Marek Teska: Škola má studentovi umožnit realizaci jeho myšlenky

Úterý, 2. Červen 2015 - 0:00
| Napsal:

Marek Teska je na studenty přísný a jak sám říká, ne každý se s tím dokáže vyrovnat. Právě díky tomu však dokáže mnoho naučit. A každý, kdo prokáže talent a píli, má u něj dveře otevřené.

akad. arch. Marek Teska
Fotoalbum: 
Marek Teska, knihovna Zeměkrychle - foto © Teska studio
Marek Teska, interiér vily (ořech, ohybaná skla, plátkové zlato 24kt.) - foto © Teska studio
Marek Teska, kamna Jaguar (zavřená) - foto © Teska studio
Marek Teska, kamna Jaguar (otevřená) - foto © Teska studio
Marek Teska, kuchyně PROČ - PROTOŽE TALÍŘE JSOU KULATÉ - foto © Teska studio
Marek Teska, židle Vejce - foto © Teska studio
akad. arch. Marek Teska

HISTORIE

Jak jste se dostal k architektuře?

Můj otec je architekt, který se celý život věnuje návrhu nábytku a interiéru. Byl v dobách socialismu šéfdesignérem podniku Hikor Písek, což byl ve své době slavný výrobce nábytku. A troufám si říct, že v té době ovlivnil v pozitivním slova smyslu životní styl lidí v Československu víc než kdokoli jiný. Takže jsem se s touto profesí setkával už od dětství a nikdy mě ani nenapadlo, že bych měl dělat něco jiného. Otec byl pro mě tím největším vzorem.

Pocházím z Písku a ve 14ti letech jsem šel studovat do Prahy na Střední uměleckoprůmyslovou školu. Tehdy ani jiná střední škola s architektonickým zaměřením nebyla. Studoval jsem zde obor konstrukce a tvorba nábytku a interiéru. Roku 1985 jsem byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru Architektura 1 pana profesora Josefa Svobody a jeho kolegy Ladislava Vrátníka. Oficiální název toho ateliéru zněl výstavnictví, scénografie a interiér. Tam jsme si mohli vybrat z celého vějíře specializací od nábytku přes interiér, výstavnictví a scénografii až po stavby. Jelikož jsem se díky otci v oblasti nábytku již orientoval, věnoval jsem se na škole spíše navrhování interiérů a částečně i scénografii. Během studia přišla revoluce, která odstartovala dobu zázraků. Hned na jaře v roce 1990 jsem vyjel na studijní stáž do Vídně a nato v létě jsem jel na workshop do Jihoafrické republiky. Na podzim toho roku jsem začal studovat poslední šestý ročník. Už ani nevím, co k tomu vedlo, ale tehdy mě jako studenta architektury oslovili přímo z kanceláře prezidenta republiky, takže jsem jeden rok pracoval na Hradě. Přitom jsem vytvořil i svou diplomní práci na téma reprezentační interiéry pražského hradu.

V té době tam pracoval i Bořek Šípek?

Ne, ale s tím souvisí věc, která je svým způsobem pikantní. V červnu 1991 probíhala na umprum výstava diplomových prací, kde jsem vystavoval své prototypy návrhů nábytku v měřítku 1:1 a výkresy interiérů. Řešil jsem interiéry prvního patra příčného křídla, které se nachází naproti vstupu do katedrály. Byly to prostory, které nebyly nikdy řešeny velikány jako Plečnik, Janák nebo Rothmayer, řešil je až v 60. letech Jaroslav Fragner. Konávalo se tam zasedání vojenského velení států Varšavské smlouvy. Pro tento prostor jsem navrhl interiér včetně designu nábytku na míru, což je postoj, který dnes už ani ve světě není běžný, ale tehdy jsme žili v přesvědčení, že nejvyšší metou architektury a interiéru je návrh, odpovídající přesně pro daný prostor a účel, včetně klik a všech detailů. Podotýkám, že tehdy počítače nebyly, vše bylo kresleno ručně a především skutečně vyrobeno v reálné velikosti. Ty prototypy pořád mám a pořád si myslím, že nejsou špatné.

Když tedy probíhala ta výstava ve škole, přišel tam i architekt Šípek. Hodně se mě vyptával a mně to lichotilo. Neúčastnil se však hodnocení s omluvou, že musí běžet na letiště. Později jsem se dověděl, že se tehdy šel představit na Hrad. A já si myslím, že tam šel také proto, že byl motivován mou prací.

VÝUKA

Proč Vaše praxe na Hradě skončila?

Musel jsem jít na vojnu. Tím to bylo přerušeno. Mladým mužům ve věku 24 let se to dnes obtížně vysvětluje. Po vojně jsem pracoval v menších ateliérech a zároveň jsem od roku 1992 začal učit na fakultě architektury. Nejprve jako asistent a postupně jsem přebíral výuku interiéru v čím dál větší míře až do roku 2008, kdy začalo naopak docházet k ubírání hodin výuky interiéru až do dnešní polohy, kdy je tu interiér vyučován v mnohem menší míře, než by odpovídalo mým představám. Dnes musím do jednoho semestru vměstnat to, na co jsme měli dříve celý rok - technologii nábytku a interiéru, konstrukci, technologii dřeva a dalších materiálů, světlo a barvu v interiéru, výstavnictví, což v takovém případě nejde probrat pořádně a to mě mrzí, protože tento obor by si dle mého názoru zasloužil prostoru daleko víc.

