uzavřena. V roce 1986 se stala první poválečnou budovou prohlášenou za kulturní památku. Navzdory protestům řady institucí prošla stavba roku 2001 demolicí.

Barevný svět architektury.