Dokonce jsem jednu dobu míval i volitelný ateliér designu, kde jsme se vysloveně věnovali navrhování nábytku. Zájem byl tehdy tak velký, že jsem musel pořádat malé talentové zkoušky. Tuto funkci ateliérové tvorby dnes již plní ústav designu.

DESIGN

Právě tím, že na fakultě architektury vznikl nový obor Design, bych předpokládal, že se na škole otevřou nové možnosti.

Studenti oboru design chodí ke mně na ty stejné přednášky a nic víc v oblasti interiéru a materiálů nedostávají. V prvním ročníku mají sice kreslení a anatomii, což je v pořádku, ale tu praktickou teorii dostávají ode mě ve stejném množství jako architekti a to je žalostně málo. Jedna absolventka mi dokonce řekla, že během svého studia pozorovala, jak se tato původně technická škola proměňuje ve školu humanitní.

Když se tu etabloval obor designu, měl původně vypadat úplně jinak. Podle tehdejšího děkana profesora Zavřela měl design mířit více strojařským směrem, což by bylo pro fakultu ČVUT logické. Tam však v současnosti z nějakých důvodů nemíří.

BAUHAUS

Jak by se měl interiérový a nábytkový design učit?

To největší, co může student na škole dostat, je možnost něco si vyzkoušet. Student má dobu hájení, je v inkubátoru, nemusí se trápit otázkou peněz, tedy tím, co v pozdější praxi tlačí kvalitu architektonické práce dolů. Jak opakuji na této škole bezvýsledně již 20 let - pro zbytek světa je vzorem výuky tvorby nábytku a interiéru systém, který vymysleli už v Bauhausu - co si kdo vymyslí, to si také vyrobí.

Když jsem byl členem skupiny, která diskutovala o tom, jak by měl nový obor designu vypadat a fungovat, do omrzení jsem opakoval, že bez dílen a minimální technologické výroby je výuka designu stejně jako interiéru velmi omezená a problematická. Dodnes tu dílny nejsou a zřejmě už ani nebudou. Když si chce někdo vyrobit prototyp, musí si to zoufale shánět jinde. Přitom to je právě to, co by mu škola měla dát – měla by studentovi umožnit realizaci jeho myšlenky. Ze školy by pak měl absolvent odcházet se znalostí základního řemesla, s reálnou znalostí materiálů, technologií a všeho co s tím souvisí.

Neměli by na obor design přicházet studenti, kteří již mají tyto předchozí zkušenosti?

Největší část vysokoškolských studentů tvoří absolventi gymnázií (důsledek celostátního systému osmiletých gymnázií), kteří nevědí, jak vypadá cihla, natož aby dokázali rozeznat dřevo smrkové od dubového. Bez řemesla to však nejde a nikdy nepůjde a když ho nedostali jinde, musí je dostat tady.

Kdyby se ale někdo rozhodl navrhnout něco ze skla, tak to by si ve škole stejně vyrobit nemohl.

Jakto že ne? V Bauhausu to bylo možné, na Umprum je také malá sklářská pec, kde se dá pracovat se sklem. Když to jde tam, proč by to nešlo i tady? Ani nechci moc mluvit o tom, že když tato budova stála 1,5 miliardy korun bez vnitřního zařízení, tak by člověk předpokládal, že tu něco takového bude.

Dnes to končí u vizualizace, takže tato škola nevychovává architekty, nýbrž reklamní grafiky. Vizualizace jsou sice dokonalé, já bych to tak nedokázal, ale tím to končí. Už nemají možnost převést své myšlenky to trojrozměrné reality.

Je ještě něco, v čem mají studenti architektury zásadní nedostatky?

Současní studenti architektury vůbec neumí používat barvy. Snažím se to zoufale dohnat tím, že tomu ze svého předmětu věnuji jednu dvouhodinovou přednášku, kdy se jim snažím sdělit, jak pracovat s barvou, jaké jsou zákonitosti barev a kontrastů a jiné skutečnosti, které kodifikovali impresionisté před 140ti lety a dnes už to jsou věci mezi architekty bohužel neznámé. Na soudobé architektuře mi celkově hodně vadí, že neumí pracovat s barvami.

Co bych ale chtěl zdůraznit – že všude můžeme číst a slyšet ve zprávách, jak moc zaostáváme ve výuce za světem, jak se ten rozdíl zvětšuje. Nevím odkud to berou, protože když srovnám úroveň zahraničních stážistů s našimi studenty, jsou naši jednoznačně lepší.

NA ZÁVĚR

Chtěl byste něco popřát studentům?

Méně počítače a více manuální zručnosti.

Počítače už se staly samozřejmostí.

Neříkám, aby počítač nepoužívali, ale aby dokázali svými myšlenkami vstoupit do trojrozměrného světa. Ve světě dvojrozměrné obrazovky to umí kde kdo. Ale dokázat zhmotnit své myšlenky, to už je vzácnost.

akad. arch. Marek Teska (*1967) vystudoval Střední uměleckou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a následně VŠUP Architektura 1-výstavnictví, scénografie a interier v ateliéru Josefa Svobody, kde absolvoval roku 1991. Od roku 1992 působí na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde v současnosti přednáší česky a anglicky téma technologií, konstrukcí a materiálů v interiérové tvorbě a je odborným asistentem v atelieru Vladimíra Soukenky. Roku 2002 založil svůj ateliér Teska studio, kde se věnuje především tvorbě interiérů a nábytku.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